»Manažeři v kraji Bořivoj Kasal je majitelem Kasalovy pily v Jindřichově Hradci. Firmu mu v restituci vrátili, musel ale vypracovat privatizační projekt a vzít si úvěr na 33 milionů korun. Vyrábějí tu fošny, prkna, latě i eurookna a dveře.

JINDŘICHŮV HRADEC Na den přesně 46 let byla Kasalova pila majetkem státu. V roce 1948 ji tehdy vládnoucí komunistický režim sebral Bohumilu Kasalovi, vrácena byla až jeho synovi Bořivojovi v restituci. Ten se tak jako důchodce stal majitelem velkého podniku zaměstnávajícího 200 lidí.

* Jak se Kasalova pila stala majetkem rodiny Kasalů?

Můj dědeček ji koupil. Byl to mistr tesařský, měl v Humpolci pilu, kde dělal krovy. Velmi se mu dařilo, ale vždycky měl vizi postavit dům celý, nejen krovy. Proto dva ze svých čtyř synů směřoval na stavařinu. Jedním z nich byl i můj otec Bohumil. Když dostudoval a získal praxi, začal s dědečkem uvažovat, kde by si měl založit vlastní firmu. Zjistili si, kde je kolik stavebních společností. Nejvíc jich bylo na severu a nejméně naopak na jihu. V Hradci byly jen tři. Shodou okolností tady byla na prodej pila, kterou postavila rodina Steinů v roce 1896. Moc jim to nešlo, takže se pily zbavovali. V roce 1928 ji proto můj dědeček koupil pro mého otce.

* Jak to, že se vašemu otci najednou začalo dařit?

Pila byla pro něj takové podnikatelské zázemí. On měl v úmyslu zabývat se stavařinou. Ihned tu proto vybudoval hoblárnu, sušárnu, tesárnu a truhlárnu. Vyráběl tu všechny dřevěné věci do staveb. Tehdy bylo v domě mnohem více dřeva než dneska, například stropy. I lešení bylo dřevěné. Proto se mu dařilo mnohem lépe.

* Už od svého počátku nesla pila jméno Kasalova?

Ano, tehdy byly totiž v Hradci tři pily, odlišovaly se podle jména majitele. Kupodivu se název udržel v době komunismu. Po znárodnění dostávala různé názvy. Nejdřív České pily, pak Československé pily, Delta národní podnik a celá řada jiných. Poslední jménem bylo Jihočeské dřevařské závody. Ale lidi, kteří tu pracovali, běžně říkali Kasalova pila nebo Kasalka.

* Co významného váš tatínek v Hradci postavil?

Například vybudoval obchodní školu v Hradci, kino Vesmír, kde je dnes dům dětí amládeže. Těch staveb byla spousta i ve středních Čechách a v Praze. V roce 1938 stavěl i opevnění pro československou armádu na Novobystřicku i na Klatovsku. Nebyla to jednoduchá práce, vojáci měli velmi tvrdé předpisy. Všechno se muselo navézt do lesa. Bylo nařízeno, že nesmí být pracovní spára. Betonovalo se tedy v jednom kuse. Navíc musely být všechny stroje dvakrát. Kdyby se něco porouchalo, byla na místě záloha.

* Co bylo s pilou za války?

Otec stavěl za první republiky vilu naproti pile. Když přišli Němci, báli jsme se, že by ji mohli zabrat pro důstojníky, tak jsme se tam rychle nastěhovali. Do nedokončeného domu jsme rozestavěli co nejvíce nábytku a bydleli tam až do roku 1948. Pila do té doby fungovala, přestože nacisti omezovali stavební činnost, takže se nic nového nestavělo. Otec se proto zaměřil na dřevovýrobu, a hlavně na železniční pražce pro Československé státní dráhy. Byl to výhodný obchod, ale technicky velmi náročný. Každý pražec byl totiž jednotlivě kontrolován z obou stran.

* V roce 1947 jste maturoval. Připravoval jste se na práci u tatínka na pile. K tomu ale nedošlo...

Dostal jsem se na vysokou školu na inženýrské stavitelství. Nějakou náhodou na mě zapomněli, takže jsem školu dodělal. V roce 1952 jsem promoval a pak jsem měl nastoupit na vojnu. Tam se ukázalo, že můj otec je třídní nepřítel, takže jsem šel k útvaru PTP do Kladna, kde jsem pracoval na šachtě.

* Bylo pak těžké najít si práci?

Hledal jsem si místo, ale nikde pro mě nebylo - bývalého pétápáka nikde nechtěli. Rozhodl jsem se, že se vrátím na šachtu. Náhodou jsem ale v Praze na ulici potkal spolužáka z průmyslovky. Byl to komunista a za dobu, než jsem vystudoval vysokou školu a odbyl si vojnu, on už byl ředitelem národního podniku Průmstav Praha. A tam jsem taky díky němu začal pracovat a byl jsem tam až do penze.

* Jak dopadl váš tatínek?

Nesl to velmi těžce. 1. března 1948 přišla komise a řekla mu, že se pila podle zákona znárodňuje a on může odejít. Pak jezdil s traktorem a vozil dřevo z lesa na různé pily. Nikdo s ním nechtěl dělat. Normálně byli vždycky dva, on na to byl sám. Jednou ale jel i na Kasalku a všimli si ho nějací komunisti. Od té doby nesměl dřevo vozit. Pak zkoušel řadu zaměstnání, ale kvůli špatnému kádrovému profilu ho v žádné profesi po jižních Čechách nenechali dlouho. Proto skončil jako stavař až v Jablonci nad Nisou v Jablonexu - tam už nikomu nevadil.

* Jezdil jste někdy do Hradce?

Trochu, moje manželka Olga je také odsud, takže jsme jezdili za její maminkou. Na pilu jsem vůbec nechodil. Považoval jsem to za zbytečné. S tátou jsme se v jedné věci neshodli. On tvrdil, že se dožije konce socialismu. Já jsem myslel, že se toho nedožiju ani já. On nakonec zemřel v roce 1988, chyběl mu jediný rok.

* Za jakých okolností jste pilu získal zpět?

V březnu 1991 jsem požádal o restituci. Musel jsem vypracovat privatizační projekt. Abych to udělal, potřeboval jsem dokumenty od Jihočeských dřevařských závodů. Měli mi to dát do deseti dnů, což neudělali. Nakonec mi to udělali dva dny předtím, než jsem měl odevzdat privatizační projekt. Stihnul jsem to jen tak tak.

* Snažili se vám tedy v restituci zabránit?

Ano. A to všemi možnými způsoby. Vůbec ten projekt byl velmi složitý. Schvalovalo se to tři roky a neustále vycházely nové a nové dodatky, co to musí obsahovat. Kdybych nebyl penzista, tak bych to nikdy nemohl stíhat. Věnoval jsem se tomu celé dny a někdy i noci.

* Pila se za komunistů zvětšila třikrát. Musel jste ty dvě třetiny doplatit?

Ano, vzal jsem si úvěr na 33 milionů korun. Já jsem byl běžný penzista, takže sehnat takovou půjčku bylo velmi těžké. Nakonec jsem ji sehnal a šest let jsem ji ze zisků podniku splácel. Za těch šest let jsme na úrocích bance dali dalších 16 milionů.

* V jakém stavu pila byla?

Nebyla to ruina, ale za ty tři roky, co probíhala restituce, se Jihočeské dřevařské závody snažily všechno odsud stáhnout, abych to dostal co nejhorší. Utlumovaly výrobu, a dokonce vrátily stroje na vyřazení, které jsem musel pak zaplatit. Byly to naschvály.

* Co se stalo s majetkem vašich strýců? Například s pilou v Humpolci?

Tu restituoval můj bratranec a pracoval tam se svým synem. Ten ale, bohužel, zemřel, takže bratranec pilu zavřel a rozprodal ji včetně pozemků. Dnes tam stojí sídliště, které má jméno Kasalova pila.

* Vy jste pilu restituoval jako důchodce, který nikdy žádný podnik neřídil. Jak se na vás koukali?

Zaměstnanci nebyli zpočátku příliš nadšení. Pak ale pochopili, že to s firmou myslím dobře, a nedůvěra zmizela. Řídit takovou společnost jsem se učil za pochodu. Zákazníci ale ani nepoznali, že se změnil majitel.

* Jakou roli hrála spolupráce s rakouskou firmu ELK? V prvních letech vás prý zachránila.

Zásadní. Dělali jsme pro ně stropní panely a ty děláme dodnes. Ještě v dubnu za mnou přišel ředitel rakouské firmy, jestli bychom zvládli dělat větší panely. Já jsem na to kývnul, což předtím Jihočeské dřevařské závody odmítaly. Tak jsem si u zákazníka udělal dobré jméno. Děláme pro ně i střešní panely a další sortiment.

* Nebáli jste se přílišné závislosti na jedné firmě?

Báli a hodně. Kdyby od nás přestali odebírat a nebo kdyby zkrachovali, těžko by to Kasalova pila přežila. Já jsem se tuto závislost snažil zmenšovat. Dnes už pro nás ELK není hlavním odběratelem, máme jich mnohem více. I větší sortiment výrobků.

* Co tedy dnes všechno vyrábíte?

Jako každá pila děláme fošny, prkna a latě. V hoblárně vyrábíme palubky, podlahovky a další věci. Dodáváme také dřevěná eurookna a dveře. Všechno děláme z masivu, překližky u nás nenajdete. Pro český trh vyrábíme i krovy a příhradové vozníky.

* Stavebnictví má v poslední době velmi těžké chvíle. Jak je na tom pila?

Zasáhlo nás to velmi nepříznivě. Předloni jsme o krizi ani moc nevěděli. Loni to bylo ale velmi zlé. Letos to vypadalo, že se to bude rozjíždět, přišla ale další pohroma -není kulatina.

* Takže zakázky by byly, ale není dřevo?

Je to tak. Lesy mají vytvořený systém tendrů a na nás se nedostává. Dovážet to nejde. Kdyby dřevo bylo, byli bychom na tom dobře.

* Letos je vám 83 let. Kde berete energii chodit každý den do práce?

To já nevím. Pořád mi to jde. Když je člověk ve vyšším věku, tak ho práce jinak baví. Já jsem vymyslel takovou teorii. Měli bychom chodit ve 40 do penze a v 60 se zase vrátit do práce.

* S tím byste mohl kandidovat do parlamentu. Vy jste opravdu neměl chuť s tím někdy praštit a užívat si důchod?

Ani ne, mě baví řešit věci, které jsou třeba. Po práci s manželkou relaxujeme buď u bazénu u našeho domku, nebo na chalupě.

* Bude nějaký Kasal, který to po vás převezme?

Měl by to být můj vnuk. Syn už tu byl jeden a půl roku, ale pro něj to není. Je šéfredaktorem literárního časopisu Tvar a je uznávaný básník. Takže práce na pile je daleko od toho, co rád dělá.

Hledal jsem si místo, ale nikde pro mě nebylo - bývalého pétápáka nikde nechtěli. »

VIZITKA Bořivoj Kasal (83 let) Autorizovaný inženýr, majitel a jednatel Kasalovy pily. Narodil se v roce 1928 v Jindřichově Hradci, kde roku 1947 maturoval. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu stavební a Vysokou školu inženýrského stavitelství v Praze. Do důchodu pracoval v Průmstavu Praha. V roce 1994 získal v restituci zpět rodinný dřevařský podnik Kasalova pila, který vede. V roce 2006 dostal zvláštní cenu poroty v soutěži Podnikatel roku.