Během svého života zalesnil Ind pětiset hektarovou písčinu na řece Brahmaputra. Jeho dílo tak připomíná poetický příběh Jeana Giona Muž, který sázel stromy. V něm Elzeard Bouffier postupem času promění nehostinné místo v ráj na zemi tím, že v odlesněné pustině vytrvale sází stromy. Indický Elzeard Bouffier se jmenuje Jadav Payeng. A není v historii jediný. Mužů a žen, kteří svůj život zasvětili sázení stromů, je několik. Indové celkem tři.

Samotné zalesňování ohromných písečných nánosů, kterých je na řece Brahmaputra nespočet, se v osmdesátých letech minulého století rozjelo pod taktovkou státu. Zapojil se do něho i tehdy šestnáctiletý Jadav Payeng, píše server The Asian Age. V lokalitě Aruna Chapori se pět let podílel na zalesnění 200 hektarů pusté říční písčiny. Po pěti letech ale projekt skončil a všichni dělníci odešli. Všichni až na Jadava Payenga.

Payeng dál sám pokračoval v osazování říční naplaveniny. Během třiceti let se mu podařilo vysázet les o celkové rozloze 550 hektarů.

Důvodem, proč svůj život zasvětil sázení stromů, byl hrůzný pohled, který se mladému Payengovi naskytl po jedné z četných povodní. Řeka na holou písčinu vyplavila velké množství hadů, kteří se po té, co voda ustoupila, na přímém slunci pomřeli. Tehdy se rozhodl, že písčinu zalesní celou, píše server The Times of India.

O jeho píli a nasazení se úředníci dozvěděli až v roce 2008, kdy se do oblasti vypravili zjistit výši škod, které v daném okrese napáchalo stohlavé stádo divokých slonů. Lesníci při pochůzce Payengem vysázeným lesem nevěřili vlastním očím. „Je to patrně největší les rostoucí uprostřed řeky,” říká lesník Gunin Saikia pro server The Asian Age.

Les, kterému místní říkají Mulaiův podle Payengovi přezdívky, se stal útočištěm pro řadu divokých zvířat. Svůj domov tu mají tygři, nosorožci, pobíhá tu přes stovku jelenů, nespočet zajíců a ptáků všeho druhu. Úředníci připravují návrh, aby byla lokalita vyhlášena jako malé chráněné území. Payeng říká, že pokud se vláda dokáže o jeho les dobře postarat, přesune se na jiné místo, kde se znovu pustí do práce.

Mužů a žen, kteří po vzoru Elzearda Bouffiera sázeli stromy, je celá řada. Z Indie je znám Abdul Karim, který se rozhodl zalesnit pustý a sluncem spálený pozemek, který právě koupil. Po devatenácti letech bylo místo díky vysázené vegetaci k nepoznání. Kniha Muž, který sázel stromy přímo inspirovala dalšího Inda Bhausaheba Thorata, který vypěstoval na 45 milionů sazenic.

Sázet stromy po celém světě se snaží i americká nezisková organizace Trees for the Future. Obnovuje tak život v místních komunitách, které setrvávají na místech, která byla lidskou činností nějak poškozena. Podle informací na webu organizace se jí podařilo vysázet na 50 milionů stromů po celém světě a organizace se chlubí tím, že pomohla 12 tisícům vesnicím v 58 zemích.

Mezi další následovníky patří nositelka Nobelovy ceny míru Wangari Maathai, která založila organizaci Green Belt Movement. Organizace se zaměřuje na africkou Keňu, kde mimo jiné pomáhá sázet stromy. Od roku 1977 se díky ní podařilo vysázet na 44 milionů stromů.

Institut Jane Goodallové založil v roce 2007 projekt The Million Tree Project, jehož cílem je výsadbou stromů pomoci Mongolsku v boji s dezertifikací. Významným sazečem stromů byl i Marthinus Daneel, který ve spolupráci s církevními organizacemi vysázel miliony  stromů v Zimbabwe.