Šestnáctiletá Klára píše o tom, jak si vyzkoušela práci hajného
Mám strašně ráda přírodu, a tak jsem se vydala tímto směrem. Studuji na Střední lesnické škole v Hranicích, po prázdninách nastupuji do druhého ročníku. Před dvěma lety jsme byli na dovolené na Šumavě a tamní příroda mě tak okouzlila, že jsem si hned vysnila, že bych tam jednou chtěla pracovat jako hajná. Díky magazínu Rodina DNES jsem si to mohla vyzkoušet už teď.
K přírodě mě vedl můj tatínek, který ji měl rád a věnoval se i myslivosti. Chodil se mnou často do lesa, hlavně do Chřibů, vše mi ukazoval a potom jsme si dlouho povídali. Je vám asi jasné, že jsem měla z té návštěvy u pana hajného na Šumavě velikou radost.
Cesta byla dlouhá, ale dojeli jsme dobře. Jen v městečku Hartmanice jsme chvíli bloudili, než jsme našli apartmán, ve kterém jsme měli být ubytováni. Protože jsme měli za sebou náročnou cestu a před sebou dlouhý den, šli jsme brzy spát. Je ráno a na tento den jsem se dlouho těšila. Vstali jsme, posnídali, nezapomněli pevnou obuv, abychom mohli chodit po lese, a vyrazili jsme. Sraz jsme měli v Prášilech, což nebylo daleko od Hartmanic, tak jsme byli za chvilku na místě. Zaparkovali jsme auto, a protože jsme měli ještě chvilku čas, šli jsme se podívat do místní botanické zahrady, kde mají kromě jiného i bizony.
Sraz jsme měli na Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava v Prášilech a čas se blížil. S panem Markem Drhou, vedoucím územního pracoviště, jsme se potkali v jedenáct hodin. Byl skvělý! Nejprve mi povídal, co taková práce lesníka obnáší a že je velmi rozmanitá. A také že to není jen práce v terénu, ale i v kanceláři. A v každém ročním období je různá. Například na jaře se zalesňuje a staví oplocenky, v létě probíhá těžba. Navíc tu mají práci složitější i kvůli ohledu na turisty, kterých je v sezoně na Šumavě hodně a nesmí přijít k žádnému úrazu. Dozvěděla jsem se také, jaká zvěř se nejvíce na Šumavě vyskytuje a proč je potřeba, aby stavy zvěře byly vyrovnané. Zaujalo mě povídaní o zdejší populaci rysů. Potom jsme nasedli do služebního terénního auta a konečně vyrazili do lesa.
První zastávku jsme měli v části, která byla napadena kůrovcem. Pan Drha mi vysvětlil, jak se pozná napadený strom a v jakém případě si dokáže příroda pomoci sama a kdy už musí zasáhnout člověk – lesník. Potom jsem mohla strom označit zeleným značkovacím sprejem. Přímo v terénu jsme ty napadené zaevidovali do mobilní aplikace, kterou používají lesníci, a také se zaznamenaly souřadnice pomocí GPS. Mobilní aplikace se jmenuje LesIS. Další zastávku jsme měli u oplocenky s výsadbou mladých stromků. V oplocence mi pan Drha v mapě ukázal, kde se právě nacházíme. Také jsem poznala rozdíl mezi oploceným a neoploceným mladým porostem. Ten oplocený byl mnohem vyšší, protože nebyl okusovaný zvěří, a mohl tím pádem rychleji růst. Další zastávka byla u hromady klád vytěženého dřeva. Klády se musí změřit a označit – to jsem si i vyzkoušela. Délku klády jsme změřili pásmem a v polovině změřili průměr. Pomocí tabulek jsme určili rozměr (kubaturu). Nakonec jsem strom označila číslem, což mi zpočátku moc nešlo, ale povedlo se. Poslední zastávka byla na místě, kde probíhá těžba. Dozvěděla jsem se, jak se dělají probírky stromů, které je potřeba vykácet, aby ty nejsilnější měly dost místa pro růst. Potom jsem uviděla místo těžby, kde byl i harvestor, který jsme už bohužel nestihli při práci. To mě mrzelo, protože to mohlo být zajímavé. Harvestor je stroj, který kácí, odvětvuje a rozřezává strom a usnadňuje lesníkům práci. Vypadá trochu jak traktor, který má jedno rameno. Dozvěděla jsem se, jak se takový stroj používá co nejšetrněji k přírodě, což je zvláště v CHKO velmi důležité. Pak jsme nasedli do auta, vrátili jsme se do Prášil, chvíli si ještě povídali a rozloučili jsme se. Tento den jsem si velice užila, i počasí nám vyšlo. A hlavně – od dalšího studia mě tato návštěva určitě neodradila, jednou budu na Šumavě pracovat i já!
