Počátkem 50. let jsem se jako mladý začínající lesník po skončení první lesnické školy přihlásil dobrovolně ke službě na Šumavě. Prožil jsem zde tři krásné, ale zároveň i namáhavé roky. Šumavské lesy byly v té době vážně ohroženy kůrovcovou kalamitou. Počátek této hmyzí pohromy lze datovat do let 2. světové války, kdy tehdejší šumavští lesníci a lesní dělníci byli nuceni v řadách fašistické armády rozšiřovat životní prostor nadřazené germánské rasy. Na řádné hospodaření v šumavských lesích neměli hitlerovci při vedení své totální války jaksi čas ani prostředky. Po odsunu Němců z českého pohraničí nedostatek pracovních sil na Šumavě přetrvával. Navíc v letech 1946 a 1947 sužovala Evropu největší sucha v téměř dvousetleté historii meteorologických pozorování v pražském Klementinu. To vše pomohlo kůrovcům, kterých je několik desítek druhů, ke kalamitnímu přemnožení. Svoji obtížnou bitvu s kůrovcem jsme však za pomoci tisíců lesních dělníků a brigádníků vyhráli a šumavské lesy zachránili.

Ani v nejdivočejším snu by nás tehdy nenapadlo, že po uplynutí 35 let se tato apokalypsa na Šumavě vrátí. A to „díky“ voluntaristickému, naivnímu a nekvalifikovanému zasahování nebo spíše nezasahování do zákonitosti přírody. Začátkem 90. let jsem z bavorské strany pěšky vystoupil na Luzný, abych se rozhlédl z ptačí perspektivy po největším středoevropském moři lesů. Spatřil jsem jako na dlani zelenou severní část české Šumavy. Při pohledu na jih směrem do Bavorska jsem s obavou pozoroval desítky nezpracovaných kůrovcových ohnisek. Nebylo těžké odhadnout, že při každoročnímu více jak desetinásobném rozšíření neošetřených kůrovcových ohnisek se kůrovec brzy objeví i na české straně Šumavy.

Své obavy jsem tehdy publikoval v Haló novinách. Při dalších průzkumných cestách přímo v Bavorském národnímu parku a zejména při výstupu na Roklan jsem již procházel stohektarovými hřbitovy kůrovcem napadených a suchých smrkových porostů. Znovu jsem varoval prostřednictvím Haló novin před ekologickou katastrofou, která se šíří z bavorské strany na Šumavu.

Žel, v té době již naplno v Národním parku Šumava zvítězila strategie výzkumného experimentu, který lze stručně a výstižně nazvat výzkumným pokusem, co se stane se šumavskou přírodou a lesy, když se o ně přestane pečovat. Výsledkem tohoto pokusnictví je jedna ze záměrných a zbytečných ekologických katastrof, která kdy naši zemi potkala. Navíc za peníze nás všech, daňových poplatníků.

Šumava byla zasažena přímo do svého srdce. V nejcennějších partiích Šumavy nacházíme dnes tisíce hektarů mrtvých a nemocných, oslabených a ohrožených lesů. Zhoršily se zde mikro a mezoklimatické podmínky lesních stanovišť, došlo k degradaci půdy a byly nebezpečně poškozeny a rozvráceny celé ekosystémy. Vzniklé obrovské holiny se nemohou přirozeně obnovit do původní hercynské směsi lesních dřevin tj. buku, javoru klenu, jilmu horského, jedle, smrku apod., protože semenné stromy těchto druhů zde prostě neexistují. Samovolná sukcese původních mechů, kapraďorostů, bylin, keřů a stromů by trvala celá dlouhá staletí. A to ještě jedině v tom případě, že by zůstaly zachovány půdní, vodní, teplotní a celkové klimatické podmínky. To je však na obrovských vzniklých bezlesých prostorách téměř nemožné.

Lesnická praxe, výzkum a věda je v naší zemi tradičně na vysoké světové úrovni. Lesníci nepotřebují hazardním způsobem na Šumavě experimentovat. Spolehlivě si vědí rady s tím, jak ochránit šumavské lesy před kůrovcem a v historicky krátké době přeměnit smrkové monokultury na zdravé smíšené, biologicky stabilní lesy plnící spolehlivě všechny své užitečné funkce při ochraně a tvorbě zdravého životního prostředí pro lidi. Navíc při racionálním využívání přírodních zdrojů, které jsou na Šumavě k dispozici, a za pomoci obyvatel Šumavy, kteří dnes jen těžko shánějí práci, to dokážou realizovat bez zbytečných miliardových ztrát.

O autorovi: Antonín ROHÁČEK, lesník a ekolog