Před sedmi lety ho vyhodili z vysokého úřednického postu kvůli podezření z machinací s pozemky v řádech miliard. Prchl do Jihoafrické republiky a splnil si dětský sen – vlastní safari. V divočině, daleko od civilizace, pak IVAN VIŠŇÁK (53) kopl omylem do země a narazil na uhlí. Vrátí se zpět coby uhlobaron, a zlegalizuje tím všechny své finance?
TO NENÍ ZÁPLETKA nově nalezeného díla velikána Járy Cimrmana. Tak vypadá život zdatného českého úředníka, který se po letech luxusního exilu na jihu Afriky chystá vrátit do rodné vlasti. Obavy z možného policejního stíhání odnesl čas. A pokud jde o peníze na jeho účtech? Ty má přece z provozování safari. A možná z uhlí, jež se shodou náhod má nacházet přímo pod pozemky patřícími jeho safari parku. Tak praví legenda, již před více než půl rokem začal Ivan Višňák pouštět do světa.
Co na tom, že jeho známí, kteří ho na safari u řeky Limpopo navštívili, aby si ulovili antilopu či buvola, dávají k dobru mimo jiné i historku o tom, jak se jim Ivan Višňák pochlubil svými úsporami na důchod. Bratru přes čtvrt miliardy si prý podle vlastních slov naškudlil coby státní úředník.
Ivan Višňák ale strach nemá. Vždyť ke komu se slova vyřčená v africké divočině dostanou? A pokud se dostanou, kdo s tím co udělá? Koneckonců, i když už se o Ivanu Višňákovi všelicos povídá a o safari patřícím bývalému státnímu úředníkovi psaly nejedny noviny, jeho životní standard ohrožen není. Tak už to dnes v České republice chodí. A tak si staví nový dům v Nosislavi, vesnici jižně od Brna. Kousek od budoucího domečku s bazénem se na jednu i na druhou stranu kromě vinohradů táhnou i lesní obory a majetky, jež budou v příštím roce k mání – Lesy ČR budou opět uzavírat pozoruhodné nájemní smlouvy a zbavovat se „nepotřebného” majetku.
Ivan Višňák to ví a umí se v tom prostředí pohybovat. V lesích a honitbách patřících do správy Lesního závodu Židlochovice (vesnice vedle Nosislavi) strávil se svým otcem dětství i dospívání a poté se tam na čas vrátil i pracovat. Než se vyšvihl na Pozemkový fond, místo jemu zaslíbené. Odtud sice musel s ostudou odejít, ale co je v dnešní době ostuda? Jen poprašek na balíku peněz, jenž se rychle setře a zmizí. Peníze zůstanou. S nimi v zádech se na jih Afriky plnit dětský sen odlétá mnohem lépe.
ČESKÁ CESTA
Post vyššího státního úředníka je v dnešní době ještě větším ternem než za první republiky. Přístup ke státnímu majetku, o to běží. Ivan Višňák to coby bývalý šéf sekce správy majetku na Pozemkovém fondu ČR dobře ví. V roce 2005 byl spolu se svým šéfem, ministrem zemědělství Petrem Zgarbou, a dalšími čtyřmi vysoce postavenými kolegy odvolán z postu sekčního šéfa na Pozemkovém fondu. Zůstala za nimi díra minimálně v hodnotě tří miliard korun. To když podle všeho dávali avíza svým známým, poskytovali jim s předstihem interní informace a pomáhali tak získávat lukrativní státní pozemky za zlomky ceny.
Umožnil jim to speciální zákon, jejž právě Pozemkový fond v létě 2005 schválil. Ten vedl k urychlení restitucí. Během několika dní tak vydali úředníci přes 600 hektarů pozemků. Princip celé zvláštní akce ospravedlněné zákonem spočíval v tom, že fond vydal náhradní pozemky těm, kteří o ně požádali, aniž musel o oprávněnosti žádosti rozhodnout soud. Stačilo podat žalobu a pozemek byl k mání. Skuteční restituenti, tedy lidé, jimž majetek zabavili komunisté, se však o zákonu nedozvěděli. Namísto nich si na své přišli podnikatelé spřátelení s úředníky z Pozemkového fondu.
Tento zvláštní zákon fungoval velmi krátkou dobu, proto bylo nepopiratelné, že vybraní úspěšní „restituenti” byli z úřadu v určený čas přímo informováni a instruováni. Fakt, že po provalení skandálu pětici úředníků i s ministrem vyhodili, byl prý podle kuloárních informací na ministerstvu zemědělství aktem zákulisní dohody; pak už se nic nevyšetřilo a v podstatě všechno vyšumělo. Trestem byl vyhazov.
VOLÁNÍ DIVOČINY
Vynucený odchod z Pozemkového fondu Ivana Višňáka byl nejsilněji spojován s moravským velkopodnikatelem v potravinářství a vášnivým lovcem zvěře Gabrielem Večeřou. Majitel firmy s miliardovými obraty Agro Měřín je dlouholetý rodinný přítel, což Višňák nikdy nepopíral. Také se nedalo zatlouct, že Večeřa koupil pozemky u Uhříněvsi za cenu, jež byla až stokrát menší než hodnota běžná. A to vše právě díky dočasnému zákonu a za doby, kdy na příslušném postu seděl právě jeho kamarád Višňák. Tato jejich malá levá je veřejně známá. Kolik podobných kousků zdatný úředník během své téměř desetileté kariéry na Pozemkovém fondu ulovil, není možné dohledat.
„Všechno, co mladý Višňák má, kam se dostal, za to vděčí svému otci,” neváhá ani vteřinu bývalý spolupracovník otce i syna Višňákových. Muž, jenž stejně jako oni spojil svůj život s lesem a zvěří a který je stále u Lesů ČR zaměstnán, je ochoten mluvit pouze anonymně. Jak příznačné. Bojí se nejen o svou práci, ale i zdraví. „Tady jde o milióny. Večeřu všichni, kdo se věnují myslivosti, znají. Není radno mu stát v cestě. A nejen na lovu,” říká na svou obhajobu. „Vy máte, slečno, tenké ručičky, ty by se dobře lámaly. Říkám vám, zbytečně do toho nepíchejte,” radí mi starý muž na odchodu.
Za téměř romantickou dobrodružnou životní dráhou Ivana Višňáka mladšího je skutečně jeho otec, Ivan Višňák starší. Uznávaný myslivec s několika prestižními mezinárodními cenami, muž, jehož schopnosti vrátit život do téměř mrtvých lesních obor každý vyzdvihuje. Dnes více než sedmasedmdesátiletý muž myslivostí žil a stále žije (od roku 2004 je také jednatelem a majitelem firmy Limpona se základním jměním přes dva milióny korun, jež však podle některých zdrojů Reflexu patří jeho synovi). Díky jeho vlivu se syn Ivan vydal už na střední lesnické škole v jeho stopách, aby poté vystudoval vysokou lesnickou školu v Brně.
Višňák starší za minulého režimu vládl rukou sice moudrou, ale též velmi mocnou až téměř všemocnou velké části jižní Moravy. I dnes jej mají na Lesní správě Židlochovice v živé paměti. Byl to odborník, to ano. Ale pro svou vášeň byl ochoten udělat cokoliv. Navíc myslivost byla mezi komunistickými pohlaváry oblíbena, a tak se Višňák těšil jejich přízni. Kdo byl vášnivý myslivec a lovec, patřil do party. Tak jako je dnes módní létat na golf do Dubaje, zůstává pro mnoho bohatých a mocných stále místem setkání s přáteli lov. Ať již v českých oborách, u Višňáků v JAR, či v sibiřské tajze.
LOVCI SOBĚ
A tak i když Ivan Višňák starší po roce 1989 státní lesy opustil, v oboru zůstal. Podle bývalého kolegy nedokázal přijmout omezení svých pravomocí, jež s sebou nový režim přinesl, a proto ze státního podniku odešel. Přemístil se z výhodného postu do soukromého sektoru, který rychle zabydleli různí bývalí ředitelé státních podniků a nimrodi, jež dobře znal. Zavzpomínali na skolené jeleny a hned byla práce a solidní příjem. Mezi jinými to byl i Gabriel Večeřa, muž, jenž by pro dobrý lov vraždil, kdo dal Višňákovi staršímu práci. Byl Večeřovým mysliveckým guruem. Koneckonců Agro Měřín mimo jiné vlastní oboru, kde si za peníze můžete střelit, co vám vleze před pušku.
Ivan Višňák mladší mezitím nastoupil na cestu prošlapanou otcem. Jeho kroky vedly nejprve do státních lesů v okolí Moravského Krumlova, kde má se svou ženou stále trvalé bydliště, přestože žijí v Africe. „Na Pozemkový fond se dostal taky díky tátovi. Starý Višňák znal každého, kdo v lesnictví něco znamená. Z Krumlova mladý Višňák neodešel v dobrém. Říkalo se, že tam po něm zůstala jistá finanční nesrovnalost. Tak byl vyhozen na vyšší post. Do Prahy,” vzpomíná další bývalý spolupracovník Ivana Višňáka staršího ze Židlochovic.
„O tom, že výše postavení lidé u lesů jsou jedna parta, se ví. Přesto bylo překvapením, když starý Višňák získal na důchod královskou oboru v Náměšti nad Oslavou. Brousil si na ni původně zuby tamní ředitel lesů. Ale mladý Višňák měl vyšší karty, a tak to tatínkovi zařídil,” krčí rameny myslivec a muž, jenž před pár lety občas v náměšťské oboře Višňákovi staršímu vypomáhal.
Požádala jsem Lesy ČR, aby mi sdělily, za jakých podmínek pan Višňák starší a na jak dlouho královskou oboru získal (hospodaří v ní stále, ale nikdo z tamních zaměstnanců mi nebyl ochoten říct za jakých podmínek). Stejně tak jsem položila i konkrétní dotazy týkající se zaměstnání u Lesů ČR před i po revoluci obou Ivanů Višňáků, otce a syna. Třikrát jsem odpovědi urgovala. Ani po měsíci mi nikdo neodpověděl.
S PISTOLÍ I V POSTELI
Majitel safari v JAR, syn myslivce a dlouholetého správce našich státních lesů, podnikavý úředník Pozemkového fondu, vášnivý lovec a dnes možná i uhlobaron. Ivan Višňák se po letech „dobrovolného” exilu v JAR vrací nenápadně zpět do ČR. Podle všeho s milióny na účtech, novým pozemkem na luxusní vilu v Nosislavi a vidinou možných dalších akvizic od Lesů ČR.
Borec zocelený kouzlením se státními pozemky v miliardových hodnotách a následným vyhazovem, muž ošlehaný neúspěšným policejním vyšetřováním i horkými větry od africké řeky Limpopo, jenž podle ani ne rok staré legendy přežil útok buvola (takový útok prý přežije v průměru jen každý čtyřicátý), tento moravský dobrodruh má velké plány. Má to však jeden háček; svěřuje se s nimi pouze přátelům a známým, veřejnost do nich zasvětit nechce. Přitom si je bude plnit s velkou pravděpodobností právě díky penězům, které původně měly patřit státu.
Ale každý, kdo se snažil nenápadně odejít do zahraničí i s větším obnosem peněz, ví, že to není jen tak. Zvlášť pokud předtím veřejně deklarujete, že žádné peníze nemáte. To byl jeden z důvodů, proč většinu hrubé práce na bývalé jihoafrické farmě pro dobytek měla na svých bedrech jeho žena Jana. Manžel řešil peníze a obhospodařoval státní pozemky v Česku, ona jezdila – jak emotivně vypravují „blízcí” známí a pozdější návštěvníci jejich safari – s pistolí za pasem a se suitou černošských zaměstnanců po hektarech půdy a organizovala práce. S puškou prý trávila i horké noci v opuštěné ložnici.
JÁ NIC, JÁ MYSLIVEC
Dřina na bývalé africké kravské farmě se vyplatila. Safari Višňáků je prý nádherné, styl života luxusní. V naprostém odloučení od civilizace, jak popsal i bývalý student brněnské lesnické fakulty Pavel Prašivka, jenž u Višňáků, což jsou rodinní přátelé, na farmě coby odborník chvíli pracoval. Když na Ivana Višňáka mladšího před půl rokem média kvůli luxusnímu safari poprvé uhodila, tvrdil, že se pro koupi původně chátrající kravské farmy zadlužil. A že ji koupil za pakatel. Od koho a kolik si půjčil, už nebyl ochoten říct. Cítí se nevinný, vzkázal. Vždyť policie nikomu z nich na Pozemkovém fondu nic nedokázala.
Položila jsem mu tedy víc otázek než jen, odkud vzal na koupi farmy a na vybudování luxusního safari resortu peníze. Zajímalo mne třeba, jak je to s tím uhlím. Zda se pod jeho pozemky v JAR skutečně našlo. Také jsem chtěla vědět, co je pravdy na tom, že má zálusk na některé pozemky patřící pod Lesní závod Židlochovice (Višňákovi známí hovoří nejčastěji o Rumunské bažantnici – jednom z klenotů Lesů ČR –, nacházející se pár kilometrů od Nosislavi).
Je možné, i když nepravděpodobné, že žádné milióny během dráhy státního zaměstnance nelegálně nezískal, že si vše vydřel a legendy o uhlí a miliónech na důchod vypouští mezi své známé jen pro pobavení a aby se udělal zajímavým. Pak by na takové otázky měl odpovědět rád. Odpovědí jsem se ale nedočkala. Namísto toho mi Ivan Višňák, s nímž se mi během jeho krátké návštěvy v ČR nepodařilo sejít, napsal, že doufá, že se jednou osobně setkáme a popovídáme si tak nějak o životě.
„O kom že píšete? O Višňákovi? Tak to nebude nic pěkného,” protáčí oči dokonce i asi třicetiletý zaměstnanec Lesů ČR, který ani jednoho z tandemu Višňákových nemohl osobně zažít. „O mladém Višňákovi vám tady řekne každý. To je známá firma. Ale nejhorší je, že je jen jedním z mnoha. Napíšete to, a co se stane? Nic. V této zemi je krást normální.” Za celé tři měsíce, kdy se přede mnou legendami opředený příběh lovce za státní peníze vybarvoval, zaznívala o Ivanu Višňákovi mladším dokola jedna věc: je velmi schopný a to je v dnešní době nejdůležitější. Být schopný. Všeho. Což posmutněle pronesl i obyvatel Nosislavi, jeden z budoucích Višňákových sousedů.
