Asi by se ohradili, že je cpu všechny do jednoho pytle, ale co naplat - jsou v něm. Alespoň co se týká výsledků a důsledků  práce většiny z nich.

Ve svých předchozích dvou fotoblozích jsem se rozplýval nad krásou našich lesů a luk, vědom si však  toho, že obrázky, které předkládám, nejsou výpovědí o skutečnosti, nýbrž jen o té skutečnosti, která je milá, příjemná, lehce stravitelná, přijatelná. Mohli bychom zůstat při blaženém vědomí, že je vše, jak má být anebo to k tomu alespoň směřuje. Jenomže to by situce nesměla být už krápátko za hranou.

Fotografie vznikly během stejné procházky, jako ty z předchozího fotoblogu Krajinou lesního kvítí.

Znám lesníky, myslivce a ochranáře, kteří svou práci odvádějí profesionálně, s osobním vkladem, kterých si nesmírně vážím. Jsou lesy, kde i kdyby člověk hodiny hledal nějakou nepravost, nenajde ji. Velmi často jsou takové lesy v držení šlechtických rodů (zaplaťpánbů za ně!). O takových lidech můj text není.

Státní lesy, tedy jak já to chápu - lesy naše - jsou zvláštní sorta. Je přirozené, pokud má stát prvotní zájem na jejich hospodářském využití. Je to dokonce správné. Les je hodnota, kterou by bylo z mnoha důvodů hloupé nechat ležet ladem.

Jistě, tam, kde je les přiznanou plantáží na smrkové dříví, si nemusíme na nic hrát; bohatě stačí, když bude průchozí pro houbaře a český člověk bude spokojen, vděčný i za to borůvčí. Ale taky různě po republice máme lesy tzv. zvláštního určení. To jsou lesy, významné z hlediska krajinářského, estetického, přírodovědného, rekreačního. Mezi těmito lesy zvláštního určení jich pak je několik tak hodnotných, že jsou buď nějakým způsobem státem chráněny nebo alespoň stát deklaruje jejich hodnotu formou např. přírodního parku. Velmi dobrým vodítkem při hledání nejen takových lesů, je soustava NATURA 2000.

A jsme u prvního paradoxu, schizofrenní situace, kdy stát sám od sebe vyhlásí nějakou lokalitu za chráněnou, cennou, důležitou, a sám stát ji - prostřednictvím např. Lesů ČR nebo Vojenských lesů- spravuje. Tak se podívejte na to, jak.

Lesy PP Džbán jsou jedněmi z našich botanicky nejbohatších lesů. Takováto přírodní prameniště v nich nejsou žádnou vzácností, naopak. Pod opukovými tabulemi vyvěrá nesčetné množství pramenů a pramínků, často výrazně vápnitého složení a přesně na ně je vázán výskyt mnoha vzácných a ohrožených druhů, především střevičníku pantoflíčku. Pro něj je Džbán jeho nejbohatší lokalitou u nás.

V lesích se ale těží nejen bez ohledu na státem chráněné a skutečně již kriticky ohrožené druhy, ale i bez ohledu na vodní režim - spousta takových pramenišť v přímém důsledku stylu lesního hospodaření (nikoli v důsledku lesního hospodaření jako takového) v minulosti nenávratně vyschla, ztratila se pod zemí. Čolci se stěhují do louží na cestách, kde jim ale těžká technika, čtyřkolkáři či motorkáři nedovolí přežít.

Vstavač u lesní cesty by mohl být dokladem toho, jak jsou lesy bohaté. Ano, je. Je dokladem také toho, jak jsou orchideje, oproti převládajícímu mínění, odolné, vytrvalé, přežitíschopné.

Pravda je ale také to, že přes to, že jsou džbánské lesy tak druhově pestré, jedná se o pouhý zlomek z jejich někdejší rozlohy a krásy. Vše, co mohlo být v tomto kraji uděláno špatně, se tu udělalo a dělá se dál: brutální meliorace, brutální styl lesního hospodaření, spolu s nezvladatelným přemnožením srn a prasat, jako by tu myslivci ani nežili.

Méně používaná lesní cesta hostí už malou populaci vstavačů, ale to jen proto, že v lese kolem už jejich životní prostor nadobro zmizel.

A tady dobře vidíme, proč. Pod starým bukem stále ještě dva jedinci kvetou. Ve smrčině, i když už také celkem věkovité, se dají najít jen smutné, dožívající mikropopulace.

Jako třeba zde, na ojedinělé světlině.

Potřebuje tohle vůbec komentář? Napravo i nalevo bývala buková doubrava se spoustou druhů, vstavače a střevičníky nevyjímaje. Dnes tu roste jeden jediný vstavač z celého někdejšího podrostu, napravo borovicové peklo, nalevo o něco menší peklíčko modřínů, borovic, smrků a několika nicotných doubků při okrajích. Co je naproti, to vidíte sami. Proč tak cenná místa stát nedokáže ochránit? Respektive proč si jich neváží sami lesníci? Kde mají takové lesy? Mohla by to být výkladní skříň Lesů.

V pravém horním rohu fotografie vykukuje část toho lesa, který dnešní lesnící převzali po svých předchůdcích. Co předají dál oni, to je zjevné.

Před pár dny nově objevené rostlinky střevičníků. Stále žijí pamětníci, kteří vyprávějí, jak střevičníci rostly v lese od nevidim do nevidim, v bohatých trsech. Nikdo neřešil, zda si natrhat či nenatrhat, nebylo v lidských silách tak silnou populaci zdecimovat. Co nedokáže člověk, s tím si poradí lesní plánovači. Musíte dnes hodně chodit po lesích, abyste tuto kytku našli. A vidíte, kde roste, jak není nijak zvlášť náročná, umí si poradit. Kdyby se mezi lesníky našel alespoň jeden osvícený, už by to kolem měly pantoflíčky proklestěné, aby se měly šanci rozmnožit.

A kdyby byl někdo osvícený nedej bože i ve vedení Lesů, už by si tady lesníci pěstovali ukázkový orchidejový les do portfólia, aniž by přitom nějak museli omezit těžbu. Pouze ji uzpůsobit, aby byla šetrnější.

A další nový nález, kousek pod pařezem. Tady lze vidět, jak snadno lze střevičníky přehlédnout. Les nahoře ještě není zničený, a hned v něm roste několik trsů.

V popředí je krásný trs střevičníků, obklopený kokoříky, jehož efektní fotografie jsou v již zmíněných předchozích dvou fotoblozích. Tady vidíte jeho prostředí surově přiznané: těžba (holosečná, s nasazením těžké mechanizace, jak jinak) se zastavila kousek nad ním. Ten les, co zmizel, měl tentýž podrost, jaký se zde zachoval v pouhém fragmentu: kokoříky, konvalinky, střevičníci, kruštíci, okrotice, vstavači atd.

Když už se podaří natrefit na lesní zátiší s ještě nezaniklým duchem přírodě blízkého lesa, s bohatým bylinným podrostem, vyvstane druhý problém...

Focení okousaných orchidejí mě opravdu nebaví... ale ona je uhryzlá více než polovina kruštíků a okrotic. Lilie, na které je Džbán rovněž mimořádně bohatý, už v lese nevykvétají skoro vůbec - všechna poupata poslouží přemnoženým srnám jako vítaný dezert.

Ani ostřit mi to nechtělo...

V těchto nesmlouvavě drancovaných lesích byla vyhlášena nová, docela malinkatá, přírodní památka. Jedná se o malý kousek botanicky nesmírně zajímavého potočního luhu. I ten je na fotografiích minulých blogů.

Nádherná jasanová olšina, ve které do předloňska vykvétal jeden z nejpočetnějších a nejkrásnějších trs střevičníků v celém Džbánu. Státní ochrana přírody vypracovala všechny ty plány péče, vyčlenila statisíce na označení v terénu a pověřila státní lesy, aby lokalitu zbavily nevítaných náletů a umožnily tak vzácnému býlí rozrůstat se utěšeně dál. Tato smluvní ochrana skončila fiaskem - střevičník zde už po skončení lesnických prací neroste ani jeden - a opakuji, že to šlo o práci, jejímž výsledkem mělo být vytvoření ideálních podmínek vzácným rostlinám.

Les přece není jen strom. Kdo by to měl chápat víc, než lesníci?

To titěrné, žluté kvítko vlevo dole, to je čičorka pochvatá (taktéž viz. mé poslední blogy). Tak ráda by znovu vytvářela souvislé porosty, ale v jehličí sotva přežívá. I proto je silně ohroženým druhem.

Tady, co teď na čerstvé navážce roste lebeda a jiní "pcháčové", čičorka právě ty zapojené porosty vytvářela - zbytek čičorky ke shlédnutí vlevo nahoře.

Tady si pánové můžou střihnout - lesníci nebo myslivci? Nejdřív čičorku tím hustým houštím vytlačili až do příkopu lesní cesty, teď její populaci téměř zcela zdevastovali vyklopením haldy zeminy (možná po nějaké nové odvodňovací strouze?). Přeživší čičorka vlevo dole.

Mně je jasné, že ti chlapi nevědí, co činí, že tam tu hlínu nenavážejí se záměrem zničit čičorku, že ani lesníci netěží schválně tak, aby tím kompletně destruovali tu nejvyšší hodnotu lesa - tedy jeho biodiverzitu, mnohost druhů, rozlišnost, pestrost. Ale koho z nás, kromě politiků, omlouvá neznalost zákona z jeho činů?

Přitom náprava je mnohem snažší, než se zdá, teoreticky víme přesně, jak kde nejlíp hospodařit. Jen to jaksi z nějakého důvodu stále nelze uskutečnit...

Račte vstoupit. Dvacet kroků tímhle "lesem" a jste u dvou střevičníků...

Tak zase za rok...