MILAN KILIÁN
O Šumavě už píši nějaký ten pátek a často jsem si říkal, že jestli někomu nezávidím jeho funkci, tak je to ředitel šumavského národního parku. A je to čím dál tím horší. Už minulý ředitel František Krejčí byl tvrdě kritizován ze všech stran (při této příležitosti mu musím složit poklonu, neboť vždy mi zvedl telefon a vždy dokázal odpovědět i na hodně nepříjemné otázky, na rozdíl od většiny politiků včetně těch regionálních), ale to, s čím se musí potýkat Jan Stráský, to už je hon na čarodějnice. Každý krok jeho i jeho lidí je sledován a vše, co se nelíbí (byť by to dříve bylo běžné) je tvrdě kritizováno. Být středověk, tak parta ekologů spolu s vědci, kteří nemohou přenést přes srdce, že jejich vliv v parku už není takový, jako býval, udělá hranici z otrávených kůrovcových lapáků a Stráského na ní upálí. Samozřejmě ekologicky, aby nezahynul ani brouček. Chápu, že příroda se musí chránit a plně s tím souhlasím, ale nelíbí se mi hysterie, která se kvůli dění v národním parku strhla. A teď se při příjezdu prezidenta Václava Klause ještě vystupňovala. Gradují ji ekologové, kteří naposledy „odhalili”, že „šéfové národního parku chtějí kácet přímo mezi líhnoucími se kuřaty vzácných tetřevů” a opět žádají Stráského hlavu. Jenže není přece náhoda, že při Stráském stojí většinou lidé, jejichž život je se Šumavou spjatý a kteří ji mají rádi. A naopak ti, kteří ho kritizují, sepisují plamenné dopisy médiím doma v Praze, Českých Budějovicích i jinde daleko od Šumavy. Takže chraňme šumavskou přírodu, ale mysleme přitom i na její obyvatele.