Martin Gregora
O tom, že si náš největší národní park zaslouží svůj zákon, není sporu. Není také sporu o tom, že je to téma, o kterém rádi zasvěceně mluví politici a celá veřejnost, často s problematickými kompetencemi. Jednoduše řečeno ti, kteří tam nebydlí a nehospodaří, většinou vidí Šumavu jako panenskou přírodu, kterou máme chránit pro další generace stůj co stůj. Pro ty, kteří tam žijí a pracují, už je pohled na národní park a pravidla jeho fungování do značné míry odvislý od jejich vlastního prospěchu.
A to je jádro celého sporu, vedeného často v iracionální rovině, sporu o zelené srdce Evropy. Vede se roky a pro média se přikrývá vznosnými, chvályhodnými a povětšinou i racionálními myšlenkami. Teď, když po dlouhých debatách skupina politiků, přírodovědců a lesníků pod vedením ministra Chalupy našla přijatelný kompromis, by byla obrovská chyba vyjednané znění zákona o Národním parku Šumava zásadním způsobem měnit. Především v těch nejkritičtějších bodech, jakými je např. otázka zonace. Návrh, který předkládá MŽP, je oproti návrhu Plzeňského kraje či senátora Jirsy životaschopným kompromisem. Ale pozor! Také velmi křehkou a vzácnou vázou. Jestliže jednou vypadne zákonodárcům z rukou, těžko se bude slepovat. Přitom zrovna květena Šumavy tu vázu už zoufale potřebuje! A kdyby jenom ta!
