Již přes dvě desítky let trvá a od roku 2003 spěla k vrcholu kauza Národní park Šumava (NPŠ) jako setrvale neřešitelný rozpor v samé podstatě problému, jímž je nakládání s národním parkem v kulturní krajině. Neřešitelným není tolik proto, že se tu střetá řada složitých problémů a standardních vědeckých argumentů řady především oborů přírodních, environmentálních a lesnických věd; je to také ekonomie, sociologie a politika. Neřešitelným se stal proto, že se vehementně vyžaduje samovolný vznik divočiny z převážně kulturních lesních ekosystémů v horách kulturní krajiny, a to velkoplošně. Odmítá se brát na zřetel více hledisek než v případech národních parků v čistě přírodních končinách. Politika bývá posledním oborem, který by měl komplexně posoudit a rozhodnout v takové kauze. Politikové se patrně učí od klasiků, že jejich úkolem je tvorba kompromisů. V daném případě však je i toto úkol ne-li neřešitelný, tedy nadmíru nesnadný. Předpokladem jakéhokoli rozhodnutí o krajině je vědět a být schopen či ochoten posoudit řadu hledisek. Velká potíž je i v tom, že naše legislativa ochrany přírody a životního prostředí byla zformulována tak, že nejen nepřesné formulace a zejména chybějící definice základních pojmů dovolují různé právní názory. Zákony vlastně vycházejí ze zcela odlišné koncepce, navzájem jsou snadno protikladné.

Přechod doktríny MŽP ČR od roku 2003 jednoznačně od ochrany ekosystémů a zlepšování prostředí k výlučné ochraně přírodních procesů jako pojetí naprosto odlišné nebylo podloženo vědecky standardními

Argumenty. Nejen z Jihočeské univerzity je znám a registrován termín „ideová slupka” kauzy NPŠ, o níž se konstatuje bez rozpaků, že leží mimo oblast vědy. Právně ji ovšem bylo možné podložit dodatečnými elaboráty účelového charakteru třeba podle zákona 114/1992 Sb., § 9O, odstavec /4/, v němž velmi příkladně spočívala zmíněná až tragická protikladnost naší legislativy: dovoloval do roku 2009 nakládat s krajinou bez ohledu na zákony, chránící její životní prostředí! Z hlediska věd, zabývajících se vazbami lesů a životního prostředí, vznikla zásadní otázka rizik velkoplošné a mnohaleté destrukce stromového patra horských lesů NPŠ záměrnou, jen ideologicky podloženou, ochranou přemnožení kůrovcovitých v podmínkách daného národního parku, aniž by se přihlédlo k zásadním faktům:

- okolo 86 % kulturních ekosystémů smrku, povětšině monokultur, které – přenechány samovolnému vývoji, jsou zákonitě postihovány destrukcí lesa jako celku,

- založení v dávno zkulturněné a obytné krajině.

Z toho by měla plynout nezbytnost užití principu předběžné opatrnosti na základě standardních vědeckých, obecně známých poznatků – v tak jasném případu ohrožení daných lesních ekosystémů mimořádně rozsáhlou „disturbancí” – nebyla však uplatněna. Je trvalou otázkou, zda se o rizicích neví anebo vědět nechce... Veřejnost a patrně i orgány EU jsou zpracovávány frázemi o přísné ochraně nejcennějších ekosystémů a lokalit evropského významu. O síle ideologie např. v případě ochrany Ptačí oblasti v NPŠ výstižně napsal v Ekolistu prof. R. Mrkva. Dovoluji si upozornit na opomíjení dalšího smyslu existence horských lesů NPŠ, a to je nevšímání si jejich funkce jako složky životního prostředí krajiny. Považuje se za nenahraditelnou pro kulturní krajinu, tedy i pro krajinu, v níž leží národní park. Je velmi trapné číst mínění odpovědného státního úředníka o chybě vlády, která podepsala zřízení NPŠ a neupozornila obyvatelstvo na to, že tím skončí péče o jeho „well being” ba i životy. Co bylo opomenuto, to jsou nástroje bránící libovůli nakládání s krajinou – ostatně tohle přece známe z řady dalších afér poslední doby.

Klíčovými faktem se jeví, že se za základ rozvíjení způsobu nakládání s lesy NP Šumava a tím s krajinou bere nezbytnost vzniku divočiny v srdci Evropy jako postulát (nahlédněte, prosím, nejste-li si jisti, do slovníků). To znamená trvat na hledisku dílčích oborů věd přírodních s odmítáním jakéhokoli dalšího zřetele, Toto stanovisko se podává jako zásadně koncepční, jedině možné. Takže se trvá na tom, že pro NPŠ je možná jen II. kategorie, ač definici této kategorie podle IUCN vůbec neodpovídá. Nadšencům vyhovuje tím, že umožňuje bezzásahovost ve velkém měřítku. O nic jiného jim nejde a hůře – nechce jít.

Podnět k vznikání divočiny a ke způsobu její tvorby, jak probíhá zejména od roku 2003 v politice MŽP ČR v kauze NPŠ, je tedy ideologický, vytvořila se doktrína. Existují analýzy včetně stránky právní, dokládající formulacích střety koncepce ochrany přírody a ochrany životního prostředí – není však zájem zamyslit se nad nimi. Myslím, že se každý z nás v životě setkal s ideologií nějakého -ismu a postřehl vždy jasnou jednostrannost v myšlení zájmové skupiny, bojující za svůj pravověrný světonázor, za víru. Vždy bývá nápadná nechuť k věcné diskusi; k ničemu nevede a jen zvyšuje napětí. Zažil jsem dvě totality a bývalo nebezpečné projevit pochybnost o těch jediných právdách.

Zdá se být možná zvláštní, že – jak vyšlo najevo v řadě případů – nelze vést rozpravu ani o standardních vědeckých poznatcích věd, které se „nehodí” , v daném případě např. věd environmentálních a lesnických. Jako výzkumník v oboru vztahů lesů a prostředí se pohybuji okolo kauzy NPŠ dvě desetiletí, takže jsem zažil lítost nad mými pochybami o jediné možné pravdě – nikdy však osvětlení v čem a hlavně konkrétně proč se mýlím. Četl jsem názvy jako zrada, zrádci (je to zachyceno i v publikaci MŽP ČR!) a škůdci. Napsal jsem jednomu takovému autoru, že právě čtu knihu anglického historika „Hitler´s scientists” se stejnými termíny pro vědce – neodpověděl ovšem. Dostalo se mi také zuřivého odmítnutí schůzky k věcné rozpravě a třísknutí telefonem. Chápu to, je to velmi lidské. K řešení to však nikdy nevedlo. Vzpomeňme historii vědeckých afér – kolik vědců a profesorů bylo nadšeno pro to své jediné hledisko... Aféra Rukopisů. Boj proti Římu. Odmítání teorie relativity. Lysenkismus. Je tomu přesně 59 let, co jsem jako mladý výzkumník publikoval experimentálně doloženou analýzu hypotézy T.D. Lysenko o krycích kulturách a hnízdové síji dřevin. Pamatuji nadšené svazáky, promované mladé biology i staré kmotry na vysokých místech vědy. Někdy je snadné zamést omyl pod koberec. Velkoměřítkový omyl v nakládání s horskými lesy v nadšení potrvá desítku ba i stovku let. O to víc váží věda a o to bedlivěji je třeba hledět na pouhé nadšení. Nadšení z –ismů prochází dějinami jako jakási sinusoida,,, Nebo se zatraceně mýlím?