ROZHOVOR: „Fascinují mne sporty, ale i práce v neobvyklých, životu nebezpečných podmínkách. Miluji lezení po horách, stromech, do hloubek a jiné," říká Jan Zdechovan
štafeta
Štafeta Deníkovských rozhovorů pokračuje. Minule zpovídaný Miroslav Kovačičín položil své otázky a předal štafetu revírníkovi Janu Zdechovanovi z Přední Výtoně.
* Narodil ses v Přední Výtoni a mnoho mladých lidí opouští malé vesnice na Šumavě. Ty však zůstáváš v tomto kraji, proč?
Je to velice jednoduché. Na rozdíl od mých vrstevníků jsem tu našel práci přímo v mém oboru téměř hned po maturitě, zatímco většina mladých lidí takovou možnost prostě nemá. Dle mé zkušenosti by mladí lidé nejradši neodcházeli ze svých rodných vísek, od svých rodin a kamarádů z dětství, ale bohužel v této době nenajdou uplatnění ve svém oboru a musejí jinam za prací.
* Máš vřelý vztah k lesu a také pracuješ jako revírník. Co tě na práci nejvíce těší?
K přírodě a lesu mě to táhlo už od malička. Navíc to mám asi i trochu v genech, protože můj dědeček z matčiny strany zde dlouhá léta působil jako velmi uznávaný hajný. Dodnes jeho jméno slýchávám a úctu k němu pociťuji při rozhovorech mých starších kolegů, kteří si jej dodnes živě pamatují a rádi na něj vzpomínají. Práci revírníka vykonávám od roku 2009 a nejvíce mě na tomto povolání těší fakt, že jsme vlastně tvůrci celkového vzhledu lesa, tvůrci krajinného rázu. Na svých téměř 2000 hektarech se starám, projektuji a dohlížím prakticky na vše, co se v lese vykonává (pěstební a těžební práce, spolupráce s CHKO, dodržování závazných ukazatelů, zákonů a vyhlášek). Je to velice široké spektrum úkolů, za které má člověk zodpovědnost. Platové ohodnocení je spíše průměrné a různých kontrol, auditů a administrativních úkolů neustále přibývá. Stále to však považuji za jedinečné a v dnešní době uznávané povolání a pocit, který mám ze stabilní a přirůstavé lesní kultury, kterou člověk před pěti lety naprojektoval a dohlížel na její správné zalesnění, je k nezaplacení. Netvrdím, že toto povolání budu vykonávat do konce svého života. S jistotou ale mohu říci, že semibude velice těžko opouštět.
* Zaujalo mne, že jsi v roce 2012 zpracoval diplomovou práci na téma „Environmentální dopad rozvoje cestovního ruchu na pravém břehu Lipenského jezera". Co podstatného vyplývá z této studie?
Dopad cestovního ruchu jsem v roce 2012 hodnotil pomocí tří metod zkoumání. Vlivem cestovního ruchu na rostlinné ekosystémy, dotazníkovým šetřením a dlouhodobým sčítáním turistů na nejatraktivnější lokalitě. Při celkovém zhodnocení jsem došel k závěru, že destinace se z hlediska životního cyklu nachází ve fázi svého rozvoje. Zatíženost cestovním ruchem nebyla kritická. Slabá místa jsem viděl převážně v chování a zodpovědnosti samotných návštěvníků, kdy i přes důrazná doporučení, zákazové a informační tabule, lidé nerespektovali jejich důležitost a význam. Současní rezidenti přirovnávali místní cestovní ruch ke včelímu společenství, protože jakmile začne intenzivně zářit slunce, vyrojí se najednou ze všech světových stran obrovské množství cyklistů, bruslařů a turistů, kteří zaplaví místní restaurace, pensiony, komunikace a částečně tak paralyzují jinak poklidný chod obce a jejího okolí. Z důvodů nestálých klimatických podmínek, kdy se počasí mění ze dne na den, a deštivých nebo chladných dnů je zde více jak 50 procent, nedochází k nadměrnému poškozování přírodního prostředí.
* Věnuješ se sportu, angažuješ se u hasičů v obci a absolvoval jsi kurz na výškové práce. Co tě k tomu všemu vede?
Jelikož jsem ročník 1986 a k tomu vesnické dítě, dalo by se předpokládat, že jsem celé dětství strávil venku na hřištích, u vody a v lesích. Nebylo tomu tak,poněvadž jsem asi od šesti do patnácti let pravidelně docházel na hodiny klavíru, což znamenalo pravidelné cvičení doma téměř každý den po škole. Tato bohulibá činnost mi bohužel neumožňovala zúčastňovat se akcí a lumpáren s mými vrstevníky. O to usilovněji jsem se pak začal věnovat sportům a všem dosud nepoznaným aktivitám na střední škole a možná trochu nešťastně pověsil hudbu na hřebík. Fascinují mne sporty, ale i práce v neobvyklých, životu nebezpečných podmínkách. Miluji lezení po horách, na stromech a vše, kde se nějakým způsobem člověk jistí na laně a vykonává práce ve výškách, nebo hloubkách. Mezi další mé záliby patří kontaktní bojové sporty, jízda na kajaku a létání v čemkoliv. U jednotky dobrovolných hasičů jsem hlavně kvůli vzrušení při zásazích, kdy nikdy vlastně člověk moc neví, k čemu jede a co ho čeká. Dále pak kvůli touze pomáhat ostatním a zachraňovat lidské životy ve chvílích,kdy sám ten život riskuji. Na této organizaci je skvělé, že nás členové IZS každoročně školí a postupně zdokonalují naše schopnosti, abychom byli připraveni na nejrůznější krizové situace, které nastávají nejen při zásazích, ale i v běžném životě. Troufám si však tvrdit, že se snažím nehazardovat se svým životem. Vždy se snažím až téměř perfekcionisticky přistupovat k nejrůznějším způsobům jištění a omezovat rizika na minimum, což je snad i důvod, proč mi to má přítelkyně a rodina v jistých a omezených dávkách tolerují.
* Samozřejmě každý člověk má cíle. Co je tvojí prioritou?
Mým největším cílem a prioritou je být v životě šťastný. S tím však úzce souvisí touha dělat šťastnými lidi kolem sebe.
* Obec Přední Výtoň je vlastníkem nejvýše položeného hradu v ČR, Vítkova hrádku. Můžeš říct, jaký máš vztah k tomuto místu jako občan?
Zřícenina Vítkův hrádek pro mne znamená opravdu mnoho. Především je zde nádherný výhled na lipenské jezero a na 95 procent mého revíru. Dále je to úžasný důkaz toho, že nevelké množství lidí se skvělým nápadem a s obrovským úsilím dokáže udělat neskutečnou obnovu a zpřístupnit tuto památku. Poslední dva roky jsem na hrádku trávil mnoho času při absolvování kurzu na výškové práce, který mi Miroslav Kovačičin, kamarád a člověk, jehož si velmi vážím, umožnil zdárně dokončit. Jelikož stále dochází vlivem klimatických podmínek ke zvětrávání pojiva na obvodových stěnách, je nutné téměř každoročně vyspravovat spáry mezi kameny. Tato činnost je úzce spjata právě s četnými výškovými pracemi a tak doufám, že budu moci i s dalšími kamarády a nadšenci nadále přispívat k udržování hradu také pro další generace.
