Bývalý hajný, revírník, nyní myslivecký i lesní hospodář Karel Pavelka se celý život učil poznávat přírodu. Zkušenosti získával různě a v rozhovoru pro Deník říká:

Živí mě les

Třebíčsko – Žije v lese nedaleko nejvyššího vrcholu Třebíčska, Mařenky. Celý profesní život působil jako hajný, později revírník. I v důchodu vykonává funkci lesního hospodáře pro nedaleký městys Želetava. Zároveň působí také jako myslivecký hospodář. Karel Pavelka miluje přírodu, je rovněž proti jejímu znásilňování člověkem.

* Odkdy se profesně pohybujete v lese?

Od roku 1970. Já jsem nic jiného nedělal. Nešel jsem po funkcích. Když jsem šel na vojnu jako vojín, tak jsem z ní taky jako vojín odcházel. Nebyla to moje parketa někam stoupat. Vždycky jsem chtěl dělat venku, ne od stolu v kanceláři, ale venku, v lese. Tatínek měl pilu a často jsme chodívali do lesa. Dívali jsme se na stromy, jak ten každý konkrétní jeden po roce dorostl.

Třeba v polích byla borovice a oráč kousek od ní ztratil podkovu, a tak ji na ni pověsil. No a borovice když je venku, tak moc neroste nahoru, spíš do šířky, a tak mi tatínek říkal: Podívej, jak je ta podkova zase víc zarostlá. To jsou střípky do mozaiky, které ve vás utváří vztah k lesu.

* Teď je jaro, čas výsadeb nových stromů. Dělalo se něco v minulosti zásadně jinak?

V 90. letech byla vypisována výběrová řízení a u toho hraje největší roli nejnižší cena, je ale známo, a to můžeme slyšet v mnoha jiných oborech nebo životních situacích, že za minimální cenu nemáme očekávat optimální kvalitu. Platí to i v lese.

Ve výsledku sem tak jezdili Ukrajinci a oni ten vztah k tomu nezískali. Nelze je všechny házet do jednoho pytle, ale zkrátka jim to bylo jedno, jestli stromky vzejdou, nebo ne. Bylo jedno, jak se to udělá. Pak jsem tady měl důchodce z okolí, něco jsem jim platil, nebylo to moc, ale snažil jsem se jim dát co nejvíc jsem mohl. Oni to dělali s takovou láskou a mohli by si říct, že se toho, až to doroste, nedožijí, tak proč se snažit, ale oni k tomu přistupovali úplně jinak. Třeba pan Hons z Předína sem jezdil na kole, byl to kovář, nic lehkého v životě neprožil. On jel třeba okolo a pak mi hlásil, že třeba dva uschly. S takovým zájmem a nadšením mi to přijel říct, že je potřeba je co nejdřív dokoupit a nahradit.

* Jak vůbec lidé přistupují ke krajině dnes?

Škodí už svou přítomností všude tam, kam šlápnou nebo kam přijde jejich pes. Zvěř se těm místům vyhne. Lidé dnes třeba chtějí vidět srnku, prase, ale nemají možnost, protože ten poměr, co ta zvěř snese od lidí, se mění, čím víc je lidí, je zvěře méně. Ta zvěř se vytratí. Má to dokonce i ten efekt, že srny nevodí srnčata, jsou vystresované. Dřív bylo zvykem, že srna měla jedno nebo dvě srnčata, dnes na některých místech vůbec.

* Opravdu je to tlakem člověka?

Na určitých místech se to už projevuje. Mám to osobně vypozorované. Les by měl být lesem, nezávislá instituce, a člověk by se jí měl přizpůsobit, ne naopak, že si les budeme přizpůsobovat svým potřebám. Některé jsou třeba na můj vkus až moc řídké.

* Není to proto, aby ty stromy, které tam necháme, měly víc prostoru, nebo to je lichá představa?

Není tak špatná, ale optimum je čtyři sta smrků při těžbě na hektar. Já říkám, že smrk je takový brojler, který si snad ani nezasloužíme. Tak vděčná dřevina, kvalitní stavební dřevo. Když ho proředíte moc, tak hnije. Čím je hustší, tím je tvrdší, méně náchylný na hniloby a veškeré škůdce. Když bude polovina těch stromů, bude to taky les, ale ne tak kvalitní materiál. Takže ekonomická výtěžnost se bude pohybovat úplně někde jinde, než kdybyste s tím lesem hospodařil jako s hustým porostem.

* Kde je ta hranice, když se dělá postupná probírka, až po stromy, které zůstanou pro těžbu?

Les se pěstuje sekerou a pilou. Jak vyroste do jednoho metru, tak už se tam nic nepřidává, potom už jenom ubývá. Ten vklad proto musí být co nejvyšší. Můj šéf kdysi říkával: Musíš objednávat vždycky dvouhrbého velblouda, aby ti alespoň jeden hrb zbyl. Vysazovat by se mělo deset tisíc stromků na hektar, tedy metr na metr. Mýcení je dáno nadmořskou výškou. Tady u nás je stanoveno obmytí na 110 roků, odpovídá tomu taxační veličina pět, jsme totiž u nejvyššího vrcholu třebíčského okresu. To znamená, že obnovní doba 40 roků, tedy 20 roků před a 20 po. S obnovou se může začít v 90 letech lesa, skončit by se mělo ve 130 a 110 roků je optimální doba pro mýtní těžbu, můžu na ni ale jít od 90 roků, končit bych měl ve 130 letech. Reálně to ale nejde. V praxi se začíná v 90 letech lehce prořeďovat při okrajích, aby se tam uchytil nálet, ale ne buřeň.

* A buřeň je co?

Tráva. Ta je největší nepřítel lesa v přirozeném zmlazení, les se tak nemůže obnovovat sám na vlastních kořenech, což je nejvyšší meta pro lesníka.

* Vraťme se ještě k lidem. Myslíte, že takový tlak jako dnes na přírodu dřív nevytvářeli?

Lidé taky chodili, ale s určitou pokorou. Šli do přírody, na zajímavá místa ve významné dny. Z Rokytnice třeba sem nedaleko chodívali tři chlapi vždycky první jarní, letní, podzimní a zimní den. Jednou jsem se s nimi dal do řeči, došli sem, opekli si buřta, byli v klidu a bylo to pro ně takové, až bych řekl, posvátné. Dnes je to o křiku a kraválu.

* Říkal jste mi, že jste konzervativní člověk. Platí to i v lesním hospodářství?

Vlastně ani moc ne, já mám rád pestrost. Kousek od domu bylo nedávno vysazeno několik douglasek, je toho možná hektar. Je to jehličnan, který k nám byl dovezen z Kanady. Někdo řekne, že je to americká, introdukovaná, převzatá dřevina. Mně se to ale líbí, třeba jen pro tu její vizáž, navíc se jí u nás dobře daří. Já neříkám, že máme smrky nahradit douglaskou, ale mít něco takového třeba jen na porovnání růstových vlastností.

* Vy jste taky myslivec, jste hospodářem honitby. Tohle odvětví šlo ruku v ruce s lesnictvím?

To ani ne. Nikdo v rodině nestřílel, nedělal myslivost, pro mě to byla součást studia, když jsem chodil na školu v Hranicích, tak to byl vlastně přímo vyučovací předmět. Učil jsem se tomu. Jako hajný jsem začínal na Rozkoši, koupit flintu byl ale problém. Já pocházím z rodiny živnostníka, tatínek měl pilu, takže jsem měl nálepku nespolehlivého, a sehnat flintu bylo obtížné. Můj tehdejší šéf mi to nakonec tak trochu vymohl, ale pouze takovou kulovnici, která byla někomu zabavena. Byla od pána, který v hospodě něco řekl a musel flintu odevzdat. Chtěl za ni korunu padesát, prý cenu šrotu. Nakonec jsme se dohodli asi na pětistovce. Tím jsem se vlastně naplno dostal k myslivosti.

* Jak se to myslivecké hospodářství snoubilo s tím lesním?

To se nedá oddělit. Tomu se říká ekosystém. Byla by škoda tu zvěř vymýtit. Někdo to možná cítí podobně, já bych chtěl mít pestrost v honitbě, ale ne samozřejmě na úkor lesa. Byli tady v minulosti mufloni a já jsem proti nim velice silně vystupoval. Ti šli do podstaty lesa. Oni okusují u 40, 50 let starých smrků kořeny a strom, který jim chutnal, dokázali svléct kolem dokola do jednoho metru.

* Jak jsou na tom zajíci a srnčí zvěř, škodí lesu?

Zajíců je tady poměrně málo, když ho potkám, pozdravím ho, ale to je tak všechno. Srnčí tady má své místo, škody dělá, já jako uživatel honitby je platím. Největší jsou, když začnou stromky rašit, koncem května, ty výhonky jsou pro ně salát. Něco skousne, ale je třeba si uvědomit, co je pro ekosystém únosné a co už ne. Srnčí zvěř, když je v rozumných stavech, tak je v podstatě neškodná. O prospěšnosti nemůže být řeč, v podstatě není prospěšná, ale je to ozdoba krajiny. Naopak ti mufloni tady neměli nepřátele, bylo to tady uměle vysazeno. On potřebuje rozmanitost, ta tady chyběla, a proto se vrhl na smrk, který začal devastovat. Bylo to k pláči. Když by se ale teď tady objevil jeden, pozdravím ho, nechám ho být. Vše má své místo pod sluncem. Myslím, že vzhledem ke svému věku a zkušenostem trochu vím, co to prostředí ještě snese nebo co se zvěři dá dát za oběť. Člověk dělá daleko větší škody a taky ho nikdo nelikviduje, tak ať tady zvěř je.

* Co černá zvěř, je opravdu přemnožená?

To je pouze lokální záležitost, ať si říká kdo chce co chce. Mám s tou zvěří veliké zkušenosti, není to pravda, že by jí bylo moc. Je to tady v úrovni normálu, ale běžně jsem střílívával kolem čtyřiceti, padesáti kusů, letos jich je 23. Ta zvěř nesnáší člověka a kupodivu jí nevadí auta, motorové pily. Já hodně času trávím na čekané, takže to vidím, že když projede auto, tak zvěř se skoro ani nehne, ale zaštěká pes a ta zvěř okamžitě odbíhá pryč.

* Vraťme se ještě k lesu. Je čas vysazování nových stromků. Dá se jim třeba nějak pomoct, aby ten start v růstu měly snazší?

Říká se tomu kalení stromků. To se dělávalo u cest, ve staré strouze jsme měli založiště. Využívali jsme to léta zvlášť tam, kde bylo rašeliniště. Tam se pak buď voda přivezla nebo se tam svedl potok. Voda ale nesměla stromkům omývat kořeny, musela téct jen okolo.

* Takže namočit kořeny před výsadbou do vody je špatně?

To je to nejhorší, protože kořeny oschnou a ještě vytáhnou vlhkost ze stromků. My jsme je mívali v tom založišti i několik dnů a předtím, než se měly dávat do země, se to místo rozšlapalo na kaši a v ní se ty kořeny kalily, lidé to oplácali tím blátem a ještě nezaschlé se vysazovalo. Ten stromek pak vydržel i měsíc bez srážek. To bláto ale muselo být z kvalitní hlíny, nejlépe rašeliny. Teď na jaře, když se sází, stromky natáhnou vlhko ze země a ještě když jim pomůžete tím nejjemnějším blátem, tak vám garantuji, že nemusí měsíc pršet a porostou. Samozřejmě když to bude kvalitně zasázené. Jiná oblast lesní problematiky je meliorace.

* To je co?

Je to zkvalitnění půdy jinou dřevinou, protože opad třeba z jedle nebo listy z buku obsahují vápník a rozkladem smrkového jehličí vznikají kyseliny, kyselé prostředí. Jehličí smrku má PH 4,5, maximálně 5, jehličí jedle a listy buku mají třeba 7 a tím, aby nedocházelo k degradaci, což je zvyšování kyselosti půdy, tak se začaly vysazovat dřeviny, které meliorují. Většinou jsou to dřeviny, které hluboce koření, a tím tu půdu zároveň zpevňují. Stejně tak funguje i modřín. Dokonce jsem měl takovou metodu, když totiž stromy padaly, tak já jsem byl venku. Pozoroval jsem, jak věcí fungují v reálu. Kde byl smrk a za tím byla borovice, tak to po silném větru zůstalo stát, kde byl čistý smrk, tam to lehlo, když mezi tím byl buk nebo dub, tak to lehlo taky. Já jsem si to vzal jako takový model. První dvě nebo tři řady od okraje jsem pak dával smrk a za ním jednu řadu modřínu. Smrk se pak namáčkne do těch modřínů a celé by se to tím mělo utěsnit. Mělo by to fungovat, můj věk je na to ale krátký. Věřím, že to potvrdí moji následovníci.