Kuklík – Mít povolání, v němž je člověk den co den v každodenním styku s přírodou, kdy před ním nemají lišky, srny, jezevci, zajíci a další lesní zvěř žádná tajemství a den co den se mu nabízí procházka na čerstvém vzduchu, to by si přál mnohý z nás. Pavel Mrkos z Kuklíku měl to štěstí, že se pro něj tento sen změnil ve skutečnost.
I když ne vždy to byla taková idylka, jak by se na první pohled mohlo zdát.
„Já jsem byl páté pokolení lesáků. Dělal to prapraděda, praděda, děda František Mrkos i můj táta Ladislav Mrkos. Já jsem byl pátý v řadě. Teď už je to bohužel přetrženo, ani jeden z mých synů toto povolání nedělá. Myslivost ano, ale lesařinu jako takovou ne," říká s hrdostí a současně i lítostí v hlase Pavel Mrkos z Kuklíku na Novoměstsku.
* Jak to všechno začalo?
Všechno začalo v roce 1964, kdy jsem dokončil lesnické učiliště v Novém Městě na Moravě. Dva roky jsem pak pracoval na polesí Paseky. Tehdy jako lesní dělník, můj otec tam v té době dělal hajného. Pak jsem v červenci 1968 narukoval na vojnu. A po jejím absolvování jsem nastoupil na dva roky do lesnické školy a odtamtud jsem už šel sloužit taky jako hajný na polesí Lísek. Dostal jsem na starosti les Pičulín, po čase se k tomu přidal Zvolák. A pak se začala polesí slučovat.
* Podobně asi jako v zemědělství družstva ne?
Velice podobně. Zrušili polesí Lísek, udělali polesí Koníkov. Zrušili Paseky, půlku dali ke Koníkovu a půlku k Fryšavě. Ale Fryšavu záhy také zrušili a nakonec zůstal jen Koníkov, Sklené, Cikháj a Herálec. A ještě polesí Nové Město na Moravě, ke kterému patřila i lesní školka Zátoky. Tehdy byla v lesích spousta zvěře. Platy hajných ale nebyly nijak velké, já jsem měl tři sta korun zálohy a tři sta třicet korun jsem dobíral. Oženil jsem se v pětasedmdesátém roce a peníze jsem potřeboval. Tak jsem šel jezdit s náklaďákem.
* Kam?
K technickým službám do Bystřice nad Pernštejnem. Vozil jsem cihly, pytle s cementem a kde co. Všechno se to tehdy nakládalo a skládalo ručně, byla to velice těžká a namáhavá práce, prostě dřina, ale peníze jsem si vydělal.
* Takže jste práci v lese opustil?
Na chvíli, protože když pak šel táta do důchodu, přišli za mnou, jestli se nechci vrátit.
* A vrátil jste se?
Vrátil, ale až když mi slíbili, že mi přidají. Nějaký čas jsem ještě pracoval společně s otcem, asi dva měsíce, než odešel do důchodu.
* Co měl vlastně takový hajný tehdy v náplni práce?
Každý z nás měl na starosti zhruba tisíc hektarů lesa. Měl svůj úsek, k ruce mu byli dva dřevaři, dvě ženy v pěstební činnosti, jeden muž s koněm a měl k dispozici také jeden traktor. Každý z nás se snažil, aby jeho úsek vypadal co nejlépe. Aby byl vytěžený, přiblížený a odvezený. Aby tam nebylo abnormální množství soušek. A taky aby byly všechny paseky řádně zalesněné.
Kontrolovali jsme a odstraňovali řádění škůdců, kromě kůrovce i ploskohřbetky smrkové, což je obaleč, který dokáže také dokonale zničit smrkové porosty. Museli jsme les hlídat a starat se o něj. Byla to prostě naše vizitka.
Nade mnou pak byl technik a fořt.
* Vy jste byl ovšem nejen hajným, ale jste i jeden z nejlepších mysliveckých kynologů.
S tím začal táta, já jsem pokračovatelem. Můj táta začal tehdy s Richardem Knollem, ředitelem brněnské banky. Richard Knoll byl jednou z nejvýraznějších mysliveckých osobností. Tehdy myslivečtí psi ještě žádné rodokmeny neměli. V té době se „nehrálo" na exteriérovou krásu, ale hlavně na pracovní schopnosti. Richard Knoll vždycky říkal, že nejlepší cesta je výkonem ku kráse, a ne naopak.
* Váš otec byl jeden z prvních mysliveckých kynologů v kraji?
Když on s mysliveckou kynologií začal, tak tu ještě nikdo jiný nebyl. Však ho také v prosinci 1965 vyfotografovali a tu fotku otiskli ve Vysočině. Byla to tehdy rarita. Hůlku, s níž byl fotografovaný, mám dodnes.
* Vy jste s mysliveckou kynologií začal kdy?
Cvičil jsem psy už s otcem. Měli jsme všechny možné druhy loveckých psů. Táta se nejvíce držel krátkosrstých ohařů a pointerů, ale měl také barváře a českého fouska. Já jsem chtěl poznat všechno, do všeho jsem se hrnul. To byla ale pro chov chyba, to pak nemůžete mít nic uceleného, na čem by se dalo následně stavět. Ale já toho nelituji.
* Vzpomenete si na svého prvního psa?
Jistěže ano. Byl to zlatý kokršpaněl Jasan z Karfu. Hned na své první zkoušce v Bystřici nad Pernštejnem skončil druhý. A mohl být i první, ale zvítězila jakási panička z Brna s jezevčíkem, který nic neuměl. Ale její manžel měl dlouhé prsty. Se svými psy jsem získal spoustu cen a pohárů, všechny je mám schované.
* Kolik jste měl vlastně psů?
Předvedených aspoň osmdesát. V převážné většině se nám podařilo nasbírat samé čtyřky, to jsou nejlepší známky. Když jsem přijel se psem na zkoušky, byl jsem většinou jasný vítěz. Velkou radost mi dělal třeba Mars, to byl německý křepelák. Byl úžasný, získal spoustu cen.
* Vy jste ovšem nejen se psy soutěžil, ale později jste je také sám posuzoval.
To ano. Bylo to dost náročné. Když to chce člověk dělat dobře, nachodí při tom dvanáct až patnáct kilometrů v terénu. Teď už mám problémy s chůzí, takže to dělat nemůžu. Stejně tak je to i se cvičením psů, pokud má být pes dobrý, musí se s ním denně alespoň dvě hodiny cvičit v terénu. Měl jsem to rád, bylo to krásné a je škoda, že to skončilo.
* Povolání hajného jste pak vykonával až do důchodu?
Bohužel ne. Po revoluci se to všechno změnilo. Nejprve se situace malinko uklidnila, ale pak se znovu začalo slučováním a rušením polesí. Opět jsem připadl do Polesí Fryšava. A tam jsem sloužil až do roku 1993, kdy opět tamní polesí zrušili. Tehdy padly Státní lesy a spousta lidí ztratila práci. Mně nabídli, že bych mohl vozit autem dělníky, kteří budou zalesňovat. To jsem ale nechtěl, tak jsem se synem začal pracovat soukromě. On s pilou a já s traktorem. Byla to hodně těžká doba, ale zvládali jsme to. Abychom uspěli, dávali jsme co nejvíce peněz do techniky. Bohužel za dva za tři roky pro nás už nebyla v lesích práce, vše zastaly harvestory.
* Takže jste skončili?
Měl jsem dceru na vysoké škole a musel jsem živit rodinu. Takže jsem se rozhodl toho nechat. Co jsem měl ale dělat? Celý život jsem dělal lesařinu, nic jiného jsem neuměl. Naštěstí jsem měl řidičák i na autobus, to mě zachránilo. Nejprve jsem to zkoušel ve Žďáře nad Sázavou, tam ale pro mě neměli volné místo. Zkusil jsem to v Brně, tam to ale bylo podobné. Nakonec jsem začal jezdit pro Tišnov. V květnu 1994 jsem v Tišnově jako řidič autobusu nastoupil a vydržel jsem tam čtrnáct let. Až do té doby, než jsem odešel do důchodu.
HELENA ZELENÁ KŘÍŽOVÁ
