Ta hrubka v titulku je záměrná. Téměř po každé procházce lesem se utvrzuji v tom, že odvození pojmenování zelených kamizolek od slova "myslet" je, bohužel, dávno neopodstatněné.

Před čtrnácti dny jsem se rozplýval nad bohatstvím Hájku u Líského -   http://petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz/c/351065/Ztraceny-svet-v-Hajku-u-Liskeho.html

Často ve svých textech zmiňuji rozporuplné pocity, se kterými se na některá místa opakovaně vracím: kromě těšení se jsou to strach a obavy, že se těším na něco, co už nemusí existovat nebo co může být zásadně poškozeno.

Na území našeho státu je mnoho Evropsky významných lokalit (EVL). Chrání se na nich příroda, ohrožená v rámci celého kontinentu. Evropa si mnoha takto cenných míst naší krajiny všimla mnohem dříve, než příslušné Kraje, zodpovědné mj. za ochranu přírodního a kulturního dědictví. Česká republika zareagovala, na základě své a evropské legislativy, typicky hlemýždím tempem: do osmi let od vyhlášení nějaké lokality EVL musí na daném místě vzniknout nějaký stupeň ochrany Českým státem. Ty úplně necennější kousky naší přírody chráníme v národních přírodních rezervacích či národních přírodních památkách. O stupeň níže pak jsou přírodní rezervace a památky.

Existují lokality, jako například tato nevelká oplocená enkláva uprostřed holosečně kácených lesů, které už národními památkami dávno jsou. V tomto případě požívá NPR Bilíchovské údolí ochrany už od 30.let minulého století, kdy ji nařídil hrabě Kinský, tehdejší majitel zdejšího lesa.

Předměterm ochrany zde je jedna ze tří lokalit kriticky ohrožené kýchavice černé v ČR. Další dvě jsou na Moravě (NP Podyjí a CHKO Bílé Karpaty). Bilíchovských kýchavic je však nejvíc (nejvíc, to znamená pouhé desítky). Přesto se jedná o sotva půlhektarový prostor, chráněný před přemnoženou lesní zvěří oplocenkou.

Narozdíl od kýchyvice bílé, kterou známe především z našich hor, je ta černá prudce jedovatá. Patří dokonce k našim nejjedovatějším rostlinám vůbec, pro člověka může být smrtící dávkou pouhý gram sušiny, domácím či hospodářským zvířatům stačí lístek, pár drobných kvítků...

Kýchavice černá patřila vždy k nejzásadnějším rostlinám lidového léčitelství, především jako prostředek k tlumení dávivého kašle. I když by se kýchavice byla schopna přirozeně rozšířit také do okolí rezervace, nemá šanci: její životní prostor je zúžen na nicotnou světlinku, jejíž druhové složení přežívá jen díky zabránění přístupu divočákům a vysoké.

Většina z nás pro její vzácnost kýchavici černou ve volné přírodě nikdy nespatří. Stačil by jen drobný zásah v terénu v její prospěch, ale co jde celkem snadno v jiných krajích, na to je ten Středočeský krátký. Ochrana přírody a krajiny ve Středních Čechách existuje více méně jen na papíře; v praxi se dějí neuvěřitelné věci anebo se, v lepším případě, neděje nic.

Vrátil jsem se po čtrnácti dnech do Hájku u Líského, jedné z našich nejcennějších botanických lokalit. Už jsem dříve psal o tom, jakou vzácností se tento borový vápenatý bor může chlubit. Roste v něm celá řada vzácných druhů, včetně několika druhů orchidejí, z nichž nejohroženější je smrkovník plazivý, považovaný dlouhá desetiletí za vyhynulý.

To je on, v celé své kráse. Abychom pochopili křehkost a zranitelnost druhu, musíme od rostlinky vstát a porozhlédnout se po jejím přirozeném prostředí.

V kleče ještě smrkovník vidíme; drobounká severská orchidej se krčí pod nevzhledným křovím.

Když se ale postavíme úplně, je téměř nemožné orchidej spatřit. Tak moc je titěrná.

Kromě převzácných smrkovníků na lokalitě kvetou další silně či dokonce kriticky ohrožené druhy. Ačkoli byl hájek už před lety Evropou zařazen mezi nejvýznamnější lokality kontinentu, náš stát jej stále nikterak nechrání. Má na to už zmíněných osm let. Proč tak dlouho? Nabízí se naprosto zoufalá odpověď: za těch osm let se jistě podaří předmět ochrany zcela zlikvidovat. Rozlohou je kýžené území tak malinké, že už jen tím je jeho existence ohrožena.

A nejen tím. Toto je skupinka tří nakvétajících smrkovníků před čtrnácti dny.

Ze tří rostlinek těsně před vykvetením se to podařilo dotáhnout do konce jen jediné, zbylé dvě uschly. Bohatě stačí přírodní děje, aby člověk trnul, zda mrazy neskolí čerstvě vylíhnutou ptačí generaci nebo zda sucha nezarazí růst rostlin, dešivo jestli nepřinese plísně a hniloby a prudké slunce aby nespálilo květy před dozráním semen. Je toho fůra, s čím se rostliny i zvířata musejí vypořádat, ale žádná přírodní katastrofa nemá takový likvidační potenciál, než - li člověk. Když je ale tím likvidátorem někdo, kdo má přitom v popisu práce pravý opak, pak se nedá mluvit o ničem jiném, než o nefungujícím, prohnilém systému.

Prvotně jsem šel do hájku kvůli pětiprstkám. Je to jejich jediná lokalita široko daleko. Rostou jen na malinké ploše Hájku. Před dvěma týdny jsem si pochvaloval, že snad už i místní obyvatelé vědí, jakou je Háj vzácností. Bohužel jsem se mýlil.

Horké letní počasí urychluje odkvétání.  Kdysi u nás velmi hojné orchideje dnes najdeme jen tu a tam, skoro výhradně v chráněných územích.

Vzácnou "žežulku" v Hájku provází ještě vzácnější sestřenice, pětiprstka hustokvětá. Obě výrazně voní, ale jen po určitou část dne.

Jsme v kraji čtyřkolek... parádně se s nimi jezdí po kriticky ohrožených rostlinách. Ale jet na čtyřkolce lesem je něco jiného, než vjet s ní do květnatého háje. A vjet s ní do květnatého háje je ještě něco jiného, než vjet do tohoto konkrétního Hájku. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že k potenciální celkové likvidaci předmětu ochrany budoucí národní přírodní památky stačí (bohatě) jeden jediný, bezohledný nebo neinformovaný tupec.

Když je oním tupcem lesník nebo myslivec, tedy lidé placení za hospodaření v lesích a jejich ochranu, stává se z toho národní tragédie.

Tento soustředěný a nejpočetnější houf pětiprstek dopadl před pár dny, během vrcholu kvetení, takto:

Pokusme se potlačit emoce a rozumně vysvětlit, co se tady stalo. Vidíme světlinu plnou pětiprstek, jejímž středem někdo něco vláčel zprava doleva - podle slehlé trávy. A hned vidíme co.

čerstvě ořezané větve borovice. Ten někdo je vláčel doslova přes orchideje, není to omluvitelné ani kdyby nevěděl, že jsou to právě vzácné orchideje, protože byly v plném květu. Nebo je to normální, poničit kvetoucí rostliny, když nemusím? Ještě ke všemu tak velké?

Desítky rostlin polámaných sunutím lehkých větví po zemi, na další desítky silně ohrožených a zákonem chráněných druhů větve nakonec dopadly. A předpokládám, že to tak i zůstane. I když možná ne...

Jsem už celkem otrlý, takže mě spíš překvapí, když je někde něco v pořádku, než když narazím na podobný šlendryján. Nakonec jsem si řekl, že to zas taková tragédie není - no tak co, ubývajících pětiprstek ještě trochu ubude, ty polámané za rok znovu vykvetou a ty zaházené zbavím klestí a možná ještě nějaká i dozraje.

Jenomže jakmile jsem udělal pár kroků dál, pochopil jsem tragikomičnost události, která "zkázu" způsobila.

Mislivcův trůn shlíží do starého hliníku ze samotného středu budoucí národní přírodní památky. Všude pod ním a okolo orchideje rostou.

A tady se to "křoviňákem" krásně "pročistilo", z neskutečné koncentrace několilika druhů orchidejí (fotografie viz. výše uvedený blog) - kruštíků, bradáčků, vemeníků a pětiprstek, zůstala stát jediná. Přímo, aby misliveček viděl na drbající se prasátka pod sebou (odkvetlé květiny dokáží dozrát i po sešlapání, ale proč po nich hamtat, stačí to nechat na srpen nebo na podzim, na zimu, na jaro, na kdykoli jindy!

Pěkné podrbáníčko, pěkné postříleníčko. Funguje to!

Jenom ať je střílí, ať vystřílí aspoň polovinu prasat, ale musí to být v takto cenné a titěrně malé lokalitě, jež má být NÁRODNÍ památkou? V jejím nejcennějším jádru?

A hned pod sešupem, tam kde jsme zvyklí na nejkrásněji rostlé pětiprstky obou druhů, je to rozježděné a pošlapané (kvůli lepšímu výhledu na zvěř) kompletně.

Vím, že to vypadá celkem dramaticky. Také vím, že z určitého úhlu pohledu to tak dramatické ani není - prořezal pár stromků, co je spíše ku prospěchu, a přitom zvalchoval chráněné druhy - ale trvale je víceméně nepoškodil. Můžeme si myslet něco o ignorantství, ale mně spíš prolítlo hlavou, proč Středočeský kraj alespoň formou cedule nebo podáním informací příslušným "hospodářům" o zvláštnostech území nepředchází tomu, aby se takové zbytečné věci vůbec děly? Ne, čeká se těch osm let (a dříve to nebude, využijeme jistě maximální možnou časovou lhůtu) a pak, až tu nic neporoste, lokalitu vyhlásíme národní památkou, označíme ji ze všech stran cedulemi za statisíce a odškrtneme si na Kraji v příslušné kolonce další splněný úkol. A pak pověříme nějakou šikovnou partičku známých, která vyhraje výběrové řízení, aby se o lokalitu za další statisíce ročně "starala".

Pojďme dál.

V popředí vlevo odkvetlý kruštík (je jich tam fůra), v pozadí čerstvě pokácená borovička, ležící opět (jako naschvál) přímo v houfu chráněných rostlin.

...dvě borovičky...

Ty lístky uprostřed fotografie, pod větví, to je orchidej.

Mislivec to neví, mislivec netuší, že tu něco takového vůbec roste.

Myslivec by to vědět měl.

A tu to máme, zlatý hřeb. Zde ty stromky stály. Čili od teď mají přímo do srdce Háje motorkáři, čtyřkolkáři, ale především mislivec (na čtyřkolce?), cestu otevřenou. A je to znát.

Smrkovník se vyskytuje na ploše několika metrů čtverečních, totéž pětiprstky. Pár "neinformovaných" ignorantů, kteří nerozlišují mezi pampeliškou a lilií, ohrožují dědictví nás všech, hodnotné pro celou Evropu.

Třešínka nakonec: vybudované bahniště pro divočáky... rovněž v místě výskytu pětiprstek, respektive přímo místo nich.

Být to kdekoli jinde, šlo by o vandalství z hlouposti, bez zvláštních negativních důsledků. Tím, že se to děje v tak cenné lokalitě, kde k úplné devastaci toho nejvzácnějšího býlí stačí trocha nepozornosti nebo neinformovanosti, se však situace mění na velmi vážnou. A to jde přitom o hloupých pár větví, pohozených k nejbližšímu houští; nechci ani domýšlet, co se stane teď, když je cesta do Hájku otevřená pro rekreační motoristy.

V blízkém okolí už existují státem chráněné přírodní rezervace a památky, které byly navrženy k ochraně konkrétních druhů, jež se však v okamžiku vyhlášení už na lokalitě nevyskytovaly. Vyhlašovací proces to neohrozí. Máme tady rezervace se střevičníky (bez střevičníku), přírodní památku s třamdavami, které ale rostou v mnohonásobně silnějších populacích mimo její hranice, máme tu rašelinné louky bez rašeliny a podmáčené enklávy bez vody. Zanedlouho k takovým rezervacím možná přibude i orchidejový hájek u Líského, bez orchidejí.

Kocourkov.