Myslíte si, že znáte les? Chyba, ukáže to výstava v Národním zemědělském muzeu v Praze. Ale dejte si pozor na to, kde vás její autoři budou tahat za nos.

Když Miloš Zeman odešel na Vysočinu, objímal tam stromy. Tím gestem naplnil dávný archetyp. Stromy i les jako takový představují fenomén, který je hluboce zakořeněn ve zdejší společnosti, dějinách i kultuře.

Hercynský les jako horská hradba zabránil tomu, aby do Čech – na rozdíl od Moravy – pronikly římské legie. Když v roce 2000 padla památná Semtinská lípa, dostalo se to do novin. Těžko spočítáme, kolik dubů si nárokuje atribut Žižkův. Barokní mecenáš umění a provokatér hrabě Špork používal akronym FAGUS (Franz Anton Graf von Sporck), což je latinsky buk. Šumava je pyšná na krále smrků. A Jaroslav Foglar zasadil do Stínadel partu uctívačů ginga. Tak pronikl do literatury jinan dvoulaločný, jeden z nejstarších druhů a současník druhohorních veleještěrů.

Zalesněné Česko Výstava Co pamatuje strom a lidé zapomněli? tedy padá na úrodnou půdu. Její název evokuje allenovský titul Co všechno jste chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat. Takže: co zajímavého o stromech a společenské paměti se dovíme z největšího výstavního projektu v historii pražského zemědělského muzea? Řekněme rovnou, že více než o stromech se dovíme o lese. Ostatně u výstavy, na níž se podílí ministerstvo zemědělství a podnik Lesy ČR, to navzdory „stromové” dikci jejího titulu lze čekat.

Je to tak vlastně v pořádku. Žijeme přece v zemi, která je zalesněná více než jakýkoliv srovnatelný stát Evropy (bez Skandinávie). A za zmínku určitě stojí zdánlivá banalita, totiž že do lesů můžeme volně vstupovat a sbírat v nich houby a borůvky. To není v Evropě vůbec samozřejmé a je dobře, že hned v úvodním panelu na to sám generální ředitel upozorňuje.

Sdělit atraktivní informace o lese na ploše jedné výstavní síně není snadné. Už při vstupu nás vítá reprodukovaný zpěv lesních ptáků, ale ten se vznáší nad exponáty, řekněme, očekávatelnými. Na jedné straně to jsou vycpaniny vlků, rysů, kun, tetřevů, žlun a žluv, na druhé straně inženýrské nástroje k měření stromů i mapování celých porostů.

O něčem vypovídají i modely a staré fotografie hájoven. Proč všichni hajní působí poněkud trautenberkovsky? To napoví historické přehledy o vlastnictví lesů – tedy ne že bychom v nich našli přímo Trautenberka, ale na špici žebříčků se vyskytují jména jako Colloredo-Mansfeld, Schwarzenberg, Šternberk či Lobkovic. Ehm, při pohledu na schwarzenberské lesy si člověk řekne zaplaťpánbůh za to.

Hledáte-li na výstavě i něco zábavného, ba přímo hravého (což je světový trend), najdete to vlastně v jediném exponátu: nad očíslovanými výsečemi ze dřeva různých stromů včetně kůry je dotykový displej s obrázky těch stromů. Chcete určit, k jakému z nich patří ta či ona výseč? Vložíte ji do speciálního otvoru, ťuknete na obrázek dřeviny podle svého odhadu a displej vám odpoví, hádáte-li správně.

Jak je to s naším vztahem k lesu, napoví tabule instruktážního rázu: Co dělat, když se ztratím v lese? Co dělat, když je v lese bouřka? Co dělat, když mě uštkne had? Pane jo, tohle má přece každý znát z vlastní zkušenosti či alespoň z četby Rychlých šípů. Už jsme na tom tak špatně, nebo nás autoři výstavy podceňují? Těžko říci.

V jedné věci nás ale podceňují určitě. Po obvodu výstavní síně se táhnou obří barevné snímky lesů. Některé ukazují les krásný, pěstěný, radost pohledět – to je les hospodářsky využívaný. Jiné zase les uschlý a odpudivý – to jsou bezzásahové zóny na Šumavě. Nic proti tomu, jenže u těch snímků chybí vysvětlení kontextu a příčinnosti. Místo toho zíráme na kratičkou popisku „Poločas rozpadu bezzásahové zóny NP Šumava”. Působí to od resortu zemědělství jaksi nefér. Asi jako bychom v roce 1991 položili vedle sebe fotky ředitele národního podniku a „manažera” začínajícího kapitalismu, tedy bývalého veksláka v bílých ponožkách a fialovém saku – a vysvětlili to popiskou „poločas rozpadu kapitalismu”.