Běžící kůrovcovou gradaci v Národním parku Šumava, jenž má asi 86 procent lesních ekosystémů z kulturního smrku, nelze mít za souběh přírodních událostí.

Jde o nezbytný důsledek přenechání velkého rozsahu kulturních lesních ekosystémů bez zásahů asi tak podobně, jako by se šířila morová nebo cholerová epidemie v kulturní společnosti bez hygienické prevence. Rozsáhlou gradací jsou pak postiženy i zbytky lesních ekosystémů původních horských smrčin, mimochodem přísně chráněné zákonem 167/2008 Sb. jako evropsky vzácný biotop a přírodní zdroj; navíc Ptačí oblast pro ptactvo odkázané na doupné stromy, které na mnoho let mizejí. Rozsáhlá a dlouhodobá disturbance, reálně destrukce stromového patra smrkových ekosystémů, bohužel, nebyla zatím standardně posouzena jako obrovská změna životního prostředí v důsledku změn základních bilancí záření, tepla, vody, činitelů a prvků bioklimatu v měřítkách mikroklimatu a mezoklimatu, procesů půdních atd. Nemělo by smysl starat se o to, kdyby se jednalo o národní park v přírodních pustinách. NP Šumava byl však založen v kulturní krajině a vždy bude s ní souviset. Bylo by tedy účelné zajímat se o to, že destrukce stromového patra daných měřítek a času omezuje nebo vylučuje to, co zákony označují u lesů jako nenahraditelnou složku životního prostředí a významný krajinný prvek se stabilizační funkcí - obojí velmi důležité pro krajinu a její obyvatele i mimo hranice NP.

Z tohoto hlediska by bylo třeba nikoli rušit národní park, ale pro jeho koncepci i plány péče brát na vědomí důsledky bezzásahovosti jako možná rizika pro krajinu. Pokud nepatříte k lidem, jako můj někdejší kolega, ctihodný lesní ekolog: „Samozřejmě vím o rizicích, ale ta mne nezajímají. Mne zajímá jedině Příroda!” Měl to snadné, bydlel v Praze, v 5. patře paneláku. Pokud se týká sporu pošumavských starostů a Martina Bursíka, tři soudkyně rozhodly spor právně naprosto správně.

V době, kdy ministr rozhodoval o rozšíření bezzásahovosti, platila právní ustanovení, která to jednoznačně dovolovala. Existoval totiž výrazný rozpor mezi zákony o ochraně přírody a krajiny a životního prostředí. Od léta 2009 se prostor pro rozpor zúžil zrušením odstavce 4 v § 90 zákona 114/1992 Sb. Takže bezzásahovost lze prosadit buď specifickými právnickými elaboráty, anebo novým zákonem o NP Šumava, jestliže v něm nepřijde v úvahu hledisko životního prostředí okolní krajiny.