ÚHEL POHLEDU

Mluví-li dnes ministr zemědělství Ivan Fuksa o nové koncepci fungování státního podniku Lesy České republiky (LČR) včetně transparentního systému zadávání veřejných zakázek (tendrů), je to jistě chvályhodná aktivita. Je tu ale nebezpečí. V resortu zemědělství vznikaly dosud koncepční materiály zejména jako průsečík lobbistických zájmů, pod tlakem zavádějících argumentů či záměrnou dezinterpretací příslušných dat. Modelovým příkladem jsou pak názory na optimální podobu budoucích desetiletých tendrů LČR na lesnické práce.

Nejvýhodnější? Na deset let V prvé řadě je třeba konstatovat, že dlouhodobost smluv lesnických firem s LČR je jednou ze základních podmínek stabilizace podnikání v tomto oboru na území České republiky. Lze tak sice diskutovat o nějakém (opět) přechodném období, kdy se bude soutěžit o lesnické zakázky na dobu pěti let, rozhodně by ale nemělo jít o kratší smluvní vztahy, a kdokoli toto zpochybňuje, zavádí do oboru destabilizační prvek. Plánovaných deset let je ale nejvýhodnějších – zejména proto, že v takovém případě lze uplatnit takzvaný senátní systém, kdy by byla doba zakázky shodná s termíny desetiletých lesních hospodářských plánů (LHP). Pak by bylo možné každoročně soutěžit na deseti procentech území LČR o nové zakázky, což by zamezilo riziku nejistot prací v lese na celém území spravovaném LČR, jako je tomu nyní a jako tomu bylo v roce 2007.

V druhé řadě je nutné konečně veřejně přiznat, že jakákoli podoba budoucích tendrů nezabrání bankrotům mnohých firem působících v oboru. Zpracovatelská kapacita velkých, středních a malých pil v Česku je totiž zhruba dvojnásobná oproti objemu dřeva, které se v republice ročně těží. Někdo tedy musí z kola ven. Systémovou otázkou přitom je, kdo to bude a co je možné udělat pro to, aby z trhu odešli ne velcí nebo malí, ale nejméně konkurenceschopní.

Menší zpracovatelé dřeva jsou skutečně ohroženi více – jen náklady na pořez kubíku kulatiny mají někteří z nich až trojnásobné oproti velkým zpracovatelům. Právě proto tlačí tyto firmy na to, aby měly při nákupu dřeva oproti velkým výhody, například v nižší ceně, přičemž nástrojem k tomu má být prodej dřeva v režii LČR, v lesnické hantýrce prodej dřeva na odvozním místě (OM). To se totiž v minulosti dělo a děje se tak i v současné době a tento netržní mechanismus dokáže udržet část firem při životě. Fakticky jde ale o porušování pravidel trhu a o práci pro antimonopolní úřad.

Zásadním mýtem je v této souvislosti teze, podle které je pro Lesy ČR a stát výhodnější prodej dřeva ve vlastní režii, což je při v zásadě monopolním postavení LČR na trhu v podstatě zestátnění obchodu s dřevem. Není tomu tak – takový prodej je výhodnější pouze pro firmy, které díky tomu mohou od Lesů ČR nakupovat dřevo za jiných než tržních podmínek. Skutečností je, a prokázala to řada analýz (nejen vyhodnocení způsobů prodejů dřeva v letech 2009 či 2008, ale i rozklad nákladů a zisků Lesů ČR již od roku 2000), že při obchodu s dřevem v režii komerčních firem získají LČR ročně navíc až půl miliardy korun, mimo jiné (ale nejen) úsporou nákladů, které by jinak musely Lesy ČR vynaložit na vlastní obchodní aparát.

Zestátnění obchodu s dřevem by mělo navíc další zásadní negativní dopad – zejména na zastánce takového modelu. Tím, že by stát (LČR) „vyluxoval” z lesnického prostředí tržby z prodeje dřeva, snížily by se tržby komerčních firem a kvůli nižšímu objemu peněz v oboru by se ještě více zostřilo podnikatelské prostředí. Komerčních firem by tak zkrachovalo víc než při obchodu s dřevem mimo režii Lesů ČR.

A kde je problém?

Je nicméně legitimní diskutovat o tom, jak mají menší firmy žít. Možné řešení je přitom ve vypsání ne jedné, ale dvou veřejných zakázek, přičemž každá by měla jiná pravidla, více vyhovující v prvém případě větším, v druhém případě menším firmám. Takzvané lesní hospodářské celky, což je oněch 108 území, na nichž se v současnosti soutěží o jednoroční tendry na příští rok, mají velmi rozdílnou velikost. Pro příště by proto bylo možné tato území rozdělit do dvou balíčků a o každý z nich soutěžit zvlášť.

Menší firmy by se tak dostaly k zakázkám a bylo by pouze na nich, s jakými náklady dřevo vytěží a jak je zhodnotí. Právě ve zpracování dřeva je jejich perspektiva, a to prostřednictvím vytváření vyšší přidané hodnoty výrobou sofistikovanějších výrobků, než jsou základní průmyslové produkty, vyráběné velkými zpracovateli dřeva.

K tomu ale není třeba státního obchodu s dřevem, ale invence, dobré vůle a nalézání volných míst na lokálních trzích. V souvislosti s tendry LČR přitom koluje ještě jeden nesmyslný mýtus – totiž takzvané drancování lesů velkými komerčními firmami. K tomu snad jen tolik, že hospodaření v lesích podléhá zákonu a právě oněm lesním hospodářským plánům (LHP), u jejichž schvalování sedí také ekologické organizace. Ekologové tak mají již od počátku možnost ochranu lesa legitimně prosazovat, a pokud se tak neděje, asi to dělají špatně. Pokud pak komerční firmy poruší LHP, poruší tím zákon a hrozí jim finanční sankce. Tak kde je problém?

***

Zásadním mýtem je teze, podle které je pro Lesy České republiky a stát výhodnější prodej dřeva ve vlastní režii