DOLNÍ LOMNÁ Mia zrovna není ve své kůži. Alespoň to tvrdí její majitelé. Mne naopak ohromuje svou houževnatostí, silou a klidem, s jakým se pohybuje v náročném svažitém terénu.
Kobyla brabanského chladnokrevníka neboli belgika se stala každodenním rovnocenným partnerem Miroslavu a Danielovi Samiecovým z Jablunkova, otci a synovi, kterým pomáhá v kopcích, kam se traktor nedostane, stahovat dřevo. Toto starobylé plemeno těžkého tažného koně, jehož krev pravděpodobně ovlivňovala téměř všechna tažná plemena od dob antického Říma, si dřevorubci pořídili před půl rokem v Polsku. Mia má sedm let a přišla do zdejších lesů už zkušená.
Zatímco jeden z mužů kácí stromy, druhý je s koněm stahuje k cestě. Do okolí vysoko nad Lomnou se tak neustále ozývá čehý, hot, vju, prr, curig. „Proč dnes nejste s kobylou spokojeni?" ptám se majitelů. „Je to jako s ženskýma, prostě nemá svůj den. Je na ní vidět, že se jí moc nechce, laik to asi nepozná," odvětí mi.
Pozoruji, jak je tato práce náročná pro koně, který trpělivě čeká na povel z druhého konce opratí i dřevorubce. Občas se dřevo někde zasekne nebo se neskácí úplně dolů, ale zachytí se za sousední strom. Mia pak ze všech sil táhne a táhne, aby ho dostala na zem. Nebo musí sejít po příkrém srázu na úzkou cestu. Tady prostě není terén žádný med. Silné nohy to však jistí. Když má kůň žízeň, pochutná si na sněhu.
Divočák nesmí s koněm ani hnout
Právě na malých pasekách ve svahu nebo s překážkami, kde traktor má záběr sekačky jen 1,2 metru a rychlost do 5 kilometrů, je ten správný okamžik pro koně. Stejně tak v lese plném roklí, při nahodilé těžbě, jednotlivých vývratech, tady všude je kůň nejen konkurence schopný, ale jeho konkurenceschopnost roste úměrně s cenou nafty a nových traktorů. Navíc těžba v CHKO, těžba a údržba lesa drobných vlastníků, tam se nevyplatí najímat traktor. Přitom je to ekologické a šetří to lesy od ničení těžkou technikou.
Samiecové koupili Miu už vycvičenou. Není to levná záležitost, protože trénink je náročný. Cena takových koní se pohybuje od padesáti tisíc korun výše. Od hříběte musí chodit do lesa, učit se jeho vůni a zvukům. Zajíc, srnka nebo divočák, který vyběhne těsně před nimi, je nesmí vyvést z míry. Na rozdíl od jezdeckých koní, kteří se splaší jen při pohledu na starý kus papíru v trávě. Být dobrým koněm do lesa se kůň učí celý život a většina z nich dokonalosti nedosáhne. Musí svým majitelům důvěřovat. Na důvěře je práce v lese postavená. Pokud kůň v lese nebo kočí udělají špatné rozhodnutí, může je to oba stát život. Stačí jeden rychlý pohyb špatným směrem, jedno nerozvážné šlápnutí, kláda sjede ze srázu a strhne koně. Kůň se může leknout a přimáčknout kočího nebo jeho ruce či nohy mezi kládu a řetěz nebo strom. Kdo někdy byl v lese, když je mokro, ví, jak to klouže. A stačí jedno uklouznutí a domů se nevrátíte. Proto je výběr koně do lesa tím nejdůležitějším rozhodnutím v životě.
Samiecové si nevybrali stroj nebo sluhu, ale partnera. Partnera, na jehož šikovnosti a loajalitě bude záležet, zda večer zasednou s rodinou k večeři. „Není to dávno, co jsme o jednoho koně přišli. Šlápl do pasti a urval si nohu. Byl to hodně nepříjemný zážitek. Museli jsme nebohé zvíře přepravit do Ostravy na kliniku, kde ho utratili," popsal smutnou událost Daniel Samiec.
Příjezdem domů práce nekončí. O koně je potřeba se denně starat. Poskytnout mu odpovídající péči, denní režim, krmivo. Taky se může stát, že onemocní... Nelze ho zkrátka odložit jako nějaký stroj.
