Lidská zemědělská a lesnická aktivita ovlivňuje velikost povodní, kterými jsme stále častěji sužováni. Víme to už od povodní v roce 1997, ale k lepšímu se změnilo jen málo. Jednou z nadějí je změna Společné zemědělské politiky EU.

Stává se již tradicí, že každá z povodní rozvíří debatu o stavu naší krajiny a o vlivu zemědělského a lesního hospodaření na průběh povodní. Zanedlouho se však na tyto problémy zapomene. Od roku 1997, kdy tyto debaty započaly, se hospodaření v krajině změnilo jen málo. Do roku 2020 se plánuje, že přibližně třetina naší orné půdy bude věnována produkci biopaliv a bioplynu, ačkoliv by tato půda měla spíše sloužit k zadržování vody (revitalizace řek, výsadba mezí a tvorba mokřadů).

Dotace na orbu v záplavových územích jsou také jednou z důležitých příčin značných povodňových škod a jdou ruku v ruce s odvodňováním půdy a regulací řek.  Těžba a transport dřeva a budování nových lesních cest pak způsobuje zrychlování odtoku z horských lesních povodí, což jsou území, na která dopadá nejvíce srážek. Soubor těchto faktorů rozložených na celém našem území tvoří fatální kombinaci. Pro zadržování povodní je důležité správné obhospodařování celého povodí. Nelze spoléhat pouze na hrázové systémy a přehrady.

Například nivy přirozených vodních toků ve srovnání s nivami regulovaných toků zadrží mnohem větší množství vody, a to jednak díky vyšší členitosti povrchu přírodě blízkých niv, tj. množství odstavených ramen a sníženin, které se při povodních plní vodou. Pokud je navíc v nivě lužní les, který svou vyšší drsností povrchu zpomaluje odtok a zvyšuje hladinu povodňového rozlivu, množství zadržené vody výrazně vzrůstá. Průměrné zvýšení hladiny zadržované vody u obnoveného lužního lesa (ve srovnání s polem) je 61 cm, což u jednoho hektaru lužního lesa znamená nárůst retence o 6100 metrů krychlových. Obnova osmi hektarů lužního lesa tak podle výzkumu provedeného na Univerzitě Karlově může zpomalit příchod vrcholu povodně až o 22 minut.

Podle dalšího výzkumu je možné na 283,5 hektarů záplavového území řeky Lužnice v přírodě blízké nivě zadržet 2,3 mil. metrů krychlových vody, kdežto v uměle transformované nivě s regulovaným vodním tokem se zadrží pouze 0,83 mil. metrů krychlových vody, to znamená pokles retence o 74 procent a návazně vyšší ohrožení sídel níže po proudu řeky.  Dále např. plocha meandrů, lužních  lesů a luk v chráněné krajinné oblasti Poodří zachytila během záplav v červenci 1997 celkem 89 milionů krychlových metrů vody a zmenšila povodňovou vlnu v Ostravě o 100 kubíků za sekundu. Poslední tři větší moravské zbytky lužní krajiny – soutok Dyje s Moravou, Poodří a Litovelské Pomoraví tehdy zachytily asi trojnásobně více vody než všechny přehrady v povodí Moravy a Odry dohromady.

Pokud jde o zemědělsky využívanou krajinu, z té byla v minulosti odstraněna rozptýlená zeleň – remízky, meze, mokřady a louky, což snižuje retenční schopnost krajiny a zároveň usnadňuje erozi půdy. Chybí zde zejména drobné i rozsáhlé mokřady, které by zachycovaly a čistily vodu. Půdy bývají často silně zhutněné, s nízkým obsahem humusu a mohou tak jímat menší množství srážek. Situaci dále zhoršuje používání průmyslových hnojiv, která oproti organickým hnojivům nemají příznivý vliv na vlastnosti a strukturu půd.

Celková míra plošného odvodnění zemědělské půdy zůstává stále velmi vysoká. Některé vodní toky mají odvodněno i více než 50 procent plochy svého povodí. Celkově míra odvodnění zemědělských půd přesahuje 25 procent, což zrychluje odtok vody. Ze srovnání vodní bilance porostu dřevin (meze, remízky) a orné půdy vyplývá, že zemědělské kultury s dostatečným zastoupením mezí a remízků zachytí mnohem více vody. Vědci zjistili velké rozdíly v povrchovém odtoku vody (v porostu dřevin odtéká po povrchu pouze 10 mm a na orné půdě 140 mm).

Horská lesní povodí jsou u nás většinou rozryta svážnicemi a sítí lesních cest, které rychle odvádějí vodu do nížin. I tak hydrologicky významné oblasti, jako je NP Šumava, se opět dostávají do popředí zájmu těžařů. Naproti tomu v NP Bavorský les postupně rozšiřují bezzásahové zóny a mohou tak rušit přebytečné cesty a svážnice, dochází také k revitalizacím potokům a řek. Horské oblasti s citlivými půdami a vysokými srážkovými úhrny by měly být přednostně vyhlášeny za bezzásahové oblasti. Výzkum těchto území potvrzuje, že jejich půdoochranný a vodohospodářský význam daleko převyšuje zájmy na produkci dřeva. Současné vymezení lesů ochranných a lesů zvláštního určení u nás však prozatím neumožňuje dostatečné zadržení vody v krajině.

Změny klimatu budou patrně způsobovat častější srážkové extrémy. Mnoho protichůdných zájmů na hospodaření v krajině, absence kvalitní strategie pro adaptaci krajiny na změny klimatu, některé nevhodně nastavené dotační programy a legislativa, to vše je příznakem toho, že i do budoucna budeme jen útrpně přihlížet rozlivům povodní a bahna do našich měst, zatímco v rozoraných nivách řek se budou pěstovat biopaliva a traktory budou tahat klády horskými vodními toky a mokřady.

Významnou část povodňových škod přitom nadále budou tvořit náklady na obnovu regulace řek. Vodohospodáři jsou v tomto ohledu v nelehké situaci, kdy spravují pouze koryta vodních toků a nemají možnost ovlivnit poměry v zemědělské a lesní krajině. V této situaci mají jen jedno velice nákladné řešení: přehrady a regulace toků. Jednou z nadějí do budoucnosti je změna Společné zemědělské politiky EU, která se má v období 2014 – 2020 více ozelenit a ty zemědělské podniky, které hospodaří nevhodně, budou kráceny o dotace.

Změna dotací by měla vést k obnově mezí a remízků a obnově lužních lesů a luk. V lesnictví snad může pomoci zavádění Povodňové směrnice, která požaduje tzv. integrované plánování v povodích.  Uvolněná orná půda bude moci pak být využita k výsadbě mezí a lužních lesů. To vše může pomoci vodohospodářům k aplikaci přístupu „prostor pro řeky”, který umožňuje povodně zadržet v nivách, mokřadech a lužních lesích a uchránit těmito tzv. tlumivými rozlivy sídla od zaplavení. Do té doby si nelze než přát, ať je k nám počasí milosrdné.