Rozhovor Haló novin s Vladimírem Krečmerem, expertem v oboru vztahů lesů a životního prostředí

* Média v této době upřednostňují jiná témata, ale »boj o Šumavu« nijak neztratil na intenzitě. Vy patříte k těm odborníkům, kteří varují před rozšiřováním bezzásahových zón nejen na Šumavě, ale i v jiných přírodních rezervacích.

Je rozdíl mezi Šumavou a národními parky na Sibiři, Aljašce nebo v Africe, které jsou obklopeny pustinou, a divočina je v nich přirozená. U nás ty parky mají jiný charakter. Po staletí byly lesy hospodářsky využívány, změnila se jejich druhová i prostorová skladba. Když se nyní ponechají svému osudu, dojde zákonitě ke kalamitě ve funkcích lesa.

Podle nadšenců pro divočinu to nevadí. Myšlenku čistě přírodní divočiny v Národním parku Šumava (NPŠ) a vypořádání se s naprosto převažujícími kulturními ekosystémy smrku co nejdříve a na co největší ploše parku nesou v srdcích všichni nadšenci, od občanských sdružení po univerzitní pedagogy. Viděno v úzkém zorném poli jednotlivých biologických věd to nic neznamená. Naopak, jde o příležitost pro nové objevy, bude co publikovat, přijdou granty, sláva a uznání za jedinečné výsledky.

* Byl jste dlouhá léta mj. předsedou České bioklimatologické společnosti, předsedou Národního lesnického komitétu. Jak se díváte na snahy o »budování divočiny«?

Velký podíl na těch sporech mají ideje. Ideologicky indoktrinovaný člověk odmítá jakýkoli argument, který se dotýká jeho víry. Jeho politikou je z taktických důvodů nemluvit o tom, nad čím by se veřejnost mohla zamýšlet přímo – pokud výjimečně nejsou upřímní.

»Kdo a proč vlastně potřebuje les na horách?« Tak se ptá univerzitní profesor, vysoce erudovaný zoolog. Kristepane, už 200 let víme, co lesy vyšších poloh znamenají pro podhůří z hlediska klimatického, hydrologického, ochrany půdy před erozí. Nehledě na živočichy v lese. Pátral jsem, která věda takový názor podporuje. Bylo mi řečeno, že to je ideová slupka, nezbytná, aby na Šumavě vznikla divočina. A v té slupce prý jednotlivé obory biologických věd pracují na tom, jak co nejdříve a na co největším území získat divočinu. To znamená zničit kulturní smrk.

Dovolte mi k té nekonečné kauze prosazování jediného hlediska pro management krajiny s vyloučením člověka v České republice říci pár myšlenek. Smysl dalšího vývoje NPŠ v tomto jediném hledisku je možno odvodit celkem snadno, dnes například z odporu proti návrhu zákona o NPŠ ze zelené strany. Odpor pramení právě z tohoto fundamentálního pojetí parku. Básní se o mnohaleté (ba tisícileté) »tradici vztahů smrku a kůrovců«, kterou je nutné ctít – jako by na Šumavě byla pořád dávná Silva Gabreta, jak říkali Římané, a pod ní přírodní kraj jen strdím oplývající! Nepochybně i v Evropě mohou být parky s přírodními poměry, takže tam z bezzásahovosti nehrozí to, co u nás může být velice akutní. Vždyť Šumava a její podhůří jsou po staletí kulturní krajinou!

* Jak je tomu na německé straně hor?

Sousední Nationalpark Bayerischer Wald (Národní park Bavorský les) má odlišné podmínky, přes neustálé opačné tvrzení našich nadšenců pro divočinu. Tam jsou smíšené lesy. Kůrovec mohl celoplošně sežrat jen nejvyšší polohu smrčin v úzkém pásu nad tisíc metrů. Studoval jsem tam situaci v roce 1993 u ředitele dr. Biebelriethera. On sám tehdy řekl, že by u nás velmi bedlivě vážil rozsah zóny bezzásahovosti pro daleko převažující monokultury smrku a rozsah snadno se podmáčejících porostů. Byl si tedy vědom významu lesů vyšších poloh jako složky životního prostředí krajiny. V roce 1999 jsem s ním dával dohromady závěry rakousko-bavorskočeské konference o NPŠ v Srní, pořádané Národním lesnickým komitétem. Pan Biebelriether podepsal i bod 2 závěrů, kde se považovalo za nutné zajistit, aby přírodní procesy, které se uvolní na ploše parku, nevpadaly do okolní kulturní krajiny jako přírodní živly. K tomu jsem od jednoho upřímného vědce obdržel stanovisko: »Kulturní krajiny máme dost, ta nás přece vůbec nezajímá.«

Argumentace zastánců tvorby divočiny z převážně (v NPŠ 86 %) kulturních lesních ekosystémů je jednoduše jednohledisková: dílčí přírodovědné obory potřebují velké území, kde by studovaly sekundární sukcesi a mohly zjišťovat nové poznatky, jak si příroda počíná se záměrně dopuštěnou velkoplošnou destrukcí stromového patra smrkových kulturních porostů. Nejde jim vůbec o to, zda se a kdy snad obnoví na horách les. Tedy to, co se v našem zákonodárství nazývá »nenahraditelná složka životního prostředí« a »významný krajinný prvek«. Stručně řečeno, že stav lesů ovlivňuje životní prostředí i v jejich širším okolí.

*  Zastánci likvidace kulturního lesa to nevidí?

Pro NPŠ podle nadšenců pro divočinu platí jen ona »ideová slupka« a v ní pracují dílčí disciplíny biologie. Tento národní park ovšem leží v kulturní krajině, má s ní stokilometrové hranice. Jedná se tedy o podstatnou a rychlou přeměnu této krajiny. Nemění se jen místní biologické procesy, nýbrž také základní energetické bilance, bilance vodní, faktory a procesy klimatogenetické, poměry půdní a vodní s možnými dálkovými důsledky.

Národní park je za jakýchkoli poměrů a okolností brán jako výlučná doména ekologů. Toto je základní a klíčová otázka pro věcnou vědeckou diskusi o kauze NPŠ. Jsou oprávněni své ideály prosazovat bez ohledu na důsledky v životním prostředí i sociální sféře několika generací obyvatel podhůří?

* Co máte konkrétně na mysli?

Na Šumavě máme desetitisíce hektarů lesa s destruovaným stromovým patrem. Právě ono vytváří blahodárné fyzikální účinky lesů, které jsou pro krajinu rozhodující. Z hlediska klimatu, vodních poměrů i ochrany půdy. Ještě sto let tam nebude v tomto smyslu funkční les. Uvažuje někdo, co mohou v podhůří a v nížině způsobit přívalové srážky, které spadnou na partie bez funkčního lesa?

Jsem po léta toho názoru, že by se měly uvážit a podle potřeby respektovat i poznatky a hlediska jiných vědních oborů, jedná-li se o nakládání s krajinou. Jejich neznalost nebo vědomé opomíjení standardních vědeckých poznatků vede k až nehorázné nekompetentnosti v rozhodování o krajině. Je nezbytné zamýšlet se nejen nad zásadami biologie, nýbrž i nad stranou obecně vnímanou jako lesnickou. Novodobé lesnictví však není jen produkce dřeva. Podle mne jde o zásady environmentální. Lesy národního parku nemohou být brány jako zdroj dřevní suroviny, nýbrž ex lege též jako nenahraditelná složka životního prostředí. Myslím, že i z hlediska odezev veřejnosti a politiků na kauzu NPŠ by bylo vhodné kromě vyčíslování škod pro klasické dřevoprodukční lesní hospodářství věnovat pozornost environmentálním a sociálním důsledkům velkoplošné a dlouhodobé destrukce stromového patra lesů výšších poloh v kulturní krajině.

* Co rizika?

Jestliže za riziko označíme jen odmítání asanace přemnožení kůrovcovitých, nebude to tím pravým ořechovým pro nadšence divočiny i veřejnost jimi přesvědčovanou – je to přece jejich cíl, pro nějž se mnoho koná – brání se co nejefektněji »kácení« - tedy potlačování žíru kůrovců. Usiluje se o co největší plochu bezzásahovosti, aby se kůrovec mohl přemnožovat, využívá se tvorby »právních názorů« v důsledku neurčitých formulací právních norem s chybějícími definicemi základních pojmů atd. Přestože tento cíl bude provázen po desítky let, a třeba i déle, riziky pro prostředí krajiny a bezpečí obyvatelstva i v okolí národního parku takto spravovaného. Proč tedy právě na tato rizika, týkající se i majetků, zdraví, ba i životů lidí důrazně nepoukazovat! Cožpak dálkové působení lesů třeba na retenci vody a vodní režim nepatří mezi závažné veřejné zájmy?

***

Národní park je za jakýchkoli poměrů a okolností brán jako výlučná doména ekologů. Jsou oprávněni své ideály prosazovat bez ohledu na důsledky v sociální sféře obyvatel podhůří?

Dálkové působení lesů třeba na retenci vody a vodní režim patří mezi závažné veřejné zájmy.