Před sto lety vyhynul holub stěhovavý. Přesto to s ochranou přírody není až tak špatné

Když přesně před sto lety (1. září 1914) v zoologické zahradě v Cincinnati uhynul poslední kus ze stárnoucího hejna holubů stěhovavých, napsal tečku za jedním z přírodních divů světa.

Na dotyčném opeřenci by vlastně nebylo nic moc pozoruhodného – prostě prachobyčejný holub, samice nudně šedohnědé a samci nikoli nepodobní našim doupňákům nebo hřivnáčům. Nebýt ovšem neuvěřitelných kvant, ve kterých obýval lesy na východě Severní Ameriky. Vědci nyní odhadují, že se tří- až pětimiliardovou populací byl ve své době nejpočetnějšímptákem na zeměkouli. Silně sociální holubi si hnízda stavěli v obřích koloniích zvíci desítek čtverečních kilometrů. Největší hnízdiště ve státě Wisconsin bylo velké jako polovina Pardubického kraje. Bytovalo tu 136 milionů ptáků.

Dech beroucí divadlo nastalo, když se gigantická seskupení na podzim stěhovala na jižní zimoviště. Očití svědci – včetně renomovaných přírodovědců – líčili stovky kilometrů dlouhou masu ptáků, která jim hodiny prolétala nad hlavami, mluvili o zatmění slunce a hluku jako při hromobití. Okřídlená bouře, řekl později legendární lesník Aldo Leopold. Srovnatelným spektáklem je snad jenom každoroční migrace milionů zvířat po pláních na hranicích Keni s Tanzanií. A právě kvůli neskutečným počtům i koncentraci v megahejnech se holub stěhovavý také stal skvělým, ehm, jatečným zvířetem. Indiáni i kolonisté je samozřejmě konzumovali po staletí. Ale rozvoj železnice ke konci devatenáctého století umožnil sklizeň ve velkém. Profesionální lovci teď masakrovali ptáky na hnízdech a nocovištích, sráželi nízko letící holuby tyčemi, lovili je po stovkách do velkých sítí a napěchované ve vagonech posílali do velkých měst na pobřeží.

Poslední pár Ani přeopatrní zoologové nevěřili, že lovci dokážou holuby během několika desetiletí sakumprásk vybít. Leč z nejhojnějšího ptáka planety nakonec zbyl jenom poslední pár v cincinnatských voliérách. Chovatelé je vlastenecky pojmenovali George a Martha, po prvním prezidentovi Washingtonovi a jeho choti. A pak zbyla už jenom ona. Po smrti ji zabalili do ledu, pitvali a vycpali, aby skončila v depozitářích prestižního muzea Smithsonian.

Zoologové léta kroutili hlavou, jak se to mohlo stát. Vlastně to tak neuvěřitelné není. Současní Američané snědí sedm miliard kuřat ročně, takže proč by nešlo během několika desetiletí spořádat několikamiliardovou populaci ptáků? Několik tchajwanských vědců letos také publikovalo výsledky genetických analýz, které ukazují, že divoká populace holuba stěhovavého v minulosti hodně kolísala nahoru i dolů. Na konci století se přirozený sestupný trend náhodou sešel s velkoplošnými masakry a úbytkem lesů v jednom fatálním maelstromu.

Záchrana před pádem do propasti Holub stěhovavý nebyl posledním velkolepým zvířetem, jež se nám podařilo vyhubit. Čtyři roky po něm své adieu světu dali poslední evropský divoký kůň tarpan a také pestrobarevný papoušek karolínský, jiný kdysi běžný obyvatel amerických lesů. Farmáři na Tasmánii posléze vystříleli vakovlka – podivné zvíře s vizáží tygrované dogy, ale vzdáleně příbuzné klokanům nebo medvídkovi koala. Minulosti patří tropický druh tuleně, který žil v Karibském moři. Před několika lety definitivně vyhynul delfínovec čínský, sladkovodní kytovec z řeky Jang-c-ťiang. Odhadovaný součet světových populací suchozemských savců od roku 1970 klesl přibližně o čtvrtinu; ptáci jsou na tom o něco lépe, obojživelníci mnohem hůř. A stejně – navzdory tomu všemu je bilance ochrany přírody při pohledu nazpět vlastně docela optimistická.

S konečnou platností totiž vymřela ponejvíce zvířata, kterým jsme nedokázali přijít na pomoc. Ale tam, kde si ochrana přírody stačila vyhrnout rukávy, se podařily zázraky. Před pádem do propasti jsme uchránili kupříkladu tygry, zubry, pandy a některé nosorožce, gorily, obří velryby, řadu druhů papoušků nebo opic a ledacos dalšího. Bez nich by náš svět byl omnoho chudší, prázdnější a nudnější.

Realistickým měřítkem úspěchu prozatím není, jak tlusté jsou červené knihy ohrožených druhů, nýbrž kolik zvířat se pro začátek podařilo uchovat před přestěhováním na černé stránky. V polovině sedmdesátých let na ostrově Mauritius zbývali poslední čtyři sokoli skvrnití, kteří nežijí nikde jinde na světě. Díky záchrannému programu nejenže nevymřeli, ale dnes jich je tam kolem osmi stovek a populace se blíží přirozenému počtu, jaký ostrovní lesy uživí. Ochrana přírody se naučila podávat ruku topícím se druhům zvířat. Stalo se z ní výkonné profesionální odvětví, pracují pro ni prvotřídní vědci, slouží jí státní instituce i silné nezávislé organizace a má velkou podporu veřejnosti. Práce má jako na kostele, ale daří se to.

Čemu dát přednost Navíc před ochranou přírody stojí těžká dilemata. Někdy musí rozhodnout, do čeho přednostně investujeme peníze a práci. Smysluplným kritériem je unikátnost. Cynicky řečeno: pokud svět přijde o jeden z pouhých třiadvaceti druhů krokodýlů, byla by to strašná škoda. Nicméně patrně ještě důležitější je uchovat haterii, prapodivné zvíře z Nového Zélandu, které na první pohled vypadá zhruba jako leguán, ale jehož poslední příbuzný ve skutečnosti vyhynul společně s dinosaury. Naštěstí však ponejvíce jde spíše o výběr, čemu se věnovat přednostně, než o skutečnou Sofiinu volbu mezi životem a smrtí.

Skutečnější a praktičtější problém tkví v tom, že sofistikovanými cílenými programy, jaksi kus po kusu, lze pomáhat jenom velkým, spektakulárním druhům zvířat. Největší moříškem teď je, jak uchovat tisíce nenápadných živáčků, kteří také utvářejí náš každodenní svět. Nemusíme chodit do Afriky – vidíme to kolem sebe. Do české přírody se vracejí šelmy i bobři, orli a sokoli, ale mezitím ubývá polních ptáků, včel, čmeláků, motýlů a další drobné havěti, jež splétá vitální pavučinu našeho domova. Pokud mají zůstat součástí zdravé krajiny, musíme se naučit, jak spolu s divokými zvířaty udržet také ostrovy a ostrůvky divoké přírody, kde mohou žít. Ať už to bude pradávná příroda v národním parku, nebo rozkvetlá louka za obecními humny.