Známý odborník v oblasti ochrany lesa Jaroslav Holuša, který působí na České zemědělské univerzitě v Praze, převzal v pátek 21. března profesorský diplom z rukou ministra školství, mládeže a tělovýchovy Marcela Chládka.

„Ve dvanácti letech, mne zaujaly luční kobylky a už mně to zůstalo. Ale kdybych se dnes znovu rozhodoval, co studovat, možná bych se věnoval víc epidemiologii. Ale v oboru ochrany lesa mohu obojí spojit, abychom lesní porosty ochránili a dopěstovali do potřebného stavu,“ říká Jaroslav Holuša, který vystudoval obor Lesní inženýrství na Vysoké škole zemědělské v Brně.

Nastoupil ve Frýdku-Místku do pobočky Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, odkud v roce 1996 přešel do Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Jíloviště-Strnady. Mezitím absolvoval postgraduální studium v Ústavu ochrany lesa na Mendelově univerzitě v Brně. V letech 2002 až 2008 externě vyučoval na Přírodovědecké fakultě Palackého Univerzitě v Olomouci ochranu a péči o lesní ekosystémy. Od roku 2007 pracuje na Lesnické a dřevařské fakultě České zemědělské univerzity v Praze.

- Pane profesore, vy jste vedl vědecký výzkum na Šumavě, když se řešilo masové napadení kůrovcem, dnes se opět hovoří o tom, že by Šumava mohla přijít o vyhlášený Národní park. Co je vlastně dnes největším ohrožením šumavských lesů? Houby a hmyz, které zkoumáte, nevychovaní turisté, nebo naopak radikální aktivisté?

Nerad o Šumavě mluvím právě proto, že se z ní v tomto ohledu stalo politické téma. Možná také nemám k Šumavě takový srdeční vztah, jaký jako Moravák pozoruji u lidí z Čech. Zároveň je třeba říci, že Šumava je kulturní krajina. Mnohá území byla v minulosti odlesněna
a naopak uměle zalesněna. Lesní ekosystémy na Šumavě jsou výrazně změněné, jsou po staletí ovlivňované člověkem.

Fakticky je dnes míra ochrany přírody založená především na koncensu.  Držel bych se toho, že je zde vyhlášen národní park. Domluvily se plány péče v jednotlivých zónách a z těch vyplývá, kde mohou procesy probíhat takzvaně samovolně a kde je jiný režim. Nemám rád demagogii, která se občas objevuje. To, co nakonec Šumavě možná nejvíc škodí, je, když se téma politizuje a lidé se chytají chybných informací.

My jsme na Šumavě prováděli výzkum, zda a do jaké míry jsou závěrečná stadia lýkožroutů napadena houbou, která by mohla být přirozeným regulátorem škůdce. Výzkum takřka žádné napadení nepotvrdil. Paradoxně se však toto mylné tvrzení, které pocházelo od jednoho dendrologa, objevuje stále i v odborné literatuře. A to je alarmující.

- Jak byste pro laiky přiblížil obor, kterému se věnujete?

Jako entomolog se poslední roky nejintenzivněji zabývám právě nemocemi lýkožroutů, patogeny, drobnými organismy, které mají ve svém těle. V praxi je velmi důležité, jak ovlivňují život tohoto škůdce. V devadesátých letech minulého století se předpokládalo, že by to mohla být cesta přirozeného biologického boje. Nám se po deseti letech výzkumu zdá, že patrně tomu tak ve větším měřítku nebude. Zatím máme jediného adepta, který populaci zřetelněji ovlivňuje – může způsobit, že během zimy víc lýkožroutů odumře a že tolik nelétají.

- V lesním hospodaření se počítá na stovky let, máte možnost vidět výsledky vaší práce v praxi?

To víte, že má člověk radost, když se podaří lesníkům poradit a funguje to. Například když potřebují porovnat dvě metody odchytu hmyzu, lze se dobrat výsledků docela rychle. Podobně jsme pomohli lesníkům stanovit přínos lapačů lýkožrouta, který vylétá dvakrát do roka. Druhá generace ale už „má raději“ stojící stromy. Ukázalo se tak, že množství zachycených brouků v létě je tak malé, že návnady jsou – vzhledem k jejich ceně – nerentabilní.

Jiným příkladem je výzkum pilatky, kterému jsem se věnoval na začátku kariéry. Její larvy žerou jehličí, při opakovaných žírech stromy krněly a neodrůstaly. Její gradace trvala na severní Moravě a ve východních Čechách padesát let. Studovali jsme její bionomii a možnosti obrany, které nakonec vyústily v letecké zásahy. Přes deset let už k podobě rozsáhlému výskytu nedošlo.

U patogenů na sebe výsledky nechají čekat mnohem déle.

- Měl jste možnost působit na několika vysokých školách, můžete nějak srovnat vaše zkušenosti z různých univerzit?

První, co vždycky zmiňuji, je zdejší kampus, to nám mnozí závidí. Mendelova univerzita má zase v oboru lesnictví dlouhou tradici, stačí přijít do jejich starobylého sídla a dýchne na vás historie.  Nějakou dobu - asi šest let – jsem také učil na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Každá z těch škol má svá specifika, je obtížné je rychle jednoduše a krátce porovnat. Sám jsem původně předpokládal, že zůstanu na Moravě, shodou mnoha okolností jsem se dostal do Prahy a jsem tomu rád. Kolegové jsou výborní, fakulta i univerzita se dynamický rozvíjí. Líbí se mi na ČZU. Myslím, že vypadám spokojeně, ne? (smích)