Iva Bufková vede už od 90. let minulého století v Národním parku Šumava tým odborníků, kteří se zabývají obnovou rašelinišť a mokřadů. V posledních dvou letech pracovala na navrácení potoků u hranic národního parku do míst, kde tekly předtím, než je člověk začal měnit podle svých potřeb.
Prostředí mokřadů vnímá bioložka Iva Bufková jako významnou zásobárnu vody, kterou lidské oko na první pohled nevidí, na rozdíl od širokých vodních ploch, přehrad a nádrží.
Tvrdí, že přichází doba, kdy se naše potřeby znovu promění a zásobárny vody v krajině budeme potřebovat v jejich přírodní podobě.
„Pro boj se suchem je ale funkce mokřadů a přírodních vodních toků v naší krajině klíčová. A to nejen na Šumavě, ale především v kulturní krajině ve vnitrozemí. I tam nakonec zjistíme, že budeme muset část obhospodařované půdy vrátit do tohoto režimu a vodě ji přiznat," říká Bufková, která se zabývá hlavně ochranou a výzkumem rašelinišť i dalších mokřadů na území Šumavy.
- V současné době už není hlavní snaha o záchranu přírodního prostředí, ale právě o zadržení vody. Je to tak?
Obojí. Ale voda se dostává čím dál více do popředí. Loňské sucho a povodně v minulých letech nám ukázaly, že vodní režim naší krajiny není v pořádku a není na podobné extrémy připravený. Mokřady přitom efektivně zadržují vodu v období sucha a v horkých dnech významně ochlazují okolí. Přírodní toky a jejich nivy zase účinně zmírňují dopady přívalových srážek. Náš program se od začátku v devadesátých letech postupně měnil. Od záchrany nejcennějších území až po obnovu schopnosti zadržení vody v krajině. Ta je klíčová teď.
- Z vody na Šumavě se po loňském suchu stalo téma různých diskusí. Jak je vnímáte z pozice odborníka?
Samozřejmě je sleduji. Vodním režimem krajiny se zabývám dlouhodobě. A dnes už začíná být dost patrné, že klimatická změna není jen fámou, jak se dříve spekulovalo, ale holým faktem, který ovlivňuje životy lidí i u nás. Jsou už místa v Česku, kde lidé nemají dost vody ani na zalévání zahrádek a vlastně ani pitné vody. Voda bude čím dál tím větším tématem.
- Společnost ale to téma rozděluje. Část lidí vidí cestu v návratu k přírodě, část si myslí, že důležité je budování nádrží.
Tak černobílé to ale není. Lidskému oku lahodí pohled na rozlehlé vodní plochy, ty jsou ale samy o sobě jen body v krajině. A i když vodu zadrží, pokud je půda v okolí vyschlá, efekt pro vodní režim širokého území nemají příliš velký. Navíc jsou spojeny s mnoha nepříznivými dopady na přírodu i vlastní toky. Týká se to i diskutovaných nádrží na Šumavě. Podle odhadů by například v okolí Modravy obnovené malé nádrže zadržely asi 170 tisíc kubíků vody. Rozsáhlé přírodní a fungující mokřady v jejich bezprostředním okolí ale přirozeně akumulují vodu v objemu téměř 25 milionů kubíků.
- Někdo ale efekt revitalizací zpochybňuje. Lidem nepřipadá možné, že pouhé zrušení umělých odtokových rýh může tak významně zvednout hladinu podzemní vody.
Jenže právě to se na mnoha revitalizovaných územích děje. Lidé si často nedovedou představit rozměr lidského zásahu, který se snažíme napravit. Místy jsou odvodňovací rýhy až dva metry hluboké a lidé je budovali s použitím výbušnin. Voda pak v období sucha klesne o více než metr pod úroveň, kterou by držel fungující mokřad. Zamezením umělého odtoku tak získáváme významný objem, který už byl ztracen. Obnovené mokřady navíc ochlazují okolí a podporují krátký cyklus srážek, kterými se voda vrací do přírodního oběhu.
- Na první pohled ale ta voda není vidět.
To je pravda. Jenže je důležitá pro všechno živé a ovlivní podobu širokého okolí. Také malé nádržky akumulují vodu a v intenzivně využívané krajině mohou mít určitý význam. Jejich funkce je ale ve srovnání s mokřady jiná. Je to jednoduché, obnova mokřadů je důležitá pro zadržení vody v obdobích sucha. Obnova malých potoků a hlavně jejich niv zase pro zpomalení odtoku vody z extrémních srážek. Klíčové je totiž vodu zadržet i tam, kde kdysi byla, ale už jsme si ji tam odvykli vídat.
- Takže kde?
Mokřadů u nás bylo před několika desítkami let téměř 1,4 milionu hektarů, dnes to je něco přes tři sta tisíc. V Česku jsou obrovské plochy území, kde nenajdete jediný přírodní potok nebo fungující malý mokřad. Vše to má ohromný vliv na vodní režim. Když prší tak, jak potřebujeme, ani si nevšimneme, jaký dopad to má. Ale když přijde sucho jako loni, najednou nevíme, co s tím.
- Na Šumavě ale bylo sucho také. A některé studně vysychaly i tam.
To je pravda, ale musíme si uvědomit, že to sucho bylo opravdu extrémní. I tak ale na tom byla Šumava ještě dobře, což je vidět na datech ze sledovaných mokřadů. Na přírodních neodvodňovaných mokřadech poklesla hladina podzemní vody jen málo. Zajímavé loni bylo, že v některých mokřadech, které jsme už revitalizovali, byla i v době sucha vyšší hladina podzemní vody než v době před obnovou, kdy ale sucho nebylo. To neznamená, že tam stál člověk po kolena ve vodě. Ale v zemi těsně pod povrchem ta voda byla.
- V chráněných oblastech se lidé už o návrat k přírodě snaží. Jak toho ale docílit v kulturní krajině, kterou lidé jako cennou vlastně ani nevnímají?
Je to obrovský problém, protože právě tuhle hodnotu je třeba si uvědomit. Mluví se o tom, kolik vody kdysi dokázala zadržet orná půda a o kolik méně zadrží dnes. Je třeba to změnit. A pomoci bude muset hlavně zprvu stát. Když totiž lidé jednou krajinu příliš intenzivně hospodářsky využívají, nebudou chtít jen tak přestat. Na každém poli se ale najde část, která je nevýnosná nebo špatně obhospodařovatelná. Jde jen o to, dát lidem motivaci, aby ji dokázali vrátit přírodě.
- Jak si to představujete?
Vysvětlím to pomocí příkladu. Dnes začíná období, kdy na velké části našeho území dožívají zatrubněné drenáže. Ty odvodňují skoro 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy. Zemědělci se teď rozhodují, zda je nákladně obnovovat, nebo je vytáhnout a nechat znovu ožít malé potůčky a mokřádky. Je ideální doba podpořit je, aby zvolili druhou možnost. Nemusí to udělat všude, stačí na vybraných místech. Kdyby jim za to stát dal nějaké daňové úlevy nebo dotace, myslím, že by to fungovalo. Vyžadovalo by to ale skvělou součinnost ministerstev zemědělství a životního prostředí. Připravit síť drobných mokřadů a potoků bude nutné napříč republikou. A důležité je, aby to nebylo jen v chráněných územích.
- Týká se to i lesů?
Určitě. Platí to obecně i pro povrchové odvodňovací rýhy, kterých je obrovské množství na zemědělské i lesní půdě. Lesy jsou velkým problémem i proto, že mnohde se vesele odvodňují i dnes. Často přitom stačí kanály prostě jen nepročišťovat a na takových místech pak hospodařit méně intenzivně. Nejsem idealista a vím, že to není možné všude. Ale ten problém se týká celé kulturní krajiny. Limitem je tu ovšem mnohem hustější osídlení než v okrajových částech, jako jsou všechna příhraniční pohoří. Právě lidé žijící ve vnitrozemí budou mít stále větší potřebu se současnou neutěšenou situací něco dělat. Já věřím, že důkladná analýza krajiny je řešením a může odhalit spoustu vhodných míst pro obnovu vodního režimu.
- Často slyším, že za problémy naší krajiny mohou komunisté, že je to problém od padesátých let. Je to pravda?
Z velké části ano. Ale úpravy vodních toků a meliorace se u nás dělaly i v 19. století. Jenže záleželo na bohatství sedláků a v chudších regionech si to lidé často nemohli dovolit. Zlom nastal až od 50. let, kdy tyhle snahy dosáhly obrovských rozměrů. Pro hospodaření to fungovalo, časem se ale ukázalo, že to s sebou přináší i mnohá negativa. Teď se ukazuje, že lidská společnost prostě musí ubrat ze svých požadavků, aby mohla krajina fungovat. Alespoň tam, kde je to možné, v rozumné vzdálenosti od sídel. Zajímá vás dění v krajích?
- Na západě takové problémy nemají?
Ale ano, především v úrodných produktivních oblastech napříč celou západní Evropou. Méně úrodné regiony ale mnohdy neměly na tak razantní proměnu krajiny prostředky a také množství soukromých parcel rozsáhlé úpravy omezovalo. U nás se naopak až do 80. let dělaly s velkou razancí zcela nesmyslné rekultivace. Ty postihly i půdu v horských oblastech, která by za normálních okolností nebyla pod takovým tlakem na produkci. Takto zmizela spousta mokřadů a bylo napřímeno mnoho toků. Zásadním problémem bylo i scelování pozemků, kvůli kterému naše krajina přišla úplně o svou strukturu, která se držela díky množství majitelů. Na západě se tohle stalo jen částečně, tak velké pozemky a majitele, které půda nezajímá, tam přece jen nemají.
- V přírodní krajině stále stačí dát vodě jen šanci. A za pár let člověk ani nepozná, že tam třeba půl století potok netekl. Je to tak snadné všude?
U tekoucích vod je to hodně rychlé, obzvlášť když práci provádějí odborníci. S mokřady to trvá déle a je to také složitější. I tak se ale pohybujeme jen v řádech let, což znamená, že ty výsledky jsou rychle patrné. Doufám, že se nám podaří dát všechna vybraná území na Šumavě do pořádku třeba do deseti patnácti let. Bylo by to skvělé.
- Daří se někde revitalizace toků už i mimo chráněná území?
Pokud vím, v poslední době se obnovila řada drobných potoků například ve Středočeském, Východočeském a Jihočeském kraji. Důležitou roli přitom sehrála Agentura ochrany přírody, příslušná pracoviště povodí a místy také obce. Ale stále jsou to jen kratičké úseky toků, což je v kontextu rozsáhlých ploch pozměněné a odvodněné krajiny žalostně málo. A revitalizace mokřadů je zatím soustředěna hlavně do chráněných území.
Ve volné krajině se i nadále klade důraz především na čistě technická řešení, jako jsou nádrže, přehrady a podobné obří projekty. To ale naši krajinu nevyléčí. Mnohem více platné se jeví mnoho menších a méně nákladných opatření, která jako celek směřují k dobře fungujícímu vodnímu režimu krajiny. Například v podobě zmíněné sítě obnovených drobných mokřadů a přírodních toků. Důležitá je i struktura krajiny a celková podpora retenčních schopností půdy vhodným způsobem hospodaření.
