Jaká je nejsnadnější cesta k tomu, dokázat, že v Česku něco nefunguje?

Spolehlivě účinné je poukázat na to, jak se věci dělají jinak jinde. A někde v podtextu je jasné, že pod pojmem jinak se myslí lépe, což české postupy řadí mezi diletantské a škodlivé.

Této taktice musí čelit Jan Stráský od samého nástupu do čela šumavského národního parku (SNPŠ). A veřejnosti je podsouván dojem, že to, že Stráský dělá svou práci špatně, tvrdí nejen jeho odpůrci doma, ale potvrzuje to i jiný přístup lidí z opačné strany hranice. Skoro každé srovnání ale kulhá, tohle dokonce na všechny své nohy. Národní parky na Šumavě a v Bavorském lese mají totiž společného máloco.

Začněme u rozlohy – bavorský park má necelých pětadvacet tisíc hektarů, šumavský bezmála sedmdesát tisíc. Bohaté Bavorsko má tedy oproti Česku park o třetinové rozloze. Výčet bavorských výhod tím zdaleka nekončí. Předně měli mnohem víc času na systematickou práci – na německé straně park vznikl už v roce 1970, u nás o více než 20 let později.

Na území bavorského parku jsou jen čtyři obce, na šumavské straně dvaadvacet. To podstatně zjednodušuje provoz. Bavorské obce nepodléhají parkovému režimu, zatímco ty české ano. Riziko střetu zájmů je tedy na Šumavě podstatně vyšší než v Bavorsku, kde jsou horské smrčiny ve vrcholových partiích obehnány ochranným valem smíšených nebo čistě listnatých lesů.

Les, který je prakticky v přirozeném stavu, se lépe brání kůrovci než ten, v němž byly buky a jedle vykáceny. Na české straně sahají hluboko do vnitrozemí umělé monokulturní smrčiny, pro něž je riziko šíření kůrovců neporovnatelně větší.

Přes značnou plochu kulturních lesů a kulturní krajiny vůbec se na Šumavě na značné rozloze nezasahuje a samovolně tu působí přírodní procesy. Oproti bavorským 12 tisícům může na Šumavě divočina bujet na 15 tisících hektarů. Vzhledem k menší ploše bavorského parku tvoří 12 tisíc hektarů celých 50 procent z rozlohy.

U nás byť větší plocha 15 tisíc hektarů vzhledem k rozloze NP Šumava – 68 064 hektarů – tvoří podíl zhruba „jen” 20 procent. Vlivem historicky mnohem vyššímu zalidnění a exploataci české části Šumavy to v podstatě bez příliš velkých rizik nemůže být o mnoho více.

Kůrovcová kalamita, která vyvrcholila tento rok, prokázala nebezpečnost uplatňování bavorských receptů v české kuchyni. V prostředí české Šumavy probíhají čistě přírodní procesy za vážného rizika velkoplošných rozpadů lesa. Na české straně určitá skupina lidí chce napodobovat bavorský NP s velkým podílem bezzásahového území. Alespoň částečně se snad podařilo popsat, že podmínky jsou úplně jiné, že nelze uplatňovat stejné postupy.

Je to, jako bychom měli člověka, který má ideální předpoklady pro hru basketbalu a hraje profesionálně NBL: je štíhlý a vysoký, talentovaný, má dobrou genetickou výbavu a mentalitu sportovce. Proti němu stojí člověk, který měří metr šedesát, trpí nadváhou a řadou chorob a je bez genetických předpokladů pro sport. Z toho bychom chtěli hráče NBL udělat.

Takový netalentovaný hráč bude mít dva tábory podporovatelů. Jedni budou říkat: je v pořádku, že je takový, jaký je, a podle toho k němu musíme přistupovat. Postupně ho budeme trénovat, budeme ho podporovat k nejlepším možným výsledkům, ale vždycky budeme mít na paměti jeho limity. A tak ho nikdy nebudeme nutit, aby hrál vrcholnou soutěž.

Druhý tábor ho bude hecovat, dřít z něj kůži, předepíše mu dietu, použije anabolika a založí mnoho výzkumných projektů, aby dokázal, že i tento otylý hráč nevysokého vzrůstu může být dokonce hvězdou NBL.

Veřejnost po několika letech ideologické masáže začne outsiderovi věřit. Vždyť novináři, vědci a nově vzniklí odborníci na slovo vzatí říkají, že má šanci. Mohlo by se tohle stát ve sportu? Samozřejmě že ne. Stalo se to na Šumavě? Absolutně ano!