Maximální zisk Lesů ČR byl na náš úkor, říká Jan Mičánek, který z nuly vybudoval největší firmu v zemi LESS. Na sklonku Nečasovy vlády se ale dostala do insolvence. Rozhovor se odehrál v Ostrově, kde firma sídlí. A tak jsme se v jeho dalším díle ptali na začátky i na nyní aktuální téma -  jaký by měl být ředitel v čele Lesů ČR.

Revoluční úředník. Třináct měsíců, na přelomu roku 1990 a 91. Dostali jsme za úkol vyřešit tři věci, a když byly prodiskutované a vyřešené, tak jsem odešel. Zakládal jsem podnik Lesy ČR. Jeho název jsem osobně vymyslel a poprvé napsal na papír.

Prvním, relativně nejjednodušším byly restituce, tedy vydání majetku jeho původním vlastníkům. Měli jsme nastavit realizaci zákona o půdě tak, aby jeho aplikace umožnila vydání lesních majetků. To proběhlo fantasticky hladce. Cca 400 tisíc restituentů převzalo svůj majetek bez větších problémů. Média se o to tenkrát téměř ani nezajímala, protože to nebyl problém. Za druhé to byla restrukturalizace státních lesů jako státního podniku. V českých zemích v té době existovalo sedm národních podniků, v každém kraji byl jeden lesní podnik. Navrhli jsme jejich sloučení do jednoho podniku v Hradci Králové. Nechtěli jsme ho v Praze, což bylo správné rozhodnutí.

Hradec je uprostřed republiky. Chtěli jsme, aby všichni zaměstnanci budoucího státního podniku to měli stejně daleko nebo blízko. Následně se ovšem ukázalo, že je to zásadní komplikace pro některé ředitele LČR, kteří se víc než jeho řízení věnovali jiným aktivitám. Takže úřadovali po lobby barech pražských hotelů a restaurací.  Zvláště ten poslední do Hradce skoro ani nejezdil.

To byla privatizace majetku státních lesů. To bylo nejvíc práce. Začali jsme aplikací zákona o malé privatizaci. Například koně, traktory, motorové pily, odvozní soupravy, to vše se v případě zájmu privatizovalo.  Zbylý majetek jsme rozdělili na dvě části. Infrastrukturu - sloužící ke správě lesního státního majetku (např. lesní cesty, budovy, kanceláře apod.) jsme převedli na LČR. A výrobní majetek (tzn. opravárenské dílny, manipulační sklady, skládky dřeva, vlečky, některé budovy atd.), který tvořil druhou polovinu, byl určen pro privatizaci. Je třeba si uvědomit, že LČR nevlastní samotný les - lesní porosty vlastní stát. Privatizovaný majetek jsme vložili do 92 akciových společností, které byly vytvořeny v základním rámci existujících lesních závodů. Počítali jsme tenkrát se soutěží privatizačních projektů vzniklých a předložených péčí lokálních lesnických týmů.

Ano. Jenže tenkrát do toho vstoupila vláda s požadavkem, aby se tento majetek stal součástí balíku druhé vlny kupónové privatizace. Což nebylo v případě lesů nejšťastnější, ale to už jsme ale ovlivnit nemohli.

Ano. To vedlo k zakládání privatizačních fondů. Byla jich spousta, Forestinvest byl mezi těmi specializovanými více viditelný, ale to už byl jiný příběh.

No, protože jsem nikdy nebyl úředník. Vždy jsem byl lesník a hospodář. Slíbil jsem, že pomůžu, takže jsem už dopředu věděl, že tam dlouho nebudu.

Kubát. Ale on neinicioval mou účast, iniciátorem byl Petr Pithart jako předseda vlády.

Protože jsem byl ve skupině lidí, která se k tomuto tématu velmi aktivně angažovala v Občanském fóru. Byli jsme viditelní a tak jsme byli logicky osloveni už na přelomu roku 1989 a 1990. Psali jsme také ony asi dvě lesnické věty do volebního programu Občanského fóra.

Jiří Oliva. On byl v té době ředitelem východočeských státních lesů, a protože sídlo LČR vzniklo v Hradci, tak to tak přírodně vyplynulo.

Každému řediteli lze vytknout spoustu věcí, ale z těch lidí, kteří se tam vystřídali - a nebylo jich málo- tak byl bezesporu nejlepší. A jsem přesvědčený, že na tom se shodne celá lesnická veřejnost.

Protože je to především slušný člověk. To je nejdůležitější.  Samozřejmě musí rozumět oboru a umět řídit lidi. Následně se tam dostali i tací, kteří ani tyto základní vlastnosti neměli. Ale měli bohužel jiné.

Před patnácti lety jsem vypracoval teze k tématu lesnictví v ČR pro jednu politickou stranu. Dominantním tématem byl státní podnik, a pokud si vzpomínám, tenkrát jsem se svými kolegy odhadl stabilní dlouhodobě dosažitelný průměrný zisk na dvě miliardy korun ročně. A to je asi stále blízko číslu, kde lze vidět optimální výnos z lesního majetku státu. Tohle číslo definovat v obecné poloze není tak nesnadné, protože je k dispozici mnoho údajů o výsledcích státních lesů v okolních zemích. Takže kritériem úspěšnosti ředitele LČR musí být vedle maximálního zisku také řádná péče o svěřený majetek a zlepšování jeho stavu. Tato kritéria jsou si minimálně rovna. Státní lesy jsou totiž veřejným majetkem a mají sloužit občanům tohoto státu ve všech ohledech. Všichni jsme houbaři …

To je pitomost, takhle jednoduše se to říct nedá.

V lesnictví taková úvaha vůbec nefunguje. Záleží na strategii vlastníka lesních pozemků. Lesy jsou v podstatě speciální formou zemědělství. Všechny lesy v České republice zasázel člověk. Tady není žádný les, který by byl v původní přírodní podobě. Ani Boubínský prales. Vlastníci lesních pozemků se především snažili docílit z nich co nejvyššího výnosu. Lesník je vlastně řemeslník, kterého si najímá majitel pozemků jako odborníka na to, jak dosáhnout co nejvyššího výnosu z jeho majetku. To je ale jen základní teze. Samozřejmě, že to nebylo nikdy takto přímočaře jednoduché. Často mohly převážit jiné zájmy. Například lze upřednostnit myslivost, rekreaci nebo jiná kritéria, kdy se může výnos z produkce dřeva dostat až na druhé místo.

Ten princip je vlastně stejný, také si klade otázku, co má na svém pozemku zasít, aby sklidil co nejvíce. Rozdíl je v tom, že sedlák toto rozhodnutí dělá každý rok, kdežto lesník na jednom pozemku jednou za sto let. Dalším rozdílem oproti sedlákovi je skutečnost, že les se může chovat jako dlouhodobé zásoby dřeva na pozemku. Sedlák si totiž nemůže říct, hergot ta kukuřice je letos pěkná, nechám ji tady ještě tři roky. V lesnictví naopak nehraje pět let žádnou roli.

Je to jedna z možností. To se děje například v případě větších kalamit. Jako vlastník lesa jsi povinen ze zákona polomy odstranit a zpracovat. Zákon o lesích dává vlastníkovi lesa dvě základní povinnosti. V průměru v deceniu, tedy deseti letech, nepřekročit stanovený nejvyšší objem těžby (nemusí to splnit, ale nesmí to překročit), a tam kde vznikne holina, musí ji ze zákona do dvou let od jejího vzniku zalesnit. Jestliže máš les na tisíci hektarech a ten předpis ti říká, že v deceniu můžeš vytěžit maximálně 50 tisíc kubíku dřeva, tak tvoje průměrná těžba každý rok je pět tisíc kubíků. Ty nemusíš těžit rovnoměrně, můžeš teoreticky vytěžit v prvním roce všech padesát tisíc, ale pak devět let nic těžit nesmíš. Prakticky to je neproveditelné. Ale může se stát, že ti na pozemku spadne kalamita sto tisíc kubíků, tzn. dvě decenální těžby. Pak jsi ze zákona povinen to vytěžit, samozřejmě utržíš hodně peněz. Významnou část utratíš na obnovu porostů, protože musíš holiny uklidit a zalesnit. Ale samozřejmě v daném roce budeš mít absurdně vysoké příjmy. To se děje a vždy se to dít bude, protože je to příroda. Ale to není náš případ. Lesy ČR nepřekračovaly decenální těžbu (tzv. etát), takže přetěžování nebylo zdrojem jejich enormních zisků. Důvodem extrémních příjmů LČR v posledních letech byla obchodní politika Lesů ČR vůči dodavatelům lesnických služeb a obchodu se dřevem. Byla taková, že to vedlo k vysávání zisků firem, které poskytovaly tyto služby a nakupovaly dřevo.

Jednoznačně ano.

Soukromý sektor nikdy nežádal, aby zájmy státního podniku byly potlačeny. Takový pokus tu, pokud vím, za těch více než dvacet let nikdy neproběhl. Odpověď je jednoduchá. Když vedle státního podniku vznikne struktura lidí, kteří počítají s tím, že jejich cílem je ukrást jednu až dvě miliardy korun, tak se to dělá blbě, když státní podnik má zisk 300 miliónů. Ale když má pět miliard, tak už to jde. A to byl ten hlavní cíl.

Za uplynulých dvacet let proběhlo mnoho pokusů, jak z obchodu se dřevem krást peníze prostřednictvím státních zakázek. Ale nikdy se to nepovedlo.

Paradoxně to nevyřešil žádný zákon o státních zakázkách. Řeší to dlouhodobě konkurence desítek firem na trhu lesnických služeb.

Ano, je to zcela jiné. S tímto srovnáním jsem se už setkal mnohokrát, ale velmi to pokulhává. Tak to v lesnictví nikdy nebylo. Nikdo totiž nemohl svolat těch padesát firem a říct, kluci, jestliže chcete tu zakázku, tak mi musíte odvádět deset procent.

Takže to je důvod, proč se tyto snahy soustředily na oblasti, které nesouvisí s hlavní činnosti Lesů ČR?

Státní zakázky na LČR musíme rozdělit na dvě zásadně odlišné skupiny. Tu první tvoří zakázky v lese, kde - pokud vím - korupce nikdy neprobíhala a tu druhou, která je tvořena především nákupem služeb, které se lesnictví netýkají. V posledních letech se našli lidé, kteří pochopili, že pokusy dojit lesnické firmy přes zadávání zakázek a s tím spojenou korupcí je marné.  Zvolili z jejich pohledu chytřejší strategii. Je potřeba dostat peníze pod kontrolu do Hradce a tam už je to mnohem jednodušší. Těch způsobů kradení je spousta, vždyť je všichni dobře známe z praxe ministerstev, různých státních úřadů, státních a polostátních podniků.
Reklama, IT, právníci, personální agentury, etické kodexy apod.

To je ono. Pokud vím, nenašel se zatím nikdo, kdo by se podíval do historie a zjistil, kolik stáli právníci LČR před deseti lety, kdy navíc těch právních kauz bylo mnohem více než dnes. Oliva byl ředitelem 12 roků, a pokud vím, neplatil externím právníkům vůbec nic. Všechno zvládalo právní oddělení LČR. Později i za nejhorších ředitelů LČR se tyto náklady pohybovali někde okolo dvaceti milionů ročně.

Nechápu, proč si toho zakladatel, případně státní zastupitelství nevšímá. Jsou tady zcela evidentní veřejně známé informace o kradení, ale nikoho to nezajímá. Dobrým příkladem jsou náklady na IT. V normálních dobách činil průměrný náklad na jeden počítač u LČR ročně 8 tisíc korun. Dodnes je tomu tak například u Vojenských lesů, kde je to teď 9 tisíc korun. Dnes však tento objektivní ukazatel činí u Lesů ČR 140 tisíc korun. Je to zcela absurdní, do očí bijící a léta veřejně známé. A pořád nikoho nezavřeli.

Co chcete po řadovém zkrachovalém občanu, aby na to řekl? (ironický úsměv) Je to absurdní.