KOMENTÁŘ

Boj o pojetí národního parku připomíná zápas o Ústav pro studium totalitních režimů

Těžko říci, jak to dopadne se zákonem o Národním parku Šumava. Ve sněmovně prošel jeho vládní návrh do druhého čtení, ale sázet na výsledek je předčasné. Zato se otevírá obecnější otázka: nestihne Šumavu podobný osud jako Ústav pro studium totalitních režimů?

Pravidla pro ÚSTR jsou nastavená tak, že nový Senát určí jeho nové vedení. Může se nám to nelíbit, ale to je vše, co proti tomu můžeme dělat. U Národního parku Šumava se rýsuje podobný dojem: (relativně) nová vládní parta chce zákonem nastavit nová pravidla – posílit lidskou stránku života v parku na úkor ochranářské priority. Ale národní park je něco, co změny pravidel vylučuje už z podstaty.

Občas skuhráme, že pravidla lecčeho se mění už během jedné generace. Jenže pravidla pro národní park musí platit konzervativně – už proto, že ochrana přírody se „světově” řekne conservation of nature.

Není to diktát zelených, ale volba Pravidla pro národní parky musí fungovat po generace, čímž jsou myšleny generace lesa. Tedy ne dvacet let, ale sto let. Ta pravidla se v různých parcích i státech liší, ale jedno musí mít společné. Nejmenším společným jmenovatelem, nepominutelnou stránkou je prioritní role ochrany přírody.

Ochrana přírody ve střední Evropě se liší od podoby ochrany přírody v Americe. Americké národní parky (například na Aljašce nebo v Yellowstonu) uchovávají přírodu v její původní podobě, tedy tak, jak by se vyvíjela bez kontaktu s člověkem. Dělají to až obsesivně – i za cenu, že po vyhlášení parku se z jeho území museli odstěhovat tamní indiáni, jinak nedotknutelní původní obyvatelé Ameriky.

V Americe tak může původnost indiánů ustoupit požadavku původnosti přírody. Občas někdo straší, že toto je cílem ideologických aktivistů i na Šumavě, ale to je přehnané. Ve střední Evropě to tak nejde už proto, že tu nejsou velká území typu Yellowstone. Snad jedinou výjimkou je Švýcarský národní park v Engadinu, ale to je alpský terén, který výškově i vegetačně začíná tam, kde Šumava končí. Místo toho se rozvíjí koncept částečné bezzásahovosti v jinak řídce obydleném území.

Suma sumárum: má-li tu být národní park skutečně národním parkem, musí být prioritou ochrana přírody včetně principu bezzásahovosti – ne jako v Americe na celé ploše, ale aspoň tam, kde to má smysl. To není ideologický diktát zelených, ale politická volba: buď se rozhodneme pro národní park, a pak nelze obejít bezzásahovost v jeho jádru, anebo uznáme, že v tom území jsou důležité lidské aktivity, ale pak tomu neříkejme národní park. Je to logická politická volba.

Nemá smysl se posmívat lidem z šumavských obcí, že nechtějí být rukojmími přísného národního parku (široce pojaté bezzásahovosti), ale právě tak nemá smysl trvat na označení národní park, když tam nemá rozhodující slovo ochrana přírody. Tu je kompromis nemožný. A Chalupovo ministerstvo životního prostředí vykročilo na cestu od přísného národního parku k nějaké volnější verzi ochrany přírody. Nic více, nic méně, ale je třeba to říci.

Jinými slovy to znamená, že po dvaceti letech se koncepce Národního parku Šumava mění. Není to žádná tragédie, ale politické rozhodnutí, jehož výsledek – schválení té či oné verze zákona ve sněmovně – zatím nelze předjímat. Ale nemá smysl předstírat kontinuitu tam, kde není.

Větší smysl může mít ohlédnutí se zpět. Proč je Šumava ze všech čtyř národních parků u nás tím nejkontroverznějším? Nejspíše svým zápasem o historickou šanci.

Šumava byla čtyřicet let uzavřená vojáky a pohraničníky. Samozřejmě, i z Krkonoš byli po válce odsunuti Němci, ale nezmizelo tamní horské osídlení – vesnice, boudy ani hospodářství. Národní park tam před padesáti lety převzal krajinu v té podobě, jakou získala už v 18. století. Na Šumavě národní park převzal divokou krajinu, jakou jsme zdědili po komunistickém experimentu. V tom je ten rozdíl i důvod kontroverze.

Po roce 1989 se pro Šumavu (přesněji pro její jádro) nabízely dvě možné cesty. Buď ji převzít, jak leží – řečeno s nadsázkou: z komunistické ostrahy hranic udělat ostrahu národního parku. Nebo ji nějak zrestituovat. Ale jak? Původní majitelé půdy jsou odsunuti, i armáda je odsunuta, takže zbývá volné pole pouze pro místní obce a podnikavce.

V roce 1991 vykročila česká vláda první cestou. Využila toho, co se k přísné ochraně přírody samo nabízelo. Nikdo to nikdy neřekl nahlas, ale Pithartova vláda se de facto zachovala podle Klausova vztahu k restituci. Václav Klaus byl odpůrcem restitucí, byl přesvědčen, že doba po roce 1989 nemá vracet dávné majetky, ale nabídnout novou startovní čáru. A tak to bylo i se Šumavou. Tehdy vyhlášený národní park byl novou startovní čárou, která – bez nějakého moralizování – převzala karty rozdané z doby komunismu.

Nynější vládní návrh zákona o Národním parku Šumavamíří opačným směrem, k „restituci”. Není to restituce majetku, ale účelu: vrátit část Šumavy – na úkor ochranářské priority – lidem a jejich zájmům. Jak jinak lze vnímat projekt lanovky z Nové Pece až na hraniční hřeben? Opět: není to nic nedemokratického, ale nelze tu hovořit o kontinuu v pojetí národního parku, podobně jako nikdo nevěří, že nenastala zásadní změna v ÚSTR.

Jako by se psal rok 1988 Vládní Lex Šumava patří ke kamínkům, které skládají mozaiku jakési normalizační perestrojky ve vztahu k přírodě a krajině. Člověk si občas připadá, jako by se ocitl v roce 1988. Přijdeli řeč na energetiku, jako by se opět vynořily Blahutovice (projekt jaderné elektrárny pro severní Moravu). Znovu se mluví o průplavu Dunaj–Odra–Labe. Opět se hovořío Mokrsku (potenciální těžba zlata v Povltaví) i o těžbě krakováním (už ne uranu, ale ropných břidlic). To samozřejmě nejsou znaky normalizace. Ale takovým znakem je, že odpůrci těch projektů bývají cejchováni v lepším případě na nepřejícníky, v horším na nepřátele.

Před dvaceti lety vedli debatu o vztahu k přírodě a krajině lidé jako Dejmal, Vavroušek či Moldan, kteří měli renomé odborné i občanské. Teď se té debaty chápou spíše byrokrati, jak ukazuje zápas o Šumavu.