ŠÉF NÁRODNÍHO PARKU ŠUMAVA

Vášnivý turista JAN STRÁSKÝ dovedl jako federální premiér Československo k poklidnému rozpadu. Nyní dostal jiný zapeklitý úkol: vypořádat se s kůrovcem na Šumavě. Prý by mu na to stačilo dvanáct měsíců. Tak proč to vázne?

* Měl jste někdy v přírodě takříkajíc namále?

Člověk se cítí „takhle maličkej” hodně často. V roce 1976 jsem byl na Kavkaze a tak dlouho lezl po skalách, až jsem zjistil, že se nebudu tak dobře umět vrátit. To jsem ještě nevěděl, jak velký rozdíl je ve schopnosti lézt nahoru a lézt dolů. Nakonec se mi to povedlo, a hned jakmile jsem se vrátil do Prahy, přihlásil jsem se do horolezeckého oddílu. A za tři roky vedl expedici do Himálaje. Ale vlastně každá bouřka byla dobrodružná. Člověk se před ní snaží schovat, a než se mu to podaří, může mít i hodně malou dušičku. Zvlášť když se ocitne v záři blesku...

* Prý jste se setkal pětadvacetkrát s medvědem.

Když chodíte třeba po Yosemitech (národní park v USA, pozn. red.), je téměř nemožné, abyste medvěda nepotkal. Ale nešlo o život. Moje dcera ovšem na setkání s medvědem málem doplatila.

* Co se stalo?

Byla s dětským turistickým oddílem v Roháčích a potkali medvědici s mládětem. Vedoucí oddílu řekl dětem, ať se rozběhnou na různé strany, ale moje neposlušná dcera, která teď se mnou žije na Šumavě, vylezla na nejbližší stromeček. A ten se zlomil a ona spadla rovnou před čumák té medvědice. Ale přežila to. To zvíře po ní nešlo.

* Byl jste v opravdovém pralese? Boubín nepočítám.

Když se tady na Šumavě začalo mluvit o pralese a o divočině, považoval jsem za nutné zajet do amazonského pralesa, abych si trochu vyjasnil definice. Se synem jsme projeli kus džungle v Peru a Bolívii. To se nedá se Šumavou vůbec porovnávat. Když vám někdo neudělá cestu dva kilometry mačetou, nikam se nedostanete. Bez mačety se tam nedostanete ani na záchod.

* Cítíte se líp v divočině, kde je potřeba vysekat si cestu mačetou, nebo na vyznačených turistických cestičkách?

Hranice má každý jinde. Já bych se cítil nebezpečně třeba v zamrzlé Antarktidě. Vím, že na to nemám psychicky ani fyzicky. Ale patřím k lidem, kteří rádi zkoušejí, co není úplně běžné, a tudíž se cítím dobře jak v Himálaji, tak v pralese.

* Co má být národní park? Divočina, prales nebo krajina upravená tak, aby se líbila lidem?

Připomínám, že v národním parku Šumava je 22 obcí, že sem patří jejich návsi, hospody, a že tedy žádná věta, která se řekne, nemůže platit o celém národním parku. Proto se určily zóny. O Šumavu se prostě musíme podělit - s těmi, kteří mají představu, že příroda se má ponechat na určitém území sama sobě, což je, řekněme, přírodovědecké vyjádření toho problému, ale pak jsou tu také turisté a obyvatelé.

* A teď se na ta určitá území vypravili lidé, aby tu svoji představu divočiny bránili.

Tam žádná divočina není. Stromy na území, o kterém mluvíme, byly vysázeny před šedesáti až osmdesáti lety.

* Ale oni říkají, že tam jsou starší, původní smrčiny.

Ne, tam není původní ani jeden strom.

* Ale to každý říká něco jiného...

Ano, můžete si obejít i další odborníky národního parku, kteří se v tom vyznají lépe než já. Je to les ve druhé zóně, který je nepůvodní. Lidé, kteří dělali zonaci, v roce 1995 fragmenty původního lesa rozdělili na 135 ostrůvků. To je ta „původní” příroda v první zóně, která se dnes už ovšem vůbec nepodobá tomu, co bylo před šestnácti lety, protože byla mezitím kůrovcem sežraná.

* Vy tedy nevěříte tomu, že si příroda v dlouhodobém pohledu poradí sama?

Ano, tento argument je jistě legitimní, ale já znovu konstatuji, že v tomto okamžiku při všech těch rozšířených opatřeních boje s kůrovcem zůstává 25 procent parku v bezzásahovém území, kde nezasahujeme. A pak jsou ostrůvky, které nejsou o moc větší než moje kancelář a které jsou plodištěm kůrovce, a my kolem nich zběsile zasahujeme.

* Ale lidé, kteří tam byli, říkají, že kácení proběhlo i v nezásahové zóně. Česká televize před několika týdny natočila nákladní vůz, který odtamtud odvážel stromy.

Nebudeme se bavit o tom, co říká televize. Kdyby do bezzásahové zóny vjel náklaďák a naložil tam dřevo, ani já, ani ministr už tady nejsme.

* Vnímáte tenhle spor jako střet zcela rozdílných pohledů na svět, střet odlišných ideologií?

Oni i já jistě chceme tu přírodu zachránit. Jeden si ale myslí, že ji zachrání tím, že ji ponechá samu sobě. A výsledkem toho je dva a půl tisíce hektarů zčásti suchých a zčásti vykácených lesů na Šumavě ročně. Za rok bylo vykáceno 350 tisíc stromů a uschlo jich půl milionu.

* Vaši odpůrci říkají, že kůrovec funguje v delších cyklech a dívat se na to z pohledu několika let je málo. Musíme prý počkat a příroda si pomůže.

Ukažte mi někde na světě takovouhle kůrovcovou kalamitu! Už jsme za hranicí Klostermanna (Karel Klostermann, česko-německý spisovatel 19. století, v jehož díle hraje Šumava klíčovou roli, pozn. red.). V roce 1870 vítr porazil množství stromů, zničené byly tři miliony kubíků dřeva, a my už jsme za tímto číslem. Tehdejší obyvatelé této končiny nediskutovali, jestli se má, nebo nemá bojovat s kůrovcem. Věděli, že se má. Ten boj jim trval sedm let, Klostermann to všechno popsal. My máme techniku, že - kdybychom chtěli a domluvili se na tom - , dokázali bychom to vyřešit za rok.

* Nemohl by být vzorem bavorský národní park, kde se proti kůrovci nezasahovalo a žádná kalamita se do okolí nerozšířila?

Celý bavorský národní park není tak velký jako naše bezzásahové zóny. V té části, kterou nechali sežrat kůrovcem, smrk nenajdete, takže víme, co čeká Šumavu. Udělali sice pufrační zónu (kde se vykácí les, aby se kůrovec nešířil, pozn. red.), ale to bychom my museli vykácet 120kilometrové pásmo smrků v národním parku. Tohle nechám rozhodnout až své potomky.

* Opravdu jste řekl, že příroda je nepřítelem a musíme s ní bojovat?

Já se k tomu hlásím a přísahám, že vy taky, až toho medvěda potkáte. Když je na Šumavě sluníčko, je příroda náš velikej přítel. A my se přeme o to, jestli je kůrovec přítelem člověka.

* Před týdnem jste prohlásil, že do čtrnácti dnů musíte začít kácet, jinak už to nemá smysl dělat, protože kůrovci se vylíhnou a rozšíří se. Aktivisté jsou ale pořád na místě a těžbě brání (rozhovor proběhl ve čtvrtek 21.7., pozn. red.). Jak to hodláte vyřešit?

My něco uděláme.

* Blokující ale v minulosti zatím vždy vyhráli. Policie je může odvést maximálně "k podání vysvětlení", pak je musí pustit a oni se tam vrátí. Jaký tedy máte plán?

Jakmile se začne pracovat v lese, máme podle zákona právo to území uzavřít. A kdybychom to nepokáceli, vzniknou škody, jejichž náhradu budou naši sousedé, třeba město Kašperské Hory, uplatňovat. To jsou nástroje, s kterými chceme pracovat.

* Dalším argumentem vašich kritiků je, že k použití techniky nemáte udělenou výjimku, která je v této části národního parku potřeba.

To je strašně složitý. Jsme přesvědčeni, že na rozsah, o kterém my nyní uvažujeme, žádné výjimky nepotřebujeme.

* Pojďme od kůrovce. Plzeňský kraj navrhuje zákon, podle něhož se má dát stavět na sedmdesáti procentech národního parku, zatímco teď to jde jen na pěti. Považujete ten návrh za dobrý?

Považuji ho za dobrý, protože tohle neobsahuje. Tam není o stavění ani slovo. Předmětem sporu je druhá zóna, která tvoří 81 procent parku. Vy z toho vytrháváte stavění. Já z toho vytrhávám to, že se tu nemůže dobře chodit, že tam jsou hroby mých i vašich předků. To není žádná divočina, je tam zaniklých 150 vesnic. Obnovujeme tam hřbitovy, říčky a zahrady. A na to reaguje ten plzeňský zákon, že navrhuje čtyři zóny. Určitě ale v tom návrhu není, že se může stavět ve větším rozsahu.

* Dále v tom návrhu je, že těžbu dřeva v národním parku bude mít pod palcem jediná společnost, kterou budou kontrolovat regionální politici. To se vám líbí? Nebude to hospodaření hůře uhlídatelné, než když si to hlídá vedení parku?

Hospodaření v lese nemůžete uhlídat úplně ani teď, dřevo se ztrácí i z parku. Z té třetiny, kterou tam musíte nechat, vám stejně polovinu ukradnou. Ale je pravda, že tento návrh není úplně ideální.

* Proč jste 20. výročí založení národního parku slavil v hotelu v Kašperských Horách, který patří podnikateli Františku Taliánovi, jenž má na Šumavě velké developerské plány?

Já nerozhodoval, kde to budeme slavit, ani jsem to nevěděl. Ano, je to významný developer. Nevím, co z toho bude mít, že jsme u něho obědvali, ale dám pozor, aby z toho nebylo nic.

* Pan Talián byl u zrodu sdružení Zachraňme Šumavu, které prosazuje například nekompromisní postup proti kůrovci. Znáte se dobře?

Byl jedním z členů, znám se s ním velmi dobře. Ale hlavně proto, že jsem předseda Klubu českých turistů. Tento pán je zároveň majitelem Kartografie, tedy vydavatelem turistických map, které jsou vlastně konkurencí těch, které vydáváme my. Dlouho jsem nevěděl, že má něco na Šumavě, to si nakoupil až postupně. Něco jsme projednávali - aby z toho byla ubytovací zařízení v zájmu turistů, a ne třeba bordel.

* Ani vaši odpůrci vás nepodezírají z toho, že byste měl na Šumavě nějaké ekonomické zájmy, ale...

Ano, po celých dvacet let nemám žádné ekonomické zájmy a nemám žádný majetek. Žiju na chatě, kterou jsem koupil v roce 1987 jako předseda TJ Banka Praha pro tuhle organizaci, nejsem tedy jejím faktickým vlastníkem.

* Ale říká se, že lidé, kteří znají vaše názory, vás sem rádi dosadili, abyste byl v tvrdé opozici vůči ortodoxním ochráncům přírody.

Rád bych konečně věděl, kdo mě sem dosadil.

* Prý vám volal Václav Klaus.

Václav Klaus snad není ten, kdo by tady měl nějaké ekonomické zájmy.

* On přímo asi ne, ale představuje určitou filozofi i...

... která je nám s panem prezidentem velmi blízká a je mimoekonomická.

* Co vám říkal?

Deset let do toho kecáš, a teď to nechceš zkusit? Mně se v sedmdesáti opravdu už nechtělo. Mám toho dost na práci, píšu několik článků týdně, třeba do novin tipy na výlety.

* V roce 1998 jste z ODS přestoupil do Unie svobody. Jak Václav Klaus snášel, že jste se dal k "zrádcům"?

Já nebyl u toho rozkolu, prostě jsem odjel na Šumavu a později vstoupil do Unie svobody.

* Neměl vám to zlé? Dal vám to najevo?

Neuvědomuji si žádný okamžik, kdy by mi to dával najevo.

* Byl jste posledním premiérem Československa před jeho rozpadem. Jak si vybavujete poslední den v té funkci?

Prožil jsem ho už v naprosté pohodě, protože půlnoční projev, který jsem přednášel v televizi, se natáčel předem, takže už jsem seděl v hospůdce u své chaty na Libínském Sedle a díval se na sebe, jak to šťastně skončilo. Byl to těžký půlrok. To nešlo o kůrovce, to šlo o možnou válku, o občanské spory, o spory s Maďarskem, o spory s celou Evropou, která nevěřila, že se nám to podaří v klidu rozdělit. A přišlo velké ulehčení. Možná takové přijde, i až se zbavím téhle funkce.

* Dá se to srovnat? Pokud jde o stres, tlak, odpovědnost?

Slovo stres já neznám. Ale časově to bylo stejné. Jakmile se dostanete do takovéhle funkce, žádný čas nemáte.

* Jaký moment byl v roce 1992 nejkritičtější?

Když hrozila válka, že Slovensko prodávalo tanky, kam nemělo...

* Kam?

To už si ani nepamatuju. Můj předchůdce pan prezident Havel (když Václav Havel v červenci 1992 odstoupil z funkce československého prezidenta, část jeho pravomocí převzal právě Stráský, pozn. red.) prohlásil o zbrojním průmyslu to, co prohlásil, a to mělo dopady na jednání. Slováci se cítili ukřivdění, protože zbrojní průmysl byl u nich. A byl tu taky spor kolem vodního díla Nagymáros. Navíc jsem musel dělit armádu, která byla skoro celá u nás.

* Kvůli tomu hrozila válka?

Válka je silné slovo, ale uvedl jsem ty hlavní konflikty a ty měly podobu, v níž se tak snadno nevyznáte. BIS a všechny ty služby musely pracovat. Protože třeba v armádě byli Slováci, kteří prožili celý život v Česku, a těm se nejvíc nelíbilo to rozdělení. Byli to významní vojenští funkcionáři.

* Byl jste rád, že došlo k rozdělení, nebo jste cítil smutek, nostalgii?

Smutek jsem cítil, když se o tom rozhodovalo. A pak už jsem to dostal za úkol, tak jakápak nostalgie.

***

Jan Stráský (70)

Spoluzakládal ODS, v letech 1991-1992 byl místopředsedou vlády ČR a pak do konce roku 1992 předsedou poslední československé vlády. Po roce 1993 řídil ministerstva dopravy a zdravotnictví. V roce 1998 přestoupil z ODS do Unie svobody. V roce 2001 ze strany odešel a stal se na pět let ředitelem Krajského úřadu v Českých Budějovicích. Od února 2011 je ředitelem národního parku Šumava, předtím pět let působil jako šéf jeho rady. Je předsedou Klubu českých turistů. Bydlí v Libínském Sedle na Šumavě. Má dva syny a dceru.

O ŠUMAVU SE MUSÍME PODĚLIT. JEDNI MAJÍ PŘEDSTAVU, ŽE SE MÁ PONECHAT SAMA SOBĚ, ALE JSOU TU I TURISTÉ A OBYVATELÉ...