Názor
V předchozích letech jsem musel vytrvale odpovídat na jednu z nejčastějších zkratkovitých otázek, kterou si vymyslela veřejnoprávní média, zda na Šumavě kácet či nekácet kůrovcem napadené stromy. Moje argumentace, že otázkou není, zda kácet nebo nekácet, ale zda chránit či nechránit šumavské lesy před kůrovcovou kalamitou, před touto mediální zkratkou neobstála. A neobstála zejména proto, že média veřejnost masírovala a masírují názorem, že kácení je zločin na přírodě a nekácení křišťálově čisté ekologické dobro. A protože většina šumavských starostů kritizuje umělé rozšiřování kůrovcové kalamity za účelem výroby umělé divočiny a následné drastické kůrovcové těžby, které snižují atraktivitu Šumavy, tak jsme mediálně označeni za příznivce kácení. Zvláště poté, co jsme se postavili proti plánované a organizované aktivistické blokádě Na Ztraceném. Ale s výměnou vlád došlo, jako obvykle, ke změně vedení šumavského parku, s ním i ke změně kurzu a problematika kácet či nekácet jako zázrakem utichla. Dalším mediálním zázrakem je, že se Šumava zázračně uzdravuje, obnovuje a soušky zachraňují vodu na Šumavě.
Ale nikomu nevadí, že v médiích nemají prostor vědečtí odpůrci, kteří varují, že vody zákonitě ubývá, protože blahodárný stín korun stromů zmizel na tisíci hektarech, zem rozpaluje sílící sluneční žár, méně prší a v zimě je čím dál méně sněhu.
Jde skutečně o zázrak, anebo je někde zakopaný příslovečný pes? Lidé přeci mohou zapochybovat, zvlášť když vidí, že se les i voda na Šumavě ztrácejí a že nekonečná řada kamionů odváží šumavské dříví daleko za hranice Šumavy. A co s tím? Přiznat, že rozpočet ekologického vedení šumavského parku zachraňuje výprodej šumavského lesa, anebo si vymyslet dojímavý příběh? A tak se zrodil příběh o šumavských starostech, developerských pohůncích, kteří chtějí zlikvidovat šumavskou přírodu developerskými stavbami. Příběh, který se sice vůbec nezakládá na pravdě, ale který přináší do kapes jeho tvůrců spousty peněz.
K tomu a k ničemu jinému slouží petiční stánky Hnutí DUHA za záchranu Šumavy. Jeden z nich hanobí symbol našeho státu, Prameny Vltavy, jedno z nejnavštěvovanějších míst Šumavy, díky kterému se petiční výbor chlubí, že právě tam podepsalo petici 7 000 lidí. Pravdou ale je, že většina návštěvníků Pramenů Vltavy petici nepodepsala. A protože bylo nutné politiky ohromit, vyrazilo Hnutí DUHA za podpory vědecké platformy „Vědci pro Šumavu" se svou peticí k pražským nákupním centrům a na hlavní třídy měst.
Kde jinde vykládat zasvěcené báchorky o Šumavě, než na rozpálené dlažbě mezi železobetonovými stavbami. Velmi promyšlený tah, který zapůsobí na mnohého uživatele železobetonového komplexu obchodního centra, který s pocitem provinění alespoň svým podpisem pod petici podpoří záchranu šumavské divočiny. Nač se zajímat o realitu, když petici podporují profesorské autority a kulturní fronta!
A jaká je realita?
V národním parku rozhodují pouze orgány ochrany přírody, kterými je ministerstvo životního prostředí a správa šumavského parku, nikoliv starostové. Pravdou totiž je, že zákon o ochraně přírody odňal v roce 1992 šumavským starostům většinu rozhodovacích pravomocí. Developerské projekty v šumavské přírodě realizovat nejde, protože to nedovolují zákony a nesmí to připustit ani stát, který je vlastníkem pozemků, na kterých se příroda vyskytuje. A kritika starostů směřuje nikoliv k existenci národního parku, ale k orgánům ochrany přírody, které za celé čtvrtstoletí nebyly schopny vymyslet a realizovat odpovědnou koncepci péče o NP na Šumavě. Tuhle pravdu se ale ve veřejnoprávních médiích nedozvíte.
O autorovi| Václav Vostradovský,starosta, Kvilda
