Karl Fridrich Sinner, bývalý ředitel Národního parku Bavorský les

Podle dlouholetého šéfa sousedního parku Bavorský les by jeho přijetí v českém parlamentu zmařilo příležitost, aby zde vznikla nejrozlehlejší oblast divoké přírody mezi Atlantikem a Uralem.

Bývalý ředitel Národního parku Bavorský les Karl Friedrich Sinner je jedním z nejznámějších propagátorů divočiny v Německu. Během třinácti let, kdy park vedl, bojoval za smělou myšlenku vytvořit na území Bavorského lesa a Šumavy největší prales v Evropě. Ta vize se však nyní rozpadá. Česká vláda se rozhodla jít na Šumavě odlišnou cestou. „Šumava je jedinečná v rámci celé Evropy. Trápí mě, že si to mnozí odpovědní lidé v Česku neuvědomují,” říká Sinner.

* Jsou to dva roky, co jste odešel do důchodu. Jak intenzivně ještě sledujete dění kolem Národního parku Šumava?

Sleduji vše nadále dosti pozorně. Stal jsem se místopředsedou německého svazu chráněných území, takže jsem do té problematiky dál ponořen. Navíc, když jsem odcházel z funkce v Bavorském lese, začaly být na české straně patrné poměrně radikální změny ve vnímání přeshraniční spolupráce mezi našimi parky, o jejíž prohloubení jsem usiloval. Proto mě další vývoj velmi zajímá.

* Nedávno vyzvalo 72 ředitelů evropských národních parků českého ministra životního prostředí, aby zabránil zániku šumavského parku. Nastala opravdu tak vážná situace, že je možné mluvit o možném zániku?

Pokud se na české straně stalo například to, že se lidé odpovědní za šumavský park shodli, aby se podle mezinárodní stupnice překvalifikoval na park čtvrté kategorie, tak je ta situace více než vážná. To je otočení o 180 stupňů.

* Pouhá změna mezinárodní kvalifikace by znamenala zánik parku?

Takové překvalifikování by znamenalo, že Šumava bude obyčejnou chráněnou oblastí. Z něčeho jedinečného by se stala něčím každodenním. Dál by se to sice nazývalo národní park, navenek by se to tak tvářilo, ale podle mezinárodně uznávaných kritérií by to už žádný národní park nebyl.

* A nemohlo by vám v Bavorsku být jedno, jak Češi se svým národním parkem naloží?

To nám nemůže být lhostejné. Mě osobně se to dotýká, protože během mého působení v Bavorském lese jsme s českými kolegy postupně dospěli k myšlence společné odpovědnosti za příhraniční území. Začaly padat takové pojmy jako „Divoké srdce Evropy” nebo „Lesní divočina bez hranic”. Začali jsme si uvědomovat skutečnost, že kromě Šumavy už nikde mezi Atlantikem a Uralem neexistuje ve staré kulturní krajině prostor, kde by mohlo vzniknout tak velké území, na němž by se příroda mohla vyvíjet bez lidských zásahů.

* Jenže taková divočina mnohé obyvatele Šumavy spíše děsí. Představí si pod ní kůrovcem zpustošené lesy.

Podle mě je to proto, že si neuvědomují druhou stránku věci. Plocha těch sousedních parků, na které by mohl vzniknout nový prales, je tak velká, že to, co by tady vzniklo, by byl pravděpodobně nejatraktivnější národní park v celé Evropě. Umožňoval by několikadenní cesty neporušenou divočinou.

* Nehrozí, že divočina, o niž mluvíte, bude zajímavá jen pro několik vědců, zatímco obyvatelé šumavských obcí z ní nebudou mít nic a přinese jim jen omezení?

Opak je pravda. Ta vize obsahuje také jasnou možnost ekonomického profitu pro obyvatele regionu. Znovu opakuji a zdůrazňuji: uvědomme si, jak obrovská plocha divoké přírody zde může vzniknout (projekt počítal s plochou 10 tisíc hektarů divočiny – pozn. red.). Přírody, která nabídne návštěvníkům naprosto jedinečný, neopakovatelný zážitek. Znovu připomínám, že téměř nikde jinde v Evropě nemůže nic takového vzniknout. Šumava navíc leží uprostřed Evropy, a nikoliv na jejím okraji. To vše představuje možnost vzniku skutečně prvního evropského národního parku, který bude přitahovat mnohonásobně více návštěvníků, než je tomu dnes.

* V Bavorském lese jste již na některých místech začali rozorávat staré lesnické cesty. Není to až příliš agresivní návrat k přírodě?

Není. Lesnické cesty mizí, protože už nejsou zapotřebí. Mizí z lesů, kde se dlouho žádné stromy nekácejí a nikdy v budoucnu už kácet nebudou. Definitivně se vzdáváme možnosti zde do přírody zasahovat. Pokud se však na převažující ploše parku bude zasahovat, s čímž se v Česku počítá, tak návštěvník bude při procházení tou oblastí každých čtyřicet metrů narážet na nějaké lesnické cesty a jiné lidské stopy. Vize volné a divoké přírody, rozlehlého a jedinečného pralesa se tak zcela rozpadne.

* Není však na místě obava, že takový prales zničí kůrovec dřív, než vznikne?

Kůrovec ke smrkovým lesům vždy patřil, je jejich přirozenou součástí. Je to nejdokonalejší nástroj přírody, jak lesy přiblížit zpátky k jejich přirozenému stavu. Kůrovec pochopitelně stromy zabíjí, ty pak usychají, hnijí. Pak se vždy začnou ozývat hlasy: Panebože, co všechno by se z toho dříví mohlo udělat! Tím se spor o kůrovce stává zástupnou diskusí o lidských zájmech o využití lesa a dřeva jako suroviny.

* Jak byste přesvědčil usedlíky z Šumavy, že jim divočina přinese větší ekonomický profit než těžba dřeva?

Třeba příměrem, který pochází z ostrovů v Pacifiku: Když zabiješ žraloka, vyděláš 300 dolarů. Když žraloka ukážeš turistům, vyděláš tři tisíce dolarů. Něco podobného platí i o dřevě na Šumavě.

* Také v Bavorsku zničil kůrovec rozlehlé plochy lesa a místní obyvatelé příliš nechápali, proč se mu v tom nemá bránit.

Uznávám, že kůrovec mění vzhled lesa, na který byli lidé zvyklí. Může zničit ty zelené horizonty. Také u nás jsme v devadesátých letech zažili emotivní protesty, v nichž lidé požadovali, abychom napadené stromy znovu začaly kácet. Úlohou správy parku bylo přesvědčit je, že jdeme správnou cestou. Znamenalo to vzít lidi na ta místa a ukázat jim, že to není katastrofa, ale že dochází k přirozenému zmlazení lesa. Já jsem místní v Bavorském lese bral na takové výlety velmi často. Dnes se jejich pohled na celou záležitost obrací.

* Skutečně?

Samozřejmě se musí dál trpělivě vysvětlovat. Návštěvnost parku v Bavorském lese však roste právě díky tomu, že lidé chtějí vidět zblízka ten proces přirozené obnovy. Park a s ním spojený turistický ruch v regionu představuje stále důležitější ekonomickou příležitost pro místní obyvatele.

* Není problémem to, že se vedení parku na Šumavě často mění v souvislosti s tím, jak se mění složení české vlády?

To je pravda a je to podstatný rozdíl proti situaci, která panuje v Bavorsku. Já byl historicky teprve druhým ředitelem (Národní park Bavorský les vznikl v roce 1970 – pozn. red.) a jen za mé éry se na Šumavě vystřídali čtyři. A s nimi se často absolutně změnil i pohled na celkové směřování parku. Co si pak mají místní myslet, když se jim každé dva roky říká něco úplně jiného?

* Jak se v Bavorsku podařilo, že je vedení parku stabilní?

Jednoduše proto, že ten tým fungoval, plnil zadání, které mu ukládal zákon. Nebyl důvod nic měnit. Také u nás máme zákon o státní službě. Pokud ředitel hrubě neuráží svého ministra nebo třeba nekrade dříví v lese, tak jej není možné svévolně někam přesadit.

* Politici u vás opravdu nikdy neintervenovali, jak v parku hospodařit a jak o něj pečovat?

Bavorský les se stal politickým tématem v době protestů, o nichž jsem hovořil. To však bylo ještě před mým příchodem do jeho vedení v roce 1998. Ale musím říci, že politici vždy za Národním parkem v Bavorském lese stáli. Ať se dostala v parlamentu k moci jakákoli strana, tak respektovala mezinárodní pravidla a vlastní zákony. Směřování parku by nikdy nezměnila.

* Český ministr životního prostředí Tomáš Chalupa nyní navrhl zákon o Národním parku Šumava. Může nějaký zákon vyřešit spory o Šumavu?

Česko má více národních parků, proto si myslím, že prvním legislativním krokem by mělo být dohodnout se v souladu s mezinárodními kritérii na tom, co to vlastně je národní park a co je jeho cílem. Teprve pak by bylo vhodné, ať už zákonem nebo vládním nařízením, stanovit konkrétně pro ta daná území, jak v nich toto všeobecné pravidlo aplikovat.

* Jak je to v Bavorsku?

Máme zákon o ochraně přírody, který říká, že hlavním cílem národního parku je zajistit přirozený vývoj přírody na svém území. Turistika, vědecký výzkum a další věci jsou až druhotným cílem. Pak máme vládní nařízení o Národním parku Bavorský les, kde se píše, že do třiceti let má být 75 procent jeho území ponecháno přírodě. Ty cíle se naplňují a nic se na nich nemění. Každý rok se k zóně, v níž člověk do přírody nezasahuje, připojí zhruba 300 hektarů lesa.

* Není tedy pravda, že v Bavorsku od svých původních plánů ustupujete?

Vím, že na české straně to čas od času někdo prohlašuje, ale není to pravda. Cíl je daný, nezměnil se a můj nástupce pokračuje v jeho naplnění.

* Chalupův návrh zákona o Šumavě vznikl spíš na základě kompromisu mezi zastánci a odpůrci volného vývoje lesů...

To jsem zaregistroval a nemyslím si, že je to ideální přístup.

* Co je špatného na kompromisu?

Mnohokrát jsem navštívil Prahu a je to opravdu fascinující a nádherné město. Považoval bych za nešťastné řešení, pokud by došlo ke kompromisu mezi zájmy řidičů a pěších, na jehož základě by se Karlův most každý druhý den otevřel pro automobilovou dopravu. Ten most by zůstal stát, nezmizel by, ale ztratil by svoji duši. Divoká příroda i s těmi rozpadajícími se lesy má obrovskou přírodovědnou a estetickou hodnotu, která si zaslouží stejnou ochranu jako historické památky.

* Má však smysl budovat uměle prales na místě, kde dnes stojí běžný hospodářský les?

Ano. To má smysl. Zaprvé, my lidé prales uměle nebudujeme, ale necháváme prostor přírodě, aby jej vytvořila sama. Zadruhé se ukázalo, že tyto nové pralesy hrají významnou roli pro zachování biodiverzity a vzácných druhů. Zatřetí, nové pralesy nám umožní prožít sílu přírody, nechat se jí ohromit, uchopit její krásou, hrozivostí, dominancí, pestrostí a pohnout naší optikou ve vnímání přírody a role člověka v ní.

* O projektu Divoké srdce Evropy se už v Česku téměř nemluví. Věříte ještě, že ten vámi propagovaný prales někdy vznikne?

Naděje umírá poslední. Znám na Šumavě, v Česku i na mezinárodní scéně spoustu lidí, kteří si Šumavu s divočinou jednoznačně spojují a pracují na tom, aby ta vize byla naplněna.

Když zabiješ žraloka, vyděláš 300 dolarů. Když ho ukážeš turistům, tři tisíce. To platí i na Šumavě.

Pralesy nám umožní prožít sílu přírody, nechat se jí ohromit, uchopit její krásou, hrozivostí, pestrostí.

Karl Fridrich Sinner Jeden z nejrespektovanějších německých odborníků v oborech lesnictví a ochrany životního prostředí. Narodil se v roce 1946 v bavorském Aschaffenburgu. Vystudoval lesnictví na univerzitě v Mnichově. Poté pracoval v bavorské správě státních lesů. V letech 1998 až 2011 byl ředitelem Národního parku Bavorský les. Od roku 2011 je místopředsedou německého svazu chráněných území Europarc Deutschland. Je ženatý, má tři děti.