O historii českých lesů píše LIBOR MICHALEC
Divoká příroda, hluboké lesy s množstvím zvěře, a to všechno jen kousek od Prahy. Není divu, že zde nelovili jen knížata a králové, ale také pytláci. Na Křivoklátsku však nepytlačili jenom chuďasové na venkově a na samotách, ale později i podnikavci, kteří prodávali ulovenou zvěř do hotelů a hospod.
Proti pytlákům vždycky stáli hajní a myslivci, a protože obě strany byly ozbrojené, a pro ránu se nechodilo daleko, šlo často o život. Pytláctví podle Ing. Robina Ambrože z Lesní správy Lány nebylo specifikou Křivoklátská, dotýkalo se v podstatě celé střední Evropy: „Právě na Křivoklátsku bylo dobře zdokumentováno díky rozsáhlému valdštejnskému a furstenberskému archivu, takže se zachovaly přesné a ucelené zprávy o jednotlivých případech," říká Robin Ambrož. „Veřejnost s pytláky často sympatizovala, protože se rekrutovali z jejich nižší vrstvy," dodává.
V tichých zákoutích křivoklátských lesů se tak dodnes skrývají pomníčky, které jsou upomínkou střeleckých i jiných soubojů, jež by se spíš hodily na Divoký západ. Stejně jako správný kladas v kovbojkách nesměl myslivec tasit první, a pokud pytláka zastřelil, mělo to zpravidla soudní dohru. Je například doloženo, že když 18. 5.1687 zastřelil v Luženském revíru fořtknecht Jan Sixta pytláka, vzbudilo to mezi poddanými takové nepokoje, že dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátě. Podařilo se mu sice uprchnout, ale místo něj si pak šel z rozhodnutí rakovnického soudu „sednout" jeho nadřízený Jan Krištof Rayman za to, že mu k útěku údajně dopomohl. Po osmnácti měsících ale dostal od císaře Leopolda I. milost a z vděčnosti dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku, která je památným místem českých myslivců.
BEZHLAVÝ HAJNÝ
Hajní to zkrátka neměli na Křivoklátsku vůbec jednoduché, a to i když nestříleli. Dne 25. března 1694 píše výše zmiňovaný Rayman panu inspektorovi, že „v neděli večer už po tmě chytili dva hajní z Broum, Martin Mol a Jiň Til, pověstného pytláka Pergnikla z Kublova s flintou v lese a dopravili ho s velkým nebezpečenstvím na Kňvoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a utíkal ven, sotva ho tam dostali zpět". Jak šel čas, pytláků neubývalo, spíše naopak.
Podle zprávy z 5.8.1844 dokonce lesmistr Gintl píše, že vpády celých pytláckých tlup do knížecích lesů jsou tak četné a dosavadní zákonitá ochrana tu naprosto selhává, takže podává žádost k zemskému úřadu o vyslání vojenských hlídek do zdejších lesů.
Vojenské hlídky ale povolány nebyly a v další zprávě vrchní lesmistr Gintl konstatuje, že 26. září byl „hajný Hůla z Hiršlin neznámými pytláky zabit...
Měl pět sečných ran ostňm sekery, a sice jednu do čela, druhou do lícní kosti, třetí do nosní kosti, po čtvrté ráně do týla uletěla mu hlava od trupu a pátou ranou usekli mu ruku".
TAJEMNÁ VRAŽDA ISIDORA KOLSKÉHO
Pytláctví na Křivoklátsku přežívalo staletí i režimy, a pořád bylo spojeno se zabíjením nejen zvěře pro obživu, ale i lidí. Tajemná vražda hajného Isidora Kolského se odehrála roku 1889 a dodnes ji pňporníná romantický pískovcový pomník, na němž stojí psáno: „Zde skolen zločinnou rukou Isidor Kolský, vykonávaje věrně službu svoji.
Pomník věnoval na trvalou paměť jeho vděčný službodárce Max Egon kníže z Furstenbergů." Hajný Isidor Kolský se přistěhoval do hájovny Valachov u Skřivane v prosinci roku 1887, byl ženatý, měl tři dětí, a jako člověk mírný, tichý a k chudému lidu přátelský často úmyslně přehlédl malý lesní pych. Jeho vrah se jmenoval Antonín Kopřiva. Vychodil dvoutřídní obecnou školu, vlastnil domek číslo 4 v Německých (Malých) Slabcích a vědělo se o něm, že je velký pytlák. Nenávistí vůči hajnému se netajil. Kradl dřevo v hracholuském revíru, což mu hajný dokázal a oba byli v červenci 1889 povoláni k soudu v Křivoklátě. Soudní přelíčení bylo odročeno na 19. srpna.
Hajný Kolský a pytlák Kopřiva se vraceli domů společně a pytlák hajnému celou cestu vyhrožoval, že ho zabije. Hajný to říkal svým nadřízeným i ženě, svědčit se mu už nechtělo, ale pytlák se to už asi nedozvěděl. V polovině srpna pak dostal hajný nařízeno odstřelit nějaké zajíce a odevzdat je vrchnosti, a tak v neděli 18.
srpna časně zrána za svitu měsíce odjeli se synem na lov.
Když se ve 3 hodiny a 15 minut lesem ozval výstřel, myslel si syn, že otec ulovil zajíce. Otcovo nehybné tělo objevil až o hodinu a čtvrt později. V hrůze utíkal do hájovny a sdělil děsivou zprávu matce a sourozencům, a potom běžel do nejbližší obce Novosedly, kde vyhledal radního Šmída. Ten na místě činu našel ohořelou látkovou zátku a řekl: „Hadříčku,tynám prozradíš vraha." Pitva určila, že šlo o násilnou smrt zastřelením ze vzdálenosti jednoho až tří metrů. V hrtanu měl hajný devatenáct broků a část hadříku z látkové zátky, dále se v jeho těle našlo ještě šestnáct broků. Podezření padlo samozřejmě na osmatřicetiletého pytláka Kopřivu, který byl na základě domovní prohlídky zatčen a odveden do trestnice Okresního soudu v Rakovníku.
Pytlák zapíral, co mohl, sváděl vinu na jiného pytláka, Františka Prinicha. Rozsudek jménem Jeho Veličenstva císaře nakonec zněl: „Úkladný vrah Antonín Kopřiva se odsuzuje k trestu smrti provazem, k náhradě soudních výloh a k náhradě 1000 zlatých vdově Rosálii Kolské." Obhájce JUDr. Podlipný se proti rozsudku odvolal a císař František Josef I. zmírnil Kopřivoví trest na doživotní žalář zostřený několika půsty. Po dvaadvaceti letech za mřížemi byl na četné prosby o milost pytlák Kopřiva propuštěn.
NA VĚČNOU PAMÁTKU
Na rozdíl od hajného Kolského proslul František Pele nesmlouvavou a tvrdou povahou. S pytláky tvrdě bojoval a jednoho dokonce na Šarváši zastřelil. Cekala jej za to krutá pomsta. Rudolf Maxera, původem fořt, později archivář a historik křivoklátských lesů o tom napsal: „Pele šel 3. června 1873 ráno do lesa a zastřelil tam toulavého psa. Ve čtyři hodiny přišel domů, a pak se vrátil zase do lesa, že zapomněl psu uříznouti škodnou, se slibem, že přijde v pět hodin zpět a půjde vyprovodit dceru, jež chtěla jeti do Prahy.
Ale již nepňšel. Byl hledán a nalezen v lomu, v odd. Stará obora, mrtev. Měl několik ran holí do hlavy a na rukou a ústa ucpaná šátkem. Rány smrtelné nebyly, ale udusil se, leže obličejem k zemi. Pušku, hodinky, peníze, vše měl u sebe, tedy loupež vyloučena. Pachatelů musilo být víc, poněvadž Pele byl statný muž a dle zanechaných stop klad tuhý odpor."V místě, kde bylo nalezeno Pelcovo tělo, stojí dodnes pomníček s litinovou deskou, kterou nechali vyrobit Pelcovi Fiirstenbergové.
Samotná deska pochází z jejich železáren.
„František Pele se zabýval i archeologií a v jeho sbírkách se uchoval i třmen z doby prvních Přemyslovců, podle kterého Myslbek vytvářel třmen na soše sv. Václava, která stojí na Václavském náměstí," dodává Robin Ambrož. Tím ale případ neskončil. Třetí den po vraždě bylo nalezeno varovné psaní na pařezu u Zeleného kříže pro dalšího hajného Antonína Poštu. Pytláci byli však vypátráni a přísnému trestu neunikli.
VÁGNERSKÁ MŠE
Vůbec nejznámější pomník je věnovaný adjunktu Antonínu Vágnerovi u plotu Lánské obory poblíž křižovatky Křivoklát - Lány - Nový Dům. Antonín Vágner byl zastřelen 5. 7.
1865 pytlákem Dlouhým z Unhoště, jedním z pěti, se kterými se v nerovném boji utkal. Lesnímu adjunktovi Antonínu Vágnerovi vypravila furstenberská knížecí správa důstojný pohřeb. „V kostele na Novém Domě pak každoročně 5. července (až do roku 1918) bývala na jeho počest sloužena slavná „vágnerská mše" za účasti vrchnosti a nejvyšších furstenberských úředníků v parádních niformách," dodává Robin Ambrož.
PYTLÁCTVÍ V PROMĚNÁCH ČASU
„Pytláctví souvisí podle mě poměrně zásadně s životní úrovní," vysvětluje Robin Ambrož. „V období, kdy byl nedostatek potravy, zejména masa, se otcové snažili rodině zajistit kvalitní potravu. Tím, jak postupně rostla životní úroveň, měnilo se i pytláctví. V období první republiky už se jednalo o komerční pytláctví, kdy se pytlačilo pro maso, které se prodávalo dál, většinou do restaurací. Máme zdokumentované případy i z období 2. světové války, ale ty jsou méně četné, protože byla povinnost odevzdávat zbraně, a při přistižení hrozil velký trest. Po válečném období pytláctví ustupovalo, případy nebyly tak četné a klesá až do dnešní doby, kdy se upytlačené maso prodává do restaurací či hospod a stává se doplňkovým zdrojem příjmů.
Anebo se pytláci zaměřují na lov trofejí. Lánská obora a ostatní obory ^ Díky křivoklátskému archivu máme perfektní dokumentaci. Podobných pomníčků je ve zdejších lesích mnoho. jsou atraktivní pro pytláky z důvodu vysoké koncentrace zvěře. Tento aspekt usnadňuje lov," říká Robin Ambrož. „Svou roli hraje i vyšší podíl trofejové zvěře, než je tomu ve volné přírodě, neboť pytláci v oborách neloví většinou pro maso, ale právě pro trofej. Změnilo se i vybavení, dneska pytláci nemají klasické,zatrámovky', ale moderní zbraně s nočním viděním, takže zvěř prakticky nemá šanci. Poslední případ je asi deset let starý, jednalo se o člověka, který byl poměrně dobře finančně situovaný a měl i možnost si zvěř legálně ulovit. Podařilo se ho chytit díky svědomitosti a pracovitosti lesního personálu. Držely se noční hlídky - na vytipovaných místech, kde se našly zbytky upytlačené zvěře, čekali lesníci s policisty ve tmě, a i díky tomu, že se podařilo nalézt auto dotyčného pytláka, stačilo s policií počkat si na jeho návrat."
***
V křivoklátských lesích se dodnes skrývají pomníčky na památku soubojů
Smrt KRÁSNYCH SRNCŮ
Nejznámějším pytlákem na Křivoklátsku bude už asi navždy legendární KAREL PROSEK, který byl nejen VÝBORNÝ RYBÁŘ, ale také mazaný PYTLÁK: „V Proškovi... kolovala od narození pytlácká krev," píše OTA PAVEL. „Už jeho dědeček proslul uzavřením sázky, že proveze v poledne nejsilnějšího srnce z křivoklátských lesů kolem ČETNICKÉ STANICE, a také to dokázal, v rakvi a pohřebním voze, a jindy jeho maminka, když četníci přišli na prohlídku, houpala srnce v kolíbce," Takovou potupu by četníci Proškovi určitě nezapomněli, a tak raději hodil flintu do Berounky a opatřil si ŠTĚNĚ VLČÁKA HOLANA: „Měl mohutnou hruď, silné nohy a obrovskou tlamu a nos mu ještě navíc koukal z čumáku ven a světla měl žlutá a přemýšlivá, jenže za těma očima bylo ještě něco schovaného. Někde se prostě v kolejích jeho příbuzenských měnilo se i pytláctví vztahů něco přihodilo a Holan byl V PODSTATĚ VLK." Prosek naučil svého Holana PORÁŽET SRNCE, a jak napsal Ota Pavel, možná díky masu ze srnce, kterého Holan složil, přežili bratři Oty Pavla KONCENTRAČNÍ TÁBOR. Ne náhodou nese celá sbírka povídek Oty Pavla název „Smrt krásných srnců".
