Třicet let existence Národního parku Šumava přineslo mnoho nových, či staronových poznání. Díky přírodním disturbancím. Gradace kůrovce kulminovaly v letech 1996–1997 a 2009–2010, přičemž v roce 1997 a 2011 došlo k hromadnému hynutí smrků.
Ale kůrovec zde své stopy, i když v menší míře, zanechával stále, stejně jako řada orkánů. Výsledkem je, že čtvrtinu bezzásahového území národního parku (k roku 2019 cca 18 000 ha) tvořily porosty s odumřelými stromy. Na bezlesí a rašeliniště připadlo zhruba 22 % a zbývajících 53 % na různě staré porosty s převahou smrku. Svět rozlehlých smrkových chrámů s vysokým sloupovím kmenů se na části území rychle změnil.
Celý článek najdete zde
Komentáře
Měnící se klima dává tušit, že by buk měl z této změny profitovat. Měl by obsazovat vyšší a vyšší polohy a měl by se z bukových porostů šířit do okolí. Takový trend je vskutku patrný na několika málo místech Šumavy, ale v podstatě jen tam, kde je více buku už dnes, např. kolem Českých Žlebů a na svazích Smrčiny. Bučiny "
Jenže tak "spontání" ta obnova není. Nemá totiž z čeho. Tam kde je jen smrk a jeřáb - protože vše ostatní skončilo ve skelné huti a zbytek sežral dobytek, logicky bude zase jen smrk.
Zbytky původních příměsí dávají tušit, že vše bylo jinak. Jen to, co znám - Zhůřský hřbet - prakticky až po Kvildu, byl bukový. Poslední zbytek staletých buků padl na Zhůří v 90 letech. Ždánidla a protější Poledník mají téměř až k vrcholu značnou příměs buku, To stejné ve směru Polom, Debrník. Z německé strany to kopírují rozsáhlé bučiny od Bayerische Esensteinu až téměř pod vrchol Luzného - buk je až po schody v kamenném moři.
Čili jo, dnešní "přírodní zona" byla asi hodně SM - ale zbytek byl téměř čistý buk s jedlí a klenem.
A to je hodně přes polovinu NPŠ.
Mimochodem - nebýt tam buk, nebyly by tam ani skelné huti. Skelná, Gerlova, Rejštejn, Anín, Foglsang, Prášily, Hůrka ....