S nadsázkou říká, že se v lese narodil. A v jeho skříni najdete jen lesnické uniformy. „Hajný musí být v lese co nejvíc, měl by znát svůj revír dokonale, aby les dokázal chránit před pytláky i požárem,“ říká lesník a myslivec Ota Buršík v rozhovoru pro cyklus Lidé Česka.
Ota Buršík
Rodák z Valašských Klobouků, loni v říjnu oslavil 70. narozeniny. Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Liberci a poté dálkově Střední lesnickou školu v Trutnově. Pracoval v různých funkcích na Lesním závodě Rumburk, od roku 1989 až do odchodu do penze byl zástupcem lesního správce této správy. Působil v myslivecké sekci Vědeckotechnické společnosti, aktivní byl i v České lesnické společnosti. Jeho nejoblíbenějšími stromy jsou smrk a buk, z lesních zvířat má nejradší jeleny.
- Máte služebního psa?
Lesník mít psa povinně nemusí, bylo to však vždy běžné. Třeba táta měl chovnou stanici českých fousků. Dokonce se říkalo, že lesník bez psa je poloviční lesník, případně poloviční myslivec. Což já vlastně jsem, protože mám jen dva kocoury.
Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.
Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.
Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.
- Jste už v penzi, trošku ale tápu, jak bych vám měl říkat, pokud byste ještě pracoval? Myslivec, hajný, polesný nebo fořt...
Je pravda, že právě tohle se lidem dost plete. Tak na vysvětlenou: fořt je označení pro člověka, který dělal vedoucího polesí neboli polesného. Hajný byl vždycky podřízen buď polesnému, nebo podle organizace lesnímu správci a měl na starosti ochranu lesa, hájil les před zloději či požárem. Od toho je to slovo hajný
- A myslivec?
To se lidem plete asi nejvíc. Dříve bylo označení myslivec používané většinou pro placený personál šlechty, která chovala zvěř a zároveň organizovala hony. Myslivost byla vždy doménou šlechty, až později se jí začali věnovat měšťané. A za socialismu se pak objevili takzvaní lidoví myslivci, což lidi zmátlo ještě víc.
- Ale lesníci u lesů jsou zároveň i myslivci, ne?
Myslivců z povolání je dnes strašně málo. Máte pravdu, že lesníci byli zároveň vždy i myslivci, měli to ve výkonu své práce. Ale to byli takoví ti pravověrní, placení myslivci. Nyní je to tak, že většina tuzemských myslivců má jiné povolání a dělají myslivost jako koníčka. A pak jsou tu bohužel takoví ti bouchalové v maskáčích, kteří v lese jen střílí.
- Pořád ale vlastně nevím, jak bych měl říkat vám.
Víte, ono je to těžké. Neoslovuje se funkcí. V mém případě by se hodilo asi takové to pane lesní.
- Pracují ve vašem oboru vůbec ženy?
Jako provozní, kteří chodí do terénu, v minulosti ženy u lesů nepracovaly. Spíš měly na starost administrativní práce. Ale je pravda, že se to v posledních deseti patnácti letech změnilo a vím, že na některých místech zastává funkci lesního správce právě ženská. Ale stále to není časté.
- Jak jste se k tomu povolání dostal?
My jsme vlastně taková lesnická rodina. Můj syn Ota dělá u lesů také a je to už šestá generace, která se kolem lesa točí. I když je pravda, že v mém případě to bylo poněkud komplikovanější, za komunistů jsme byli postihovaní.
- Proč?
Táta byl lesní inženýr první republiky, před rokem 1948 byl šéfem státních lesů v Luhačovicích. Maminka pocházela z rodiny hoteliérů, což byl další průšvih, a navíc byli oba věřící. Táta sice v roce 1948 vstoupil do strany, protože stejně jako další tehdy věřil, že to bude v pohodě, už v roce 1950 ho ale vyhodili. Tehdy byl šéfem lesů v Liberci a zavolali si ho na krajský výbor partaje kvůli tomu, že stanovil dobu pro obmýcení určitého lesa až na sto dvacet let, jak se to vždy dělalo. A oni ho obvinili ze sabotáže, protože les nechtěl vykácet dřív. Táta byl větší pruďas než já a tak jim řekl, že s takovýma volama se bavit nebude. Čímž byl jeho konec ve straně. Okamžitě ho pak zbavili ředitelského postu a musel jít do Rybniště dělat jen šéfa polesí.
- To ale pořád znamenalo, že dělal u lesů. Vy jste nemohl?
Soudruzi napsali, že pro mě mají maximálně místo na textilní průmyslovce. Obrečel jsem to, ale táta, kterého mezitím kvůli dalším čistkám opět přesunuli na nižší pozici, mi řekl, že myslivost můžu dělat vždycky. Navíc mě pořád cepoval v tom, co má dělat v lese správný hospodář. Jakmile jsem přišel domů ze školy, šel jsem do kanceláře za tátou a ten mi řekl - támhle máš hromadu papírů, kalkulačku a dělej. Zpracovával jsem kalkulace, závěrečky, záznamy o těžbě, prostě jsem byl jeho pomocný hajný a naučil mě všechno. Nakonec jsem se po vojně k lesům dostal, i když táta to nejdřív nechtěl, protože jsem podle něj neměl patřičné vzdělání. To jsem si dodělal až později dálkově na lesnické škole v Trutnově..
- U lesů jste nakonec dělal celý život. Proměňovala se ta práce v průběhu let?
Měnila. U lesáků třeba dříve platil polovojenský řád, platilo, že když hajný přišel na polesí, tak zaklepal, vstoupil a zasalutoval. A až pak hlásil, co se v revíru děje. To se drželo asi ještě do začátku šedesátých let, ještě si na to vzpomínám. Zažil jsem také několik vln, kdy se mělo hospodařit podle sovětského vzoru, což byla docela blbost.
Většinou to naštěstí vydrželo tři čtyři roky a poté se vše vrátilo k původní praxi. Zažil jsem samozřejmě i vývoj po roce 1989, kdy se tvořily nové zákony. Vlastně ale stejně dojdete k tomu, co se dělá století, protože les vám nevyroste za pět let. Ale to si bohužel někdo především v posledních 25 letech moc neuvědomuje.
- Proč myslíte?
Dovolím si malý výlet do historie, který to snad vysvětlí. Někdy v době Marie Terezie a Josefa II. se vůbec poprvé ustanovovala pravidla hry - lesní zákon, myslivecké nařízení a další věci. A žádný jiný obor nebyl nikdy tak řízen - přímo od vladaře - jako lesnictví. Zabývali se tím krajští hejtmani, kteří dělali kontroly, jak se v lesích hospodaří, a panstvo mělo k lesům a myslivosti vztah. Tohle vydrželo víceméně až do roku 1948, výrazně měnit se to začalo až poté.
- Jak?
Především se začaly zavádět různé nestandardní způsoby, které pocházely ze SSSR. Třeba jsme měli nařízeno, že někdo striktně musí dělat jen pěstební práce, jiný zase jinou oblast. Ale les je spojená nádoba, musíte znát a dělat všechno. Po roce 1948 krátce u lesů také dělali takzvaní dělničtí ředitelé, kteří ale přitom byli profesí úplně něco jiného. Také jsme dostávali různé příkazy, na jaké ploše musíme hospodařit, přestože staletá moudrost ukazuje, že je lepší, když hospodaříte na co největší ploše lesa. Když se na velké ploše stane nějaká kalamita, tak to zvládnete líp než na nějakém malém kousku. Sto hektarů lesa není nic.
- A po roce 1989 to bylo jiné?
Bohužel to v tomto ohledu bylo ještě horší. Já už před rokem 1989 působil u České lesnické společnosti a měl jsem docela blízko k zákonům. Víc jsem se k tomu dostal právě po roce 1989, byl jsem jako zástupce téhle společnosti jmenován do Sněmovny pro různá jednání. Dobře si třeba vzpomínám, když se projednával nový lesní zákon, který musel odsouhlasit tehdejší premiér Václav Klaus. Jenže tam bylo slovo plán a on to slovo neměl rád.
Jenže les roste v průměru sto let a plány se prostě dělat v tomto ohledu musí. Takže jsem mu tehdy napsal, že by si politici měli tohle uvědomit, a že žádný správný hospodář si u lesů ve výsledku svého díla nedožije. Klausova odpověď byla, že bere mé připomínky, ale ať prý neodsuzuji názor ekonomů, když ani lesníci se nedokážou dohodnout na jednom názoru.
- Jak vlastně často chodí lesník do terénu? Zná ve svém revíru s nadsázkou každý strom, nebo je to spíše úředničina?
Je to tak půl na půl. Je ale fakt, že se v tomhle ohledu praxe bohužel hodně změnila. Souvisí to hlavně s transformací lesů, kdy se začaly slučovat jednotlivé celky do větších ploch. Dřív to bylo tak, že polesný měl adjunkta - technika a k tomu čtyři až pět hajných. A ti měli obstarávat plochu do 800 hektarů. Měli na starost kompletně péči, zadávali těžbu, s babičkami domlouvali lesní práce... A dalo se to zvládnout tak, že hajný svůj revír obešel třeba i dvakrát za den.
Tou transformací se ale revíry výrazně zvětšily. Dnes má revírník pod sebou až dva tisíce hektarů, což je hrozně moc. Sice mají k dispozici auto, ale něco jiného je jít něco kontrolovat po svých a něco jiného jen z auta.
- Změnil se podle vás i vztah veřejnosti k lesníkům?
Ono se to výrazně změnilo už v padesátých letech. Až do roku 1948 bylo to povolání uznávané a ctěné. Z fotografií vím, jak tatínek chodil v uniformě s flintou po Luhačovicích, bylo to zcela normální a všichni ho zdravili. Dneska by to nešlo, lidé by ho ukamenovali. K tomu povolání patřila úcta. Ale částečně si za to můžeme i sami. Třeba já nemám ani civil, v těch zelených hadrech jsem prostě pořád. Jsem hrdý na to, co jsem dělal. Když jsem jezdil do parlamentu, tak jsem vždy jezdil v lesnické uniformě, zatímco moji nadřízení přijeli v černých oblecích. Takových tam ale bylo, že byste s nimi mohl zastavit Vltavu. Brejlatej a uřvanej hajný tam ale byl jen jeden. Nikdy jsem nemusel nikomu vysvětlovat, že bude řeč o lese nebo o zvířatech.
- Jste už v důchodu, jak ale nyní hodnotíte, jak se stát chová k lesu a jak se chovají státní lesy?
Já to nechci moc glosovat, ale myslím, že byla chyba, když se kvůli transformaci lesního hospodářství po roce 1989 odtrhl de facto personál podniku od lidí, kteří provádějí práce v lese. Sice se podařilo udržet, aby se neprodávaly státní lesy a že se nějak hospodaří podle slušně udělaného lesního zákona, ale některé věci jsou podle mě špatné. Dřív pracovali v lese lidé, kteří své okolí znali, dělali v něm deset až patnáct let a měli k němu vztah. Takže když já jsem poslal ženský z vesnice čistit nějaký úsek lesa, tak to často braly jako svůj les. Teď ale na místo přijede najatá firma, dělníci k tomu porostu nemají vůbec žádný vztah, jen to chtějí rychle udělat a jet pryč.
- V posledních letech se hodně mluví o ochraně lesa kvůli kůrovci. Co vy si o tom myslíte?
Není to až taková novinka. Lesní škůdci tu byli vždycky a vlastně jen ukazují na chyby, které se udělaly v minulosti. Třeba za první republiky se tady rozmnožila bekyně mniška a sežrala obrovské kusy lesů. Muselo se to tehdy zalesnit a třeba u Šluknova jsou v tuhle chvíli stejnorodé porosty stejného stáří. A takový porost bude vždy náchylnější na škůdce, případně na jiné poškození.
- Jednodruhové porosty tedy nejsou jen záležitostí posledních padesáti let?
To rozhodně nejsou. Na smrkové hospodářství se někde přešlo už dávno před rokem 1948. A třeba na tom, že v některých lokalitách je málo buků, mají zásluhu skláři - jak v Krkonoších, tak v Jizerských horách. Skláři potřebují buk, dělaly se z něj formy, mají na svědomí, že se listnáče vyrubaly. To bylo už ve středověku. A pak se přišlo se na to, že se nejlíp hospodaří se smrkem, takže začalo smrkové hospodaření.
- Neodpověděl jste mi na to, jak se díváte na spor o kůrovce, zda kácet, nebo stromy nechat?
V minulosti vždy platilo, že pokud se kůrovec někde objevil, tak byl lesní personál honěný nadřízenými, aby to hned začal řešit. Osobně to vždy porovnávám s tím, že když se objeví rakovinový nádor na kůži, tak se to také musí ihned řešit a léčit. Zastávám tedy názor, že napadený strom musí pryč.
- Zažil jste exhalace v 70. letech minulého století, kdy lesy ve velkém umíraly?
V Krušných horách, kde to bylo asi nejhorší, jsem to nezažil. Až posléze jsem tam pomáhal jen likvidovat následky. A bohužel se to z rozhodnutí nadřízených dělalo špatně. Poslali tam buldozery, které de facto shrnuly půdu až na syrozem, kde nechtělo nic růst. Bylo to strašný.
Ale i u nás v Lužických horách měly exhalace dopad, i když ne tak rozsáhlý. Dodneška si pamatuji, jak jsem šel jednou do lesa, otřel jsem větev rukávem a řekl jsem si: sakra, já jsem od popela. Nejhorší bylo období kolem konce roku 1979, kdy bylo asi plus čtrnáct stupňů a do rána to slezlo na minus 10 až 15. Jehličnan do té doby transpiroval, během krátké doby se mu ale nestačily průduchy zavřít. A do toho přišly exhalace z polských a německých elektráren. Stromy dostaly obrovskou ránu a začaly žloutnout. Nadřízení mi tehdy říkali, že musíme ve velkém kácet jako v Krušných horách, ale já to tehdy nepovolil.
- V posledních 25 letech se to ale zlepšilo...
Rozhodně. To zlepšení je razantní, na lese je to poznat.
- Často se mluví o nedobrém vztahu lesníků a trampů. Skutečně to je tak špatné?
Větší problém to byl spíš tak před dvaceti lety, teď je to jiné, klidnější. V minulosti bylo alespoň podle mých zkušeností trampů víc. S některými jsme se byli schopni domluvit, ale je pravda, že moc rádi jsme je jako lesáci neměli. Hlavně kvůli riziku, že způsobí oheň. Oni samozřejmě budou vždy tvrdit, že oheň pečlivě uhasí, ale zažil jsem opakovaně, že někdo kempoval ve skalách v Českém Švýcarsku, oheň se sice snažili uhasit, přesto to někde pod skálou doutnalo a začalo to hořet třeba o den později.
- A co houbaři?
Moje žena normálně na houby chodí, ale přiznávám, že jako myslivec mám občas z houbařů téměř infarkt. Na houby se přeci normálně chodí po ránu, ale tím, jak jsou lidé mobilnější a vlastně i pohodlnější, jsou někteří schopni vyrazit autem do lesa až téměř za tmy. Už dvakrát se mi stalo, že jsem seděl na posedu a všiml jsem si, jak v křoví bliká světýlko. A on to byl chlap, který za naprostého šera sbíral houby. Když čekáte na jelena, tak se nedivte, že to člověka naštve. Navíc si lidé zvykli chodit do lesa se všemi psy, které mají doma, a pak je pustí bez vodítka. To by se stávat nemělo.
- Možná ještě horší pověst než lesníci mají nyní myslivci. Dokážete vysvětlit proč?
U myslivců je to podobné jako u lesáků. Dřív to byla respektovaná profese, protože myslivci byli zároveň i lesníci. Ale po roce 1948 se do toho začali přidávat lidoví myslivci, občas se jim říká lidolovci - lidoví lovci, pušku si pak mohl pořídit víceméně kdokoliv. V některých mysliveckých sdruženích byli třeba jen dělníci, kteří chodili střílet po šichtě. A bohužel ta degradace pokračovala i po roce 1989, kdy si začali lidé myslet, že mohou všechno. Kterýkoliv bouchal pak měl pocit, že může střílet na všechno, zastřelí někomu psa a je to. Ale musím dodat, že i mezi lidovými myslivci znám řadu lidí, kteří myslivosti rozumí víc než vystudovaný personál u lesů.
- Co dělá v životě radost?
Dnes jsem už skromný, ale je to hlavně zdraví mé rodiny.
- Z čeho máte největší strach?
Z toho, abych nezůstal na vozíčku.
- Jak se vám v Česku žije?
Nechá se říct, že dobře.
- Takže si za to mohou myslivci víceméně sami?
Tak jednoduché to není, má to vícero aspektů. Samozřejmě ale veřejnost mate, když se někde ukážou myslivci, kteří jezdí v teréňácích, a když je vidíte, tak nevíte, jestli jste nepotkal americkou armádu. To je jeden aspekt. Myslím ale, že se ten vztah měnil i kvůli tomu, jak se dnes žije. U nás bylo normální, že jsme měli králíky, slepice a že jsem se s králíkem pomazlil, ale klidně jsem mu pak dal ránu za vaz. Slepici jsem chytil a sekerou jsem jí usekl hlavu.
To bylo prostě běžné, byla to hospodářská činnost. Ale dneska to lidi označují až za vraždu, za jatka. Přitom jim nevadí jít si do obchodu koupit si kuře, které je odchované někde v šílených podmínkách.
- Zmínil jste případy, kdy myslivci někomu zastřelí psa. Často je to poměrně medializovaná záležitost...
Kvůli psům panuje vůči myslivcům velká nenávist. Já si ale myslím, že je to často zbytečně vyvolaná hysterie. Navíc pokud někdo zastřelí psa v lese, tak by se měla posuzovat i odpovědnost majitele. Já to nikomu neberu, ať si pejska vodí po městě, jenže když přijedou lidi někam do lesa, tak se většina z nich chová tak, že psa pustí na volno, což se nesmí. Ten pes nemůže za to, že má v sobě, že chce lovit. Opakovaně jsem byl svědkem toho, kdy rotvajler objevil jeleního koloucha a vytrhal mu střeva. A rychle psa drapli a utekli. A pak se stanou případy, že se pes ztratil a někdo ho zastřelil. Já za svůj život zastřelil asi pět psů a předtím jsem se vždy snažil najít majitele. Až když se to nepodařilo a nebyla jiná šance, tak jsem střílel.
- Co si myslíte o novinkách v myslivosti, kdy se používají třeba kuše nebo noční vidění?
Kuše nebo luk k myslivosti podle mne nepatří, ze zákona se ani v Česku používat nesmějí. Ani noční lovení neuznávám. To není tradice. Zvěř má mít v noci klid. A střílet do nějaké černé hroudy, to není myslivost.
- Říkal jste, že se myslivost v průběhu desetiletí změnila. Měnilo se třeba i pytláctví?
Pytláctví do roku 1989 byla taková nepoznaná věc, dá se říct. Třeba když někdo upytlačil jelena, tak měl dost problém ho odvézt. Srnčí a zajíčka šlo schovat do ruksaku, ale velkou zvěř ne. Zároveň si každý, kdo neměl legální zbraň, koledoval o průšvih. Prostě neříkám, že se nepytlačilo, ale nebylo to ve velkém. Dnes jsou lidi vybaveni zbraněmi se speciální optikou na noční vidění, navigací, jedou dvě auta - jedno naviguje, z druhého se střílí.
Pytláci se vždy dělili do tří skupin. První jdou po mase, ti střílejí po všem. Druzí jdou po trofeji, což bývají bohužel občas i myslivci. A ta nejhorší skupina, která ale naštěstí už mizí, jsou ti, kteří střílejí po všem živém a je jim jedno po čem.
- Pamatujete si ještě, jaká byla vaše první trofej?
Přiznávám, že když jsem začal chodit s flintou do lesa, ještě jsem neměl papíry, bylo mi teprve patnáct let. Ale to jsme bydleli na polesí a prostě se bralo, že syn pana polesného s flintou může jít. Tehdy jsme bydleli v Jizerských horách, kde byla fůra lišek. Bylo to někdy v roce 1958. O něco později jsem si střelil prvního srnce. Ještě ho mám vystaveného, byl to takový špičák - měl devět let. To mi bylo šestnáct. Střílel jsem na devadesát metrů, protože jsem byl frajírek. Nakonec jsem musel vystřelit ještě jednou. Táta byl ale překvapený, že jsem to zvládl.
- Na co nejvíc chodíte?
V Česku se myslivost dělá za určitých podmínek, proto jsme stříleli jen na to, co jsme si vychovali. Třeba na kamzíky, kteří tu v okolí žijí, jsem se ale chodil většinou jen dívat. Mám samozřejmě trofej kamzíka, byl to ale takový chcípáček, který by nepřežil zimu. U jelenů a srnců mě zajímaly vždy takové rarity, třeba pokroucené parohy, protože korunového jelena má každý blbec. Mám střeleného i jednoho muflona, ale to mi stačí, byť jsem jich mohl slovit víc. Beru to zároveň tak, že když už mám něco střelit, měl bych o tom zvířeti něco vědět. Podle mě není myslivost o tom, že máte peníze a jdete si jen zastřílet do lesa. Je to jako v hospodářství, slabé kusy se dají řezníkovi a ty silnější si správný hospodář hlídá. Stejné je to s krávou. Prostě i zvěř musí „dozrát".
- Bál jste se někdy v lese?
Já to beru tak, že do lesa patřím, vyrůstal jsem v něm, takže bych nemluvil o strachu. Bouřka samozřejmě není nikdy příjemná, ale i tak jsem strach neměl. Ani když mne nesčetněkrát vyhnala prasata z lesa, protože tam měla mladý. Prostě jsem vlezl tam, kde jsem neměl co dělat.
Snad jen jednou, zhruba před čtrnácti roky, jsem zažil takový dost nepříjemný pocit, když jsem šel lesem, najednou jsem slyšel pět ran z pistole a najednou letěli kolem mě kamzíci. Tak jsem se šel opatrně podívat a vystrčil jsem hlavu přes kámen a padly další rány. Letěli další kamzíci. A mně se zaryly metr nad hlavou dvě kulky. Ten střelec byl nějaký chlap v maskáčích, který přede mnou nakonec utekl, když jsem na něj zavolal.
- Mimochodem, jak rychle dokážete vyvrhnout srnu?
Záleží na tom, jak se chcete umazat. Pokud to děláte pečlivě jako staří lesníci, že si jen povytáhnete manžety a nesmíte se svléknout, opatrně zvíře otevřete a nesmíte být od barvy (od krve, pozn. red.), tak to máte za deset minut. Když je ale někdo prase a krev na oblečení mu až tak nevadí, tak je to tak za pět. To ale platí u srnčího, u vysoké je to jinak. To už se do toho musíte položit a vnitřnosti vytáhnout. To trvá tak čtvrt hodiny. Třeba pytláci, kteří se s tím nemažou a nevyndávají bachor, to mají za dvě tři minuty.
