Pocit to musel být k nezaplacení. Josef Vágner znovu a znovu kontroloval říční člun naplněný bednami se zvířaty. Z některých tu a tam vystrkovaly hlavy zvědavé žirafy, v jiných podupávaly antilopy, funěli buvolci... Loď se pomalu sunula proti proudu Labe.
Ke Kolínu bylo ještě daleko, ale na březích, na mostech, u silnic podél řeky postávali diváci, zastavovala auta, řidiči mávali. Jako by českou krajinou plul Noe se svou archou. Vlastně ano, v těch okamžicích byl Josef Vágner novodobý Noe, kterému se vyplnil sen.
Už v mládí měl jasno, bude lesníkem. Vystudoval lesnickou fakultu VŠZ a při praxi u Vojenských lesů, v lesnickém učilišti a na lesnické průmyslovce stihl postgraduální studium tropického a subtropického lesnictví.
V roce 1965 měl na výběr: buď práce v královédvorské zoo, nebo místo lesnického experta v Tanzanii. Nakonec dal přednost zoologické zahradě.
„Když se otec rozhodoval mezi životními nabídkami, vybral pro mne tu nejšťastnější variantu. Přestěhovali jsme se přímo do areálu zahrady a mé dětství i dospívání se proměnily v naplněný sen, který sní snad každé dítě – žili jsme uprostřed ‚divočiny'," vzpomíná dcera Lenka Vágnerová.
Josef Vágner nastoupil do zoologické zahrady, která měla 27 zaměstnanců, rozlohu 4,5 hektaru a – jak udává tehdejší zpráva – hodnota chované zvěře byla 320 000 korun. Z dnešního pohledu tak šlo spíše o průměrný městský zookoutek.
Vágnerovy představy co a jak dál se zoologickou zahradou se rychle rozvíjely. Záhy mu bylo jasné, že jediná šance, jak ji posunout na kvalitativně vyšší úroveň je – odlišit ji. Neprovozovat Dvůr Králové obdobně jako ostatní zoologické zahrady v republice.
Snil o modelu safari – zoologické zahradě, kde by se návštěvníci mohli pohybovat mezi zvířaty podobně jako v rozlehlých afrických savanách.
Dnes to bereme jako samozřejmost, ale v roce 1965 byl takový koncept i ve světovém srovnání velmi netradiční.
Nápad to byl odvážný, zajímavý, ale Josef Vágner brzy zjistil, že cesta k němu nebude jednoduchá. Lehce se to řeklo, snadno nakreslilo na papír, ale obtížně o safari přesvědčoval okolí, když měl přijít čas realizace. Nakonec se mu to podařilo a už dva roky po nástupu do zoo vyrazil na svou první cestu do Afriky.
Postupně se zdokonaloval, učil, sbíral zkušenosti a dál je rozvíjel.
Na druhou výpravu odjel i se svou ženou Zdenou a od třetí ho doprovázeli synové Zdeněk a Josef. Afrika jim navždy učarovala. Jak? Takto líčí první setkání s tehdejší Afrikou jeho syn Zdeněk Vágner:
„Letadlo dorolovalo na konec přistávací dráhy. Mezipřistání při letu do kamerunského hlavního města Yaoundé. Dveře se otevřely a já byl poprvé v Africe. Dýchlo na mne šílené vedro. Doma konec listopadu a tady jsme byli všichni během dvou minut úplně propocení. Nahnali nás do kavárničky v letištní hale. Těžce jsme se svalili na židle. Bylo nás asi sedmdesát a kaž dý se snažil přivolat číšníka. Ten žádaný muž se blížil naprosto slimáčím tempem. Šoural se, usmíval se na všechny strany, ale žádné objednávky nebral. Potom si konečně někoho vybral a došel k jeho stolu. Vyslechl přání a stejně pomalým tempem zvolna dorazil k baru. Vzal limonádu, dvě piva a vláčně se vracel. Na nás se samozřejmě tehdy nedostalo, ale to mi nevadilo. Já jen fascinovaně zíral. Až později mi došlo, že právě v tom okamžiku mi už nebylo pomoci. Tohle je země! Nevěřil jsem svým očím. Aby se takhle pohyboval číšník v narvané hospodě, když může vydělat prachy... Hned bylo jasné, že mu vůbec nešlo o peníze. Šlo mu o to, aby měl co nejmíň práce. Tady se mi zalíbilo."
Byl to skutečně jiný svět. Afrika po kolonialistech, Afrika, která si ještě pořádně nedokázala říct kam dál... a do toho se už objevovaly první náznaky narůstajících tlaků obyvatel na zatím neporušenou krajinu, na stáda zvířat stále na první pohled ještě nekonečná.
Josef Vágner si rychle uvědomil, že tenhle vývoj se bude stupňovat.
Jedinou šanci viděl v záchraně místního genofondu v evropských zoologických zahradách. V letech 1967–1979 tak během sedmi velkých a dvou malých expedic, převážně v subsaharské Africe, odchytil více než 3 000 savců, ptáků a plazů, z nichž kolem 2 000 dovezl právě pro potřebu „své" zoologické zahrady.
Záhy se rozhodl, že on sám nikdy nebude praktikovat způsob masových odchytů, při kterých jde o to, aby alespoň část transportovaných zvířat cestu přežila. Vágnerovy metody byly odlišné. Velmi pečlivě plánoval, co odchytí. Vybíral si ve stádech jednotlivá zvířata a po odchycení je důkladně sledoval.
Zajímalo ho, které zvíře mu je schopné žrát z ruky, které je klidné, které nervózní. Bez váhání pouštěl na svobodu ty kusy, u nichž měl pochybnosti, zda přežijí transport, byť je týden předtím obtížně odchytil.
Výsledky se dostavily velice rychle. Ztráty při transportech odchycených zvířat byly skoro nulové. V té době něco nepředstavitelného, neboť cesta byla vždy velmi náročná. Například pro žirafy, které byly odchyceny ve východoafrické stepi v keňském vnitrozemí z terénního auta jedoucího osmdesátikilometrovou rychlostí. Nejprve cestovaly nákladním autem 160 kilometrů do železniční stanice a odtud 900 kilometrů vlakem do přístavu Mombasa. Následovala doprava lodí do Hamburku, přes 17 000 kilometrů, odtud putovaly říčním člunem dalších 800 po Labi a nakonec stovku nákladním autem do Dvora Králové. Celkem 20 000 kilometrů v padesáti dnech. Aniž by jediná uhynula!
Budoucí roli zoologických zahrad viděl Vágner jasně – je třeba smířit se s tím, že jednou zvířata ve volné africké přírodě prakticky nebudou. Teď se jich proto musí odchytat co nejvíc, umístit je do zoologických zahrad, aby, až se Afrika stabilizuje politicky i environmentálně, je bylo možné zase vracet na místa, odkud pocházejí.
Nikdo tehdy nepočítal s tím, že v budoucnu nastane situace, kdy (vinou nestability jednotlivých států a silného tlaku obyvatelstva na krajinu) nebude kam zvířata vracet, byť v zoologických zahradách jejich počty za odborné péče rostou.
v roce 1975 josef vágner odchytil v jižním Súdánu bílé severní nosorožce. „Když se zvažovalo, kam je převézt zpět, závěr byl, že by měli být vráceni zase právě tam," říká Jaroslav Hyjánek, současný zástupce ředitele zoologické zahrady. „Ale vracet dnes nejvzácnější zvířata Afriky do míst, kde je hladomor a válka?"
Královédvorské zoo se naštěstí podařilo vybrat pro nosorožce rezervaci Ol Pejeta v Keni. Co se týká ochrany přírody, je to asi nejstřeženější místo na světě. Jsou zde rangeři se samopaly, bezpilotní letadla, neustálý dohled. Rezervace je rozdělena do dvou zón – vnitřní se vzácnými zvířaty a vnější pro turisty, ale i ta vnější je chráněná. Pytláci se dostali maximálně do té vnější, kde byli zadrženi. To ale nemohl Josef Vágner tušit. V jeho představách o budoucnosti směřovaly africké státy ke stabilizaci a tedy i k důkladné ochraně přírody. Námaha, kterou svému plánu věnoval, se mu rozhodně nejevila marná.
Afrika tehdejší doby byla zkrátka úplně jinde a pracovalo se jinak. Josef Vágner většinou přijížděl s doporučujícím dopisem a s penězi v kufru. Další věci už musel zařídit sám. Od zřízení tábora, nákupu stavebního dříví, přes najmutí domorodců, výrobu ohrad a transportních beden až po odchyt zvířat a především jejich transport do Evropy.
Na místě nebyl nikdo, kdo by měl takové manažerské zkušenosti. Josef Vágner se během dvou výprav stal odborníkem na vyjednávání s místními náčelníky, když potřeboval vybrat místo pro zřízení tábora, stal se expertem na odchyt zvěře pomocí automobilů a dokázal zajistit dobré podmínky převozu. Vše koncentrované v jedné osobě, stres po celou dobu expedice zaručen.
Vlastní odchyt měl do romantiky často velmi daleko. V roce 1969 to popisoval v časopise Mladý svět: „Chytili jsme černou žirafu a to je obrovská vzácnost. Musel jsem ji za každou cenu mít. Ale chytil jsem ji dost nešťastně lasem jenom za růžek. Najednou se ta krásná žirafa otočila, oběhla mne kruhem, běžela těsně vedle mě, pohodila hlavou a tu smyčku shodila. Ježišmarjá, ona je volná! Džíp už stál. A jak běžela vedle mne, tak jsem vyskočil a pověsil se jí na ocas. Tak se totiž žirafy zastavují. Uháněla se mnou buší a já visel na jejím ocase jako prapor. Snažil jsem se ji přibrzdit a taky se mi to asi po padesáti metrech podařilo. Ani jsem necítil, že jsem si vrazil do stehna velký, tlustý, aspoň šesticentimetrový kus větve. Zatím dorazili černoši, vyskákali z aut, jeden z nich zasprintoval a skočil žirafě pod přední nohy. Tím jsme ji zafixovali a bylo to v pořádku. A takhle to chodilo pořád..."
Jeho domácí vize ve Dvoře Králové byla jasná. Vytvoří kus Afriky ve středu Evropy, ale nehodlal budovat nějakou kašírovanou a rádoby kopii Afriky, to pro něj bylo nesmyslné. „Musíme si uvědomit, že žijeme na 50.
rovnoběžce a že musíme pracovat se čtyřmi ročními obdobími. My chceme vybudovat v té krásné podkrkonošské přírodě africký park a zároveň sledujeme ochranářsko-zoologické cíle," říkal.
Jeho představa se stávala skutečností a popularita safari se zvětšovala jako valící se sněhová koule.
V tehdejším zřízení se „jeho" zahrada odlišovala od zavedených zahrad na první pohled. Podobně rostla i popularita ředitele. Hlava bez vlasů, nepřehlédnutelná tvář s výrazným plnovousem a poutavou mluvou, tak přitahoval Josef Vágner pozornost. Zajímavě vyprávěl, například v televizním seriálu Lovy beze zbraní. Stejně tak se z jeho knížek o Africe rychle stávaly bestsellery.
Možná i tím se zdál tehdejším režimu až moc výrazný. A jak uvádějí ve vzpomínkách pamětníci, nepříjemnosti a problémy se ze strany místních komunistických předáků stupňovaly. Vrchol nastal v roce 1975, kdy bylo v zoo během jediné noci postříleno 28 žiraf Rothschildových a 18 žiraf síťovaných údajně postižených slintavkou. Josef Vágner to popíral. Bral to jako pomstu a odplatu. Slintavka se totiž oficiálně nikdy nepotvrdila a vypadá to, že opravdu šlo o nesmyslné vybití žirafího stáda, které nám tehdy záviděl celý odborný svět.
Z funkce ředitele odešel v roce 1983. Podepsala se na něm Afrika – malárie i zranění při odchytech zvěře. Po roce 1989 to chvíli vypadalo, že by se mohl angažovat v projektu první soukromé zoo v České republice, nakonec ale k tomu nedošlo.
Po jeho odchodu ze zoo se v letech 1983-1990 ve vedoucí funkci vystřídalo šest ředitelů, zoologická zahrada prošla poměrně turbulentním obdobím.
Až porevoluční období přineslo do královédvorské zoo větší stabilitu a rozvoj.
Josef Vágner zemřel 6. května 2000.
„V současnosti to už není pouze o vrácení zvířat do přírody," říká Jaroslav Hyjánek. „Dnes, když chcete vypustit zvíře zpátky, tak stejné finanční prostředky jako na vypouštění, musíte vynaložit i na vzdělávání místních obyvatel. Oni si musí uvědomit, proč tam zvíře vracíte, co z toho budou mít a proč ho musí chránit. Je potřeba, aby domorodci pochopili, že vzácná zvěř bude jejich slepicí snášející zlatá vejce... když na safari budou jezdit turisté. Že z toho budou mít víc, než když zvíře uloví a jeho maso prodají na trhu. Každopádně tohle by určitě Josefa Vágnera zajímalo, tady by se on, charismatický vizionář, našel."
