Kotněves – Procházíme se po lesní pěšině s touhou nadýchat se čerstvého kyslíku. Také bychom chtěli po dlouhém pracovním dni zažít trochu klidu a ticha, ale neustálé křičení motorových pil nám spíše nad obočím vytváří malou vrásku nespokojenosti. Možná, že kdyby se zvuky rozléhaly pouze v jedné části, lesa a jen na chvíli, projevili bychom pouhý výraz vyrovnanosti, ale to bohužel neplatí.,,Nejste první a bohužel ani poslední,kdo se o tom zmiňuje. Do naší vesnice se stěhuje více a více rodin, a jelikož stavebních pozemků ubývá, musíme pro stavbu nových obětovat část našich lesů,” přiznává Lubomír Jahoda, starosta vesnice, v koženém křesle své kanceláře.

Překvapuje nás upřímnost a vyrovnanost pana starosty. Když klademe otázku, kolik pozemku lesní plochy ještě pro větší rozvoj obyvatelstva obětuje, s mobilním telefonem u ucha se s námi loučí a odcházíme z kanceláře. Chceme se dozvědět, jak to vidí občané Kotněvsi, a proto se ptáme na názor u autobusové zastávky stojící paní Leony.,,Jsem z toho velmi zklamaná. Zrovna nedávno jsem byla s dětmi a manželem po dlouhé době v lese. Měli jsme v plánu strávit tam hodiny, ale z našich plánů se stala pouze půlhodinová, neustále něčím rušená procházka. Je opravdu škoda, že lidé tady přicházejí rychle o něco, kvůli čemu tu hlavně bydlí. Klid a přírodu.”

I přesto, že paní Leona podala vyčerpávající odpověď, nezůstáváme pouze u ní. Zastavujeme ještě tři další občany, kteří s jejím názorem absolutně souhlasí a přiznávají, že si stěžuje hodně lidí,a dokonce se jich za poslední měsíce velké množství kvůli tomu odstěhovalo. To nám nasazuje brouka do hlavy.

Proč je potřeba rozšiřovat stavební plochy jestliže občané hromadně opouští vesnici? Telefonicky se pokoušíme opět spojit se starostou Lubomírem Jahodou, ale dovolat se dokážeme pouze jeho záznamníku. I když nás tato situace netěší, můžeme jen doufat, že kotněveské lesy dřevorubci zcela nezničí.