Někdy to vypadá, že Šumava má jediný problém – kůrovce, respektive vášnivé boje kolem něj. Ve skutečnosti se potýká smnoha jinými věcmi, o nichž se, na rozdíl od lýkožrouta, vlastně vůbec nemluví.

V lednu 1919 dostali účastníci mírové konference v Paříži na stůl dopis, v němž se tehdejší obyvatelé Šumavy snažili zástupcům vítězných mocností vysvětlit, proč nemohou žít ve společném státě s Čechy. „Je to německá duše, která se tu vyjevuje, německý duch, který, opojen přírodou a hotov k obětem, zdolal obtíže horské půdy, německý dech, který tu vysvobodil svět ze samovlády mrtvého kamení,” psal autor dopisu, rakouský povídkář a spisovatel Emerich Rudolf baron von Berghof. V zastoupení šumavských Němců přesvědčoval „mírotvorce”, aby nedopustili ponechání Šumavy v nově vzniklé Československé republice, ale přičlenili hory k jazykově i kulturně mnohem bližšímu Rakousku. Češi podle Berghofa vlastně nikdy o Šumavu nestáli. Nechtělo se jim žít v hlubokých lesích, dřít do úmoru na málo úrodné půdě plné kamení a mokřadů a denně se rvát s drsnou krajinou a počasím. Vždyť Čechům – a vůbec Slovanům –, jak tvrdil Berghof, se lépe hospodaří v úrodných nížinách než v šumavské bažině, kterou raději přenechali německým kolonizátorům. Tak proč by se měla v nové, poválečné Evropě stát „německá” Šumava součástí Československa? Umějí Češi vůbec na Šumavě hospodařit?

* * * Takřka sto let poté, co Berghof napsal svůj dopis, je závěrečná otázka v něm položená možná aktuálnější než kdy jindy. I když Češi hospodaří na Šumavě po poválečném odsunu Němců už 66 let, až do roku 1990 se jednalo o správu v rámci totalitního, komunistického režimu, který z pohraničních hor v sousedství „železné opony” udělal oblast se zvláštním režimem. Teprve dvě desetiletí tak mají Češi možnost rozhodovat o Šumavě zcela svobodně a demokraticky. A výsledek? Paradoxně ještě nikdy v historii Šumava nesváděla takový zápas o svůj osud jako nyní, v době demokracie a relativního blahobytu, o kterém se německým kolonizátorům ani nesnilo.

Kdo by chtěl přitom namítnout, že se tentokrát jedná především o boj mezi ochránci přírody a místními obyvateli, jakých se na světě odehrává bezpočet, hluboce by se mýlil. Možná to tak vypadá při čtení nejrůznějších politicky podbarvených prohlášení o šumavských lesích. Realita je ovšem taková, že i když se opravdu v mnoha šumavských hospodách nadává na ekologické aktivisty, kteří se při blokádách šumavských pralesů přivazují ke stromům, lýkožrout smrkový, jehož jméno se dnes v souvislosti se Šumavou skloňuje ve všech pádech, není tím, co by obyvatele Šumavy trápilo úplně nejvíc.

* * * „Kůrovec určitě představuje problém, ovšem my máme jiné, řekla bych mnohem důležitější starosti,” říká starostka šumavské Lenory Jaroslava Krnáková. V Lenoře, sousedící s Národním parkem Šumava a ležící v nádherné přírodě na břehu Teplé Vltavy, je dnes dvanáct procent obyvatel bez práce, obec se vylidňuje. Z původních tří hospod zbyla jediná. Ve škole ubývají děti.

„Kdysi u nás bylo těžké sehnat byt. Dnes zůstávají některé obecní byty prázdné,” říká starostka. Proč? Může za to kůrovec nebo přebujelá ochrana přírody? Na rozdíl od mnoha dalších regionálních politiků starostka z vylidňování Lenory ani z vysoké nezaměstnanosti neobviňuje sousední národní park, natož přemnoženého brouka na horských hřebenech.

„Soužití s parkem je naše budoucnost, turistický ruch bude určitě i v budoucnu dominantním zdrojem příjmů pro místní lidi. Jenže, alespoň prozatím, neuživí všechny,” říká Jaroslava Krnáková. Představa, že všichni bývalí dřevorubci, traktoristé nebo krmiči býků najdou práci na nových biofarmách, v penzionech nebo hotelech, prostě v cestovním ruchu, totiž opravdu nefunguje.

„Těžko půjdou padesátiletí chlapi, kteří celý život dělali v lese, pracovat na recepci do penzionu. Navíc, práce není ani pro mladé,” říká Krnáková. Lenoře a dalším obcím by podle ní nejvíce pomohlo, kdyby si národní park zřídil vlastní lesnickou organizaci a jako dříve zaměstnával místní lidi natrvalo. Zákon o veřejných zakázkách, jímž se vedení parku řídí, vede k tomu, že místo Šumavanů pracují v lese najaté firmy z druhého konce republiky. Ty najímající levné zahraniční dělníky. A to se místním nelíbí mnohem víc než suché stromy sežrané kůrovcem.

„Tady se pořád argumentuje transparentností a veřejnou soutěží. Jenže to, co stát na jedné straně ušetří, pak vyplatí nezaměstnaným, místo kterých dnes na Šumavě pracují cizinci,” stěžuje si Jaroslava Krnáková.

Vedení parku pak tvrdí, že stížnosti místních na nedostatek práce v lese chápe, ale nemůže s nimi nic kloudného dělat. „Snažíme se místním vyjít vstříc, ale musí to být v rámci zákonných pravidel. A zatím jsme nenašli způsob, jak v zakázkách zvýhodňovat někoho místně příslušného. Pravidla jsou nastavena tak, že rozhoduje cena,” říká náměstek ředitele parku, rodilý Šumavan Jiří Mánek. Park by podle něj musel ke změně dosavadního systému získat výjimku ze zákona. Navíc, vysoká nezaměstnanost v příhraničních oblastech, opuštěných po válce Němci, není žádnou šumavskou specialitou. Například v Pohorské Vsi v Novohradských horách, obklopené běžnými hospodářskými lesy, je počet lidí bez práce oproti šumavské Lenoře trojnásobný.

* * * I Daniel Kaifer, vedoucí správy domů ve Vimperku, potvrzuje, že je to právě zákon o veřejných zakázkách, který mnoho místních trápí. Z titulu své funkce se na Šumavě takřka denně setkává s lidmi, kterým hrozí exekuce nebo vystěhování z obecního bytu kvůli dluhům. „Někteří si za to mohou sami, další mají ale takové osudy, že pro ně mám určitý druh pochopení,” říká. Mnozí lidé, na kterých vymáhá dluhy, přišli podle něj na Šumavu před desítkami let a celý život byli zvyklí pracovat v lese, na poli nebo v kravíně. „A pak se třeba sekáč, který celý život ke všeobecné spokojenosti sekal trávu, dozví, že podle zákona prohrál výběrové řízení a jeho práci bude dělat nějaká výkonnější a levnější firma odjinud,” vypravuje Daniel Kaifer, který o lidech ze Šumavy vydává internetový měsíčník Hlas Divočiny.

Na fotkách se v něm objevují šumavští Romové, nezaměstnaná dojička krav, děti pobíhající před oprýskanou bytovkou, lidé vystěhovaní z bytu. Prostě ti, kteří se do konceptu nové, turisticky atraktivní, moderní Šumavy jaksi nehodí, a přesto jsou stále její nedílnou součástí. Kdy se to změní?

Právě pohled na novou kolonizaci šumavských lesů, jíž jsme svědky v posledních dvou dekádách, ukazuje, jak těžko hledá Šumava svou vlastní, nezaměnitelnou tvář, která pro ni byla po staletí typická.

Na začátku Horní Vltavice vítá návštěvníky hned na prvním z domů nápis Neue Mädchen, před Strážným posedává v takřka opuštěné tržnici trojice vietnamských obchodníků, kteří si stěžují, že obchody už nejdou jako dřív. V Borových Ladech naproti tomu stojí bizarní městečko plné nových apartmánových domů, které si za „pražské ceny” mohou koupit lidé toužící po bydlení v panenské přírodě. Luxusní penziony a rezidence se po cestě střídají s oprýskanými bytovkami a polorozpadlými zemědělskými budovami. Nedaleko Rejštejna turista v hlubokém lese narazí na zbořeniště bývalé dřevařské továrny, jež by mohlo klidně sloužit jako kulisa k natáčení filmu o bitvě u Stalingradu. Jenže pak vyjede na Horskou Kvildu – a připadá si jako ve švýcarském horském středisku.

Pavel Štěpánek, majitel Biofarmy Slunečná u Želnavy, by teoreticky mohl patřit k oněm „novým” Šumavanům, kteří ukazují směr vývoje vyhovující jak místním, tak ekologům. Úspěšný fotograf se po návratu z Německa, kam kdysi emigroval, pustil před deseti lety do opravy rozpadlého statku, z něhož je nádherný výhled na horu Smrčina. Dnes chová kozy, krávy, vlastní penzion, turistům prodává sýr, maso zpracovává na vlastních jatkách, jež splňují všechny bruselské normy. Ministerstvo zemědělství používá jeho příklad do propagačních materiálů, nedávno u něj dokonce byla natáčet indická televize pořad, který má bohaté Indy upozornit na krásy České republiky.

Jenže ani „vzorový Šumavan” Štěpánek není se zdejším životem tak úplně spokojený. „Největším problémem je sehnat kvalitní pracovní sílu. A druhým problémem zůstává fakt, že velkou část Šumavy ovládají kmotři,” tvrdí. V rámci pozemkových spekulací, o nichž se v šumavských hospodách vyprávějí legendy, se k tisícům hektarů zemědělské půdy na Šumavě dostali lidé, kteří louky drží pro případ, že by se na nich mohlo někdy v budoucnu stavět, případně jen berou dotace za sekání trávy.

A vůbec se přitom nemusí jednat o Šumavany. „K tomu, abyste se mohl nějak rozvíjet a krmit zvířata, potřebujete půdu. A když vám ji příslušný kmotr nepronajme nebo neprodá, protože s ním nejste zrovna kamarád a nejdete mu na ruku, máte prostě smůlu,” tvrdí Pavel Štěpánek. Smysluplnému rozvoji Šumavy by podle něj nejvíce pomohlo, kdyby se úplně odbouraly plošné dotace na údržbu krajiny a veřejnou podporu by dostávali pouze zemědělci, kteří něco skutečně vyrábějí.

* * * Pavel Štěpánek patří k nové vlně přistěhovalců, která na Šumavu přišla po sametové revoluci. Vedle novodobých sedláků, plných ideálů o soužití s přírodou, začali podnikatelé z Prahy a dalších velkých měst budovat na Šumavě hotely a penziony. Do toho vyrostly na šumavských loukách luxusní víkendové rezidence milionářů. A z oken bytovek či vesnických domků se dívají na turisty bývalí zaměstnanci státních lesů, statků, zkrachovalých pil a továren, kteří marně shánějí práci. Někdy jsou těmi „novými” podezíráni, že vlastně ani pracovat nechtějí. Taková sociální různorodost, která plodí občas i vzájemnou averzi, představuje něco, co chudá Šumava – ať už v době německého osídlení, nebo komunismu – dosud nepoznala.

„Není to případ Horské Kvildy, kde se starousedlíci s nově příchozími snášejí velmi dobře. Ale jinde mi přijde, že jsou lidi na Šumavě příliš uzavření do sebe, chybí tu taková ta sousedská pospolitost,” tvrdí Daniel Kaifer, který bydlí na Horské Kvildě.

Konečně další specialitou Šumavy zůstává poněkud zvláštní druh turistické propagace, ovlivněné právě sporemo kůrovce. Zřejmě žádný jiný národní park na světě nečelí tak negativní reklamě ze strany představitelů samosprávy a regionálních politiků jako Šumava. V politických kruzích se mluví o měsíční krajině, výstava Zachraňme Šumavu, plná fotografií umírajících stromů, byla otevřena nejen v českém Senátu, ale i v Bruselu. Jenže jel by český turista do německého parku, který sami němečtí politici označují za místo ekologické katastrofy?

Skutečnost je přitom taková, že při výstupu na šumavský hřeben může nepřipravené návštěvníky čekat při pohledu na stovky hektarů uschlých stromů šok, spojený s nedůvěrou v přirozenou obnovu sežraného lesa. Pokud se ale bude chtít turista takovému pohledu vyhnout, může – alespoň prozatím – celé dny bloudit jinými, zcela zelenými šumavskými hvozdy bez jakékoliv stopy devastace. K tomu přistupuje stále širší nabídka turistických služeb, různých zážitkových tras, regionálních slavností, muzeí nebo statků s místními potravinami a malými zoologickými zahradami. Bohužel, o všech těchto přednostech Šumavy se nemluví tolik jako o kůrovci.

***

podle jana stráského Co je na Šumavě k vidění podle ředitele Správy národního parku a předsedy Klubu českých turistů? Pro Šumavu jsou typické rozsáhlé náhorní planiny, močály, rašeliniště a slatě a také pět jezer, což v českých horách není běžné. Při velikosti Šumavy není lehké vybrat cíle návštěv. Zkusím navrhnout pět možných denních programů: 1) Železnorudsko: Černé a Čertovo jezero s výletem na Špičák (velký lyžařský a bikerský areál), vrch s chatou a rozhlednou Pancíř (možnost použít lanovku) 2) Prášilsko: Falkenstein (Bavorsko), jezero Laka, Nová Hůrka (místo posledního odpočinku otce Karla Klostermanna), Prášily 3) Kašperskohorsko: Povydří s Turnerovou chatou, hrad Kašperk, kostel Mouřenec, Kašperské Hory 4) Vimpersko: Vimperk, Boubín, Bobík, Volary 5) Novopecko: Schwarzenberský kanál, Plechý, Třístoličník, Nová Pec A na závěr můj osobní tip na pěší túru: Strážný – Stodůlky – Knížecí Pláně – Bučina – Prameny Vltavy – Kvilda podle jaromíra bláhy Co je na Šumavě k vidění podle organizátora protestních blokád z Hnutí Duha? * Každému, kdo se na Šumavu chystá, doporučuji navštívit nejen tradiční místa, ale především fascinující vznikající divočinu v oblastech ponechaných přírodě. Nenechte se odradit pohledem na uschlé stromy zdálky a vstupte dovnitř, uvidíte, jakou sílu má příroda, celý ten koloběh smrti a zrodu nových životů. * Na celodenní výlet doporučuji zdatnějším turistům vyjít z Nové Pece po zelené značce, podívat se na Schwarzenberský kanál, přes kamenné moře vystoupat k ledovcovému Plešnému jezeru a od něho vyšplhat unikátním Trojmezenským pralesem na nejvyšší horu české části Šumavy Plechý. Tam je vidět kontrast mezi pralesem s uschlými stromy a vykácenými holinami na rakouské straně hranice. Z Plechého pak jít po červené značce po hranici přes Trojmezí a Trojmeznou horu na Třístoličník. Z Třístoličníku pak sejít do zaniklé osady Nové Údolí, prohlédnout si malé muzeum místní železnice a vlakem se vrátit podél toku horní Vltavy do Nové Pece.