Bezzásahový režim, kdy je krajina ponechána pouze přírodním procesům, představoval pro ochránce přírody řadu let velmi kontroverzní téma. Na jednu stranu je tím nejvyšším stupněm ochrany přírody, na druhou stranu mnohé biotopy ponechané bez vlivu člověka ztrácely svoji rozmanitost a docházelo v nich k výraznému úbytku ohrožených druhů. O negativních důsledcích bezzásahového managementu se řadu let mluví především v souvislosti s nelesními biotopy, jako jsou louky či stepi. Podle odborníků by v tom mohli pomoci velcí kopytníci.
„Právě kvůli bezzásahovému režimu v těchto typech krajiny byla ochrana přírody často terčem posměchu. To, co se snažila chránit tím nejpřísnějším způsobem, po několika letech bez vlivu člověka ztrácelo svoji pestrost Vznikl tak mýtus, že otevřená krajina vznikla výhradně díky činnosti člověka, neobejde se bez jeho péče, a proto je i v chráněných oblastech a národních parcích třeba hospodařit," uvedl ředitel ochranářské společnosti Česká krajina Dalibor Dostál.
„Za více než půl století bezzásahovosti například na Pálavě lesem či křovinami zarostla polovina stepí, tedy těch ochranářsky nejcennějších stanovišť," doplnil konkrétní příklad Jan Miklín z katedry geografie Ostravské univerzity.
Až v posledních letech se přitom vědcům podařilo odhalit, v čem je hlavní problém. „Otevřenou krajinu po miliony let pomáhali udržovat vela kopytníci. Od konce poslední doby ledové to byli především tři klíčové druhy: pratur, zubr a divoký kůň. Je tedy zřejmé, že právě velcí kopytníci musí být samozřejmou součástí bezzásahových oblastí, zejména pokud zahrnují i otevřenou krajinu," konstatoval Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.
„Pro péči o bezlesí jsou velcí kopytníci skutečně klíčoví. Snaha o bezzásahový režim v otevřené krajině je bez velkých kopytníků podobný nesmysl, jako bychom chtěli zavést bezzásahový režim v lese a museli se obejít bez stromů," doplnil Dalibor Dostál. Kromě velkých kopytníků zabraňují zarůstání krajiny také přírodní živly, jako jsou povodně nebo požáry, jejichž působení bylo s rozvojem civilizace z větší části eliminováno.
Návrat velkých kopytníků tak může umožnit bezzásahový režim především na velkých plochách krajiny o rozloze stovek hektarů. „Pokud jsou na místě přirozené zdroje vody, případně dlouhodobě přítomní predátoři, mohou vela' kopytníci fungovat v bezzásahovém režimu," míní Dostál. Protože však volný pohyb velkých živočichů není na většině území možný kvůli osídlení a dopravní infrastruktuře, je třeba zajistit jen občasnou výměnu zvířat pro osvěžení krve.
Překážkou bezzásahového režimu není ani to, že vela' kopytníci se většinou musí pohybovat na ohrazené ploše. „Právě kvůli zajištění bezzásahového režimu jsou oplocovány i cenné lesní rezervace jako například Boubínský nebo Žofínský prales. Pro ochranu přírody to tedy není neznámý prvek," upozornil Jirků. Například oplocený Žofínský prales, nejstarší rezervace na evropském kontinentu, má rozlohu přibližně sto hektarů, zatímco větší pastvina, se zubry a divokými koňmi, v milovické rezervaci má 120 hektarů. Navíc ohrazení pastvin pro velké kopytníky umožňuje průchod ostatních druhů zvěře.
Les a bezlesí
Zatímco v zahraničí se velcí kopytníci, například zubři nebo divocí koně, používají k péči o krajinu nejméně tři desítky let, v českém prostředí jsou zatím poměrně novinkou. J na odborných konferencích k ochraně přírody je stále slyšet názor, že v bezlesých oblastech je nutné dělat aktivní managementové zásahy, jinak dojde k jejich ochuzení a degradaci," podotkl Dostál. Především díky úspěšnému fungování pilotního projektu v bývalém vojenském prostoru Milovice, kde péči o krajinu zajišťují zubři, divocí koně a zpětně šlechtění pratuři, se však zahraniční zkušenosti postupně prosazují i v České republice. Společnost Česká krajina ve spolupráci s odborníky z Biologického centra Akademie věd v současnosti připravuje několik dalších lokalit v Jihomoravském, Středočeském, Libereckém a Karlovarském kraji a v Kraji Vysočina
Zatímco ochuzování rozmanitosti otevřené krajiny v bezzásahovém režimu je poměrně známé, mnohem menší povědomí existuje o tom, že podobný dopad má i na lesy. „Lesy v bezzásahovém režimu, s výjimkou lesů horských, houstnou, mění se jejich druhová skladba, hynou staré stromy a pozvolna klesá jejich biodiverzita. Tento problém na sebe upozornil až v posledních letech, protože přírodní procesy v lesích probíhají pomaleji než v bezlesí," uvedl Lukáš Čížek z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.
Příčiny jsou stejné jako v případě stepí a luk. Také lesům chybí působení hlavních krajinotvorných fenoménů, tedy živlů a velkých kopytníků. „Evropská divočina odjakživa zahrnovala lesy i bezlesí, přičemž živly ani velcí kopytníci neuznávali jejich hranice. Pokud to myslíme s ochranou přírody vážně, měli bychom začít chápat lesy a bezlesí jako nedílné, neoddělitelné a prolínající se součásti téhož systému," soudí Jirků.
Účinná a finančně únosná ochrana biodiverzity se podle něj bez velkých území ponechaných samovolnému vývoji neobejde. Klíč k úspěchu však vidí ve správném vyčlenění samostatně fungujících krajinných celků. „Prvním krokem k úspěchu je přestat bezlesí a navazující lesy uměle oddělovat a umožnit působení stejných krajinotvorných fenoménů v obou z nich. Pakliže budou takto spravované rezervace dostatečně velké, začnou se dosud uměle oddělené lesy a bezlesí prolínat, aniž by zanikly, vzniknou přirozené přechody mezi zcela odlišnými biotopy. Biodiverzita se pak o sebe postará sama, tak jako před příchodem člověka," uzavřel Jirků.
Evropská ochrana přírody by podle něj v tomto ohledu měla následovat celosvětový trend, kdy ochranáři vrací velké kopytníky jako nedílnou součást ekosystémů do přírody, kdekoliv je to jen trochu možné. V Severní Americe od Kanady po Mexiko navrací bizony, v Asii například nosorožce indické a koně Převalského, v afrických rezervacích často vypouští hned několik druhů největších kopytníků zároveň.
