Pokračování z minulého čísla
16. dubna 1919 byl přijat zákon o pozemkové reformě, na jehož základě připadly státu lesy větších vlastníků (církve, šlechtické rody). Jenom rodu Schwarzenbergů bylo znárodněno přes 60.000 ha zemědělské půdy a lesů z celkového množství 176.000 ha, které v Čechách vlastnil. Zásahů rod nebyl ušetřen ani během německé okupace – již na počátku války byla na majetek dosazena nucená německá správa. V r. 1947 byl zákonem č. 143/1947 přijat takzvaný Lex Schwarzenberg, jímž byl veškerý rodový majetek vyvlastněn. To i přes to, že Adolf Schwarzenberg štědře financoval před začátkem války stavbu hraničního opevnění, za války Benešovu exilovou vládu v Londýně a byl autorem vlasteneckého prohlášení části české šlechty v době mnichovské krize.
V minulosti se lesům také nevyhýbaly katastrofy. Veliká vichřice postihla Šumavu v r. 1868. Píše o ní např. K. Klostermann v románu V ráji šumavském. Další následovala v r. 1917. Jak si s tím poradili naši předci, bylo popsáno v časopise Lesnická práce roku 1925 – „Hrozný vítr bouřící 7. prosince 1868 postihl naše nádherné lesy způsobiv v nich spousty ohromné a v noci z 26. na 27. října 1870 další strašný vichr, další sáhy dřeva. Následkem nedostatku pracovních sil a finančních prostředků na menších statcích a lesích obecních zpracování možné nebylo, objevil se kůrovec v takovém množství, že napadl houfně porosty a stromy úplně zdravé. Lesmistr Soucha Vilém z Krumlova, Nedobitý Alois z Vimperka, Wegscheider Josef z Dlouhé Vsi, Pešner Josef z Kašperských Hor a Funke Čeněk z Velkoždíkova za předsednictví okresního hejtmana Karla Hanla uzavřeli písemné úmluvy s vůdci lesních dělníků z Vlašských Tyrol a ze Štýrska k účelům rychlého zpracování dříví kůrovce zhoubného. V r. 1874 pracovalo na Šumavě na odklízení stromů kůrovcem postižených 6.990 domácích a 1.400 cizích dělníků. Od r. 1870 se loupaly i nezpracované kmeny a kůra se ve hromadách pálila."
Na zalesněných pasekách způsobovala velké škody zvěř, hlavně jeleni. Proto v roce 1900 založil kníže Schwarzenberg oboru na Boubíně pro jeleny a všechny jeleny mimo oboru nechal vystřílet. Prohlásil, že kdyby všichni jeleni měli zlaté parohy a všechny shozy se našly (jelen každoročně parohy shazuje a narostou mu nové), tak škoda na lesích způsobená jeleny je větší než cena zlata.
Další velký polom napadl lesy v r. 1917, tedy ještě v době první světové války, kdy mladí muži byli na frontách, v zajetí nebo v lazaretech. Přesto přistoupil tehdejší lesní hospodář k likvidaci kalamity zodpovědně a komplexně. „Spadlo tehdy 190.000 m3 polomů na ploše 7.193 ha. Nejvíce v revíru Arnoštov a Křišťanov. Oba revíry leží asi 8 km jihozápadně od Volar v nadmořské výšce 780–1.235 m. Porosty zde rostoucí jsou smrk, buk a jedle a částečně i sosna, přimíšeny jsou vzácně listnáče jasan, jilm, bříza, osika, jeřáb a jednotlivě modřín. Dřevina, která zde roste na každém stanovišti, je smrk, ostatní dřeviny se již nehodí pro slatiny a suché horské hřbety. Naskýtá se otázka, proč jen hlavně smrkem se zalesňovalo. Smrk je oblíben hlavně proto, že umělému zalesňování nekladl žádných překážek, kvalita jeho dřeva jest výborná, jest velmi měkký, snadno zpracovatelný, vyznačuje se značnou hmotnou produkcí (až 700 m3 na hektar a více). Pro tyto své přednosti jest smrk hlavní výnosovou dřevinou. Porosty smíšené s přimíšenou jedlí a bukem zvýší však houževnatost vůči klimatickým vlivům, přičemž se hledí, aby smrk byl zastoupen asi 60 %."
Pro zpracování kalamity bylo vybudováno 15 km úzkokolejných lesních drah, posílena nová parní pila s pěti rámovými katry. Pomocí volů nebo koní se dopravilo k dráze celkem 169.416 m3. Dřevo se nekazilo, protože bylo odkorněno a kůrovec se neměl kde množit. Kulatina byla zpracována do r. 1922 a plochy zalesněny do r. 1925. Je potřeba připomenout, že tehdy ještě motorové pily nebyly, nebyly ani žádné traktory ani chemické prostředky.
Roku 1948 začalo znárodňování, které probíhalo v lesích zhruba do roku 1960. Pro zajímavost – lesy města Vimperk byly znárodněny v r. 1953. Do té doby se o ně staral pan František Řehoř nejstarší.
Hospodaření v lesích před r. 1989
Mimo vojenských a družstevních lesů hospodařil v lesích podnik Československé státní lesy, který měl v každém kraji svá podniková ředitelství a jednotlivé lesní závody (přibližně 1 lesní závod na okres – podle lesnatosti). V okrese Prachatice je hodně lesů, proto zde byly dva lesní závody. Pod lesní závod Vimperk patřily lesní správy Lipka, Strážný, Borová Lada, Kvilda, Zdíkov, Čkyně a Vimperk. Lesní správu (polesí) řídil lesní správce (či polesný, fořt) a jemu bylo podřízeno přibližně 6–7 hajných, kteří měli na starosti lesnický úsek o velikosti přibližně 700 ha. Hajný zodpovídal a řídil veškeré práce, které se na svěřeném úseku prováděly (těžba, přibližování a odvoz dřeva, pálení klestu, zalesňování, ožinování aj.)
K tomu bylo na každé správě dostatečné množství zaměstnanců, kteří tyto práce prováděli. Každý hajný měl na zajištění pěstebních prací stálé pracovnice a ty si dobře vyklidily paseku po těžbě od klestu, aby se jim dobře zalesňovalo. Sazenice zasázely kvalitně, protože to dělaly celý život. Ožinovaly a ochraňovaly sazenice, protože to, jak vypadaly zalesněné paseky, byla jejich vizitka. Na jaře se odstranily veškeré polomy, aby se v nich nemohl namnožit kůrovec. Jenom na polesí Kvilda bylo v té době více než deset koňských potahů, díky kterým nezůstalo dříví ani na těch nejnepřístupnějších místech, kde by se mohl namnožit kůrovec. Jakmile se někde objevil kůrovcem napadený strom, byl okamžitě zpracován, chemicky ošetřen a odvezen na nejbližší pilu ke zpracování. O tom, že se na Šumavě hospodařilo dobře a šetrně k přírodě, svědčí i to, že byl dne 20. 3. 1991 vyhlášen Národní park Šumava. Jeho posláním mělo být mimo jiné uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí a zachování typického vzhledu krajiny. Jak se to podařilo, ať posoudí každý sám. Údajně se kůrovec z Národního parku rozšiřovat po okolí nemůže, protože vědci zjistili, že jeho dolet je maximálně 200 m. Naproti tomu stojí argumenty, že příznivý vítr přinese do Evropy písek až ze Sahary, a to nemá písek křídla.
Dřevo se zpracovávalo na místních pilách například ve Volarech, Kašperských Horách, Sušici, Hliništi, Zdíkovci. Po roce 1989 byly téměř všechny zrušeny a kůrovcem napadené dřevo se vozí stovky kilometru do Německa či Rakouska za ceny, které nepokryjí náklady na těžbu a opětovné zalesnění holin. Po roce 1989 byly veliké snahy o privatizaci státních lesů. Tomu se naštěstí podařilo zabránit, ale přesto se našla cesta, jak se k těmto majetkům dostat. V roce 1992 došlo k tzv. transformaci lesního hospodářství. Byla založena státní organizace Lesy ČR, která byla při svém vzniku zbavena všech svých výrobních kapacit (strojů, manipulačních skladů, dílen aj.) a stala se pouze správcovskou organizací. V boji proti kůrovci jsou Lesy ČR odkázány na výběrová řízení na dodavatele práce dle zákona o veřejných zakázkách. Z bývalých zaměstnanců se nuceně stali živnostníci, kteří se museli předhánět v tom, kdo bude ochoten dělat práci nejlevněji – ten ji dostal. Většina dřevorubců, kočích či pěstebních dělníků si našla jiné zaměstnání.
Než je ukončeno výběrové řízení, brouk se již namnožil, stromy opustil a napadl další. Zpracují se kůrovcem opuštěné souše a vypisuje se další výběrové řízení na nově napadené stromy. Dřevokazný brouk se může lesem lavinovitě šířit dál. Místo tří napadených a nezpracovaných stromů se brzy rozšíří na deset, padesát, tři sta, a nakonec na celou republiku. Lesníci proti tomu nesmí nic dělat, jenom čekat na výsledek výběrového řízení a evidovat další a další napadené stromy. Dříve při zjištění přítomnosti kůrovce ve třech stromech je nechal lesník okamžitě porazit. Návštěvník lesa ani nepoznal, že tam nějaké stromy schází. Ale nebylo to transparentní. Dnes by je stejně neměl kdo porazit, protože staří dřevorubci skončili a noví nejsou, protože lesnické školy (nejenom ve Vimperku) se ruší. Co by se tam tři roky učili, když na to stačí dvoutýdenní kurs a jste kvalifikovaný dřevorubec. Živnostník se už dnes stejně do výběrových řízení hlásit nemůže, protože Lesy ČR vypisují výběrová řízení na kompletní lesnické práce na velkých územích a tyto práce jsou schopny zajistit pouze velké lesnické firmy, které si pak pouze živnostníky najímají. A nic se na tom nezmění, protože jednu z největších lesnických firem vlastní pan premiér Babiš. Pardon, byly vloženy do svěřeneckého fondu. Vlastníci lesnických firem samozřejmě nemají důvod kůrovce zlikvidovat, protože v době kalamity se nemusí dodržovat zákonem stanovená výše těžeb a peníze se jen sypou, ale na úkor budoucnosti celé společnosti.
Na Vimpersku není zatím situace s kůrovcem tak dramatická jako na ostatním území a je to určitě také tím, že lesní závod Boubín nebyl ještě s dalšími čtyřmi lesními závody nucen projít tzv. transformací a lesníci zde mohou s broukem bojovat podle osvědčených a vyzkoušených metod. Nelze ale odsuzovat ani ostatní lesníky. Ti pouze plní zadání politiků. Pokud by mohli rozhodovat a pracovat na základě lesnicky ověřené praxe, nikdy by k takto obrovskému rozšíření kůrovce nedošlo.
