Naše země, i když po staletí ovlivňovaná činností člověka, si dosud zachovává řadu přírodních krás. Moderní člověk se v krajině pohybuje takřka bez zábran. Po husté síti silnic a cest se dá dopravit prakticky kamkoliv a s výjimkou nejpřísněji chráněných území přírody a vojenských újezdů jsou lidem přístupné státní i soukromé lesy.
Vděčíme za to lesnímu zákonu, podle něhož má každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.
Zatímco u nás musí vlastník návštěvníky strpět, a ještě jim dovolit i nekomerční sběr lesních plodin, v zahraničí je to složitější. Když jsem podnikal výlety do okolí vesničky Boonville v kalifornském okrese Mendocino, okolí silnic lemovaly výstražné tabule s nápisy PRIVATE PROPERTY a NOTRESPASSING. Občas byla připojena i výhrůžka o stíhání těch, kdo se zákazu vstupu na soukromý pozemek odmítnou podřídit.
Bylo nezvyklé zastavit u silnice v malebném horském údolí uprostřed lesů a nesmět sejít ani pár metrů dolů k potoku. Kamarád Ron mi ale potvrdil, že není radno brát výstražné tabule na lehkou váhu. Ne že by majitelům pozemků vadil sběr hub, ale nejspíš by si mysleli, že jim jdu ukrást marihuanu, kterou v kopcích pěstují, a dost možná by mě přivítali střelbou.
Otázka je, jestli se u nás nakonec nedočkáme něčeho podobného. Ministerstvo zemědělství navrhlo novelu zákona o myslivosti, která by mohla významně omezit práva majitelů pozemků i veřejnosti. Pohyb lidí v honitbách prý komplikuje myslivcům hospodaření, a ti proto chtějí, aby bylo možné vstup do volné přírody zakázat. V zákonodárném sboru se to majiteli zelených kamizol napříč stranami jen hemží, a lze se tedy jen dohadovat, jak to celé nakonec dopadne.
Už loni jsem ovšem ve Slavkovském lese narazil na upozornění, že do honitby u obce Prameny, kam jsem pracovně potřeboval, je zakázán vstup v období září až říjen čtyřiadvacet hodin denně!Měl jsem sice platné povolení k vjezdu do lesa, zda ale mohu z auta vystoupit, když nejsem zaměstnancem Lesů ČR ani Agentury ochrany přírody a krajiny, už mi jasné nebylo. Nezbývalo než to risknout, abych mohl splnit závazky na grantovém projektu, který s plánem myslivců na uzavření výzkumné oblast jaksi nepočítal.
Na sklonku listopadu jsem zase prováděl průzkum v Hadcích u Hrnčíř na Táborsku. Na borovém pařízku jsem zrovna fotil kornatec obrovský, když někdo v lese za rybníkem začal hlasitě povykovat. Proč někdo takhle řve v lese, podivil jsem se a pokračoval v práci. Hluk však dál sílil. Co se děje, jsem pochopil, když mě začala bez pozdravu míjet v hrůze prchající zvěř. Vyběhl jsem z houští, sedl do auta, šlápl na pedál a zpomalil teprve, když jsem byl na hony daleko.
JAN BOROVIČKA, biogeochemik a mykolog
