V České republice máme několik národních parků, ale položme si otázku: je v nějakém národním parku tolik suchých stromů a tolik zdevastovaného lesa? Máme v jiném národním parku tolik trestních oznámení, tolik soudních sporů, tolik pokut, tolik blokád, tolik demonstrací, tolik odvolávání ředitelů, tolik mediálních bojů? Pouze nešťastná Šumava je již patnáct let v sevření těchto sporů a s každým novým ředitelem, resp. s každým novým ministrem, který více či méně podléhá nátlakovým skupinám typu Hnutí Duha a aktivistickým vědcům, přichází nová koncepce ochrany přírody. Jen za dobu platnosti posledního Plánu péče se vystřídalo 6 ředitelů NP Šumava, což je celosvětový unikát.
Celý problém se skrývá ve filosofii „divočiny" či „zakládání nových pralesů". Cílem nevládních skupin je nechat většinu šumavských lesů svému osudu, tedy destrukci kůrovcové kalamity s tím, že tam za tři sta až čtyři sta let vyroste nový prales. Tato myšlenka má podporu některých úředníků v Bruselu, některých vědců, ale naprosto s ní nesouhlasí demokraticky volené orgány, šumavské obce, kraje a horní komora parlamentu, tedy občané.
Zájmy na vzniku „divočiny" se pak větví. Vědci čerpají milionové granty a publikují vědecké zprávy, kdy se mnohdy zkoumá pro samotné zkoumání. Typickým příkladem byl výzkum houby Beauveria bassiana, vyhozené miliony a mediální humbuk. Do zkoumání šumavských procesů však jdou stovky milionů korun a řadě vědců tyto peníze stojí za podporu vzniku „divočiny". Každá kůrovcová kalamita je doprovázena masivním kácením v okolních lesích. Během úmyslně rozpoutané kalamity v letech 2007 až 2010 byly vykáceny a prodány cca dva miliony kubíků dřeva. Některým lidem, kteří byli přisáti na tyto těžby a prodej dřeva ve stovkách milionů korun, stojí také za to „divočinu" podporovat. A pak je tu poslední skupina, nábožensky přesvědčení vůdci aktivistů, kteří považují šumavské smrkové lesy za hrůzu a za každou cenu je chtějí zničit. Na ně se nabalují aktivističtí sympatizanti, kteří o přírodě nevědí vůbec nic a jezdí na Šumavu na placené brigády, kdy je náplní práce přivazování se ke stromům za účasti médií.
V zájmu „divočiny" se tak točí stovky milionů, v zájmu zeleného lesa pouze zdravý rozum. Šumavské obce, krajská zastupitelstva i Senát hlasují téměř jednohlasně pro zelenou Šumavu a zachování přírodního dědictví našich předků. To jsou instituce, které reprezentují veřejnost. Hnutí Duha ve stánku na pražském Smíchově sbírá podpisy pod petici proti jakýmsi imaginárním developerům a proti kácení na Šumavě, přičemž demagogicky zamlčuje, že nejvíce se kácelo za „zelného" ředitele Krejčího a ekologického ministra Bursíka.
Ministři Pavel Drobil a Tomáš Chalupa a ředitelé Jan Stráský a Jiří Mánek vliv Hnutí Duha eliminovali a na Šumavě byl klid. Ministr Richard Brabec pod tlakem Hnutí Duha a aktivistických vědců změnil Plán péče a odvolal z křesla ředitele NP Jiřího Mánka a instaloval Pavla Hubeného. A začal nový kolotoč mediálních obviňování, žalob, soudních sporů a pokut. Na povrch vyplavalo, že jacísi vědci přehnali svá vědecká zkoumání a zahubili rysa i s mláďaty. Nešťastná Šumavo, co jsi provedla, že si na tebe Hnutí Duha zasedlo!
