Mistrem České republiky v dřevorubeckém sportu se stal už posedmé, poprvé to však bylo přímo v obci, kde žije. Jan Svoboda z Liptálu včera ovládl celý šampionát a zisk titulu si pořádně užíval.

LIPTÁL Jako malý kluk chtěl být armádním pilotem nebo kosmonautem. Jenže je z něj dřevorubec. A dokonce ten nejlepší v Česku.

Šestadvacetiletý Jan Svoboda je už sedminásobným mistrem republiky v dřevorubeckém sportu. Svůj prozatím poslední triumf v šampionátu Stihl Timbersports vybojoval včera v domácím prostředí v Liptálu, kde Svoboda žije.

„Je to fantastické vyhrát posedmé, a ještě doma,” usmíval se Svoboda. Když ve svých svalnatých rukách držel sekyru a neuvěřitelně rychle sekal do dřeva, připomínala atmosféra v amfiteátru fotbalový zápas.

Emoce byly všudypřítomné a při jednotlivých disciplínách hlediště burácelo. Diváci křičeli, dupali, pískali a hnali ho za vítězstvím. „Honzo, jedem,” ozývalo se.

„Děkuji divákům za skvělé prostředí, především díky nim se mně podařilo zvítězit,” reagoval Svoboda. Fyzičku trénuje výhradně v práci, techniku doma.

„Pravidelné ale ty tréninky nejsou, jsem živnostník, takže jak zbude čas,” popsal. Letos má ale natrénováno slušně – od začátku roku pracoval ve Francii, kde kácel stromy v extrémních horských podmínkách.

Svoboda se narodil ve Valašském Meziříčí a v Liptále, odkud pochází jeho maminka, žije od šesti let. A v amfiteátru bylo hodně znát, že jsou na něj lidé hrdí.

Ale fandili i dalšímu místnímu borci se sekyrou či pilou v ruce; René Skalický nakonec skončil na 11. místě.

„Jsou to ohromně šikovní kluci, jsme na ně pyšní,” potvrdila Magda Hučíková z Liptálu, která seděla v hledišti.

Do amfiteátru se vejde pět tisíc lidí, ale včera jich tam mohlo být i víc. Dřevorubecký sport je v České republice poměrně mladý, první závody se konaly před dvanácti lety. A pokaždé na jiném místě. Tentokrát se závodníci poprvé sjeli ve Zlínském kraji.

Samotný šampionát pochází z USA a skládá se z několika disciplín. „Mistrovství České republiky je vlastně takový šestiboj,” vysvětlil jeden z organizátorů Kryštof Šabacký. Dvě disciplíny vyžadují sekyru, další pily. Motorové i obyčejné jednomužné. Nejvíc respektu budí takzvaný springboard, při kterém závodníci šplhají do výšek, aby zhruba tři metry nad zemí uťali kmen stromu.

Nejprve si musejí vysekat škvíru, do které dají springboard, tedy prkno se železným hrotem. Vyskočí na něj a dělají zásek pro druhé.

Teprve pak, když balancují na úzkém a pružícím prkně, přesekávají špalek o průměru skoro 30 centimetrů. Janu Svobodovi na něj stačilo 26 seknutí. „Tipoval jsem, že to bude tak 24 ran, takže je to dobré,” usmíval se, když splnil první disciplínu. „Pořád si dobře pamatuji, s jakým strachem jsem poprvé balancoval na druhém prkně.” To se psal rok 2004.

Springboardem se začíná proto, že je mimořádně fyzicky náročný. Závodník unavený po několika disciplínách by se mohl zranit.

V Liptále jej všichni absolvovali ve zdraví, i když obecenstvo vidělo i pády.

Další disciplíny už závodníci přijímali lehčeji, ale pro diváky nebyly o nic méně atraktivní. Motorové pily, z nichž některé mají výkon motoru podobný jako menší osobní auto, taky budí respekt.

I když šlo o mistrovství republiky, porota byla mezinárodní. Stejně jako časoměřiči. Kdo nesplnil v časovém limitu, byl diskvalifikován. „Nemá smysl se vysilovat před dalšími závody,” dodal organizátor Šabacký.