Jeho práci si často představujeme podle filmů s Tomášem Holým. Profese hajného má v sobě MÉNĚ ROMANTIKY, NEŽ SI MYSLÍME. Někdy je to i smutek.
Jeden strom vedle druhého. Ten vysoký i ten trochu křivý, hrdě ramenatý strážce palouku i jeho mladší bráška nesměle se krčící v mlází. Všechny mají na sobě flek od červeného nebo modrého spreje.
Hajný Vojtěch Louda tu byl nedávno, znaménka jsou od něho. Teď už míchá s plechovkou plnou aerosolu zas. Přistoupí k nejbližšímu smrku a smutně si povzdechne: „Tak tenhle taky."
A opět zmáčkne tlačítko na spreji.
Barevný cejch Z kácení. Takový strom je napadený kůrovcem, musí jít k zemi. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, všechny kolem.
Otrlému lesníkovi je bídně. „Tohle je hodně smutná chvíle. Rostl tady devadesát let, ještě tu s námi měl být," souká ze sebe a rozhlíží se po počmáraném háji. „Tenhle rok je extrémní. Byla hrozná sucha, to kůrovci svědčí. Většinou tady kůrovcové těžby mívám tak 40-50 kubíků ročně, letos jí bude až 1 500 kubíků. To už je pro přírodu pořádný záhul."
Ssssss! Modrý poprašek sviští z plechovky na kůru dalšího stromu. Tady, pár kilometrů jihovýchodně od Hradce Králové, to je stejné jako v lesích po celé republice: sice jste v tom zeleném oblečení skoro pořád na čerstvém vzduchu, ale s čistou hlavou to rozhodně není.
Lesní řidič
Proč jsou skoro všichni ti filmoví hajní od Horyny v Přátelích Zeleného údolí až po Straku z trilogie s Tomášem Holým takoví mrzouti? Vojtěch Louda se jim nepodobá. Vůbec. Přestože přijíždím na místo srazu s půlhodinovým zpožděním, nevypadá nazlobeně. Taky je o poznání mladší než herci Vlado Müller nebo Gustáv Valach. A pak - což mě překvapuje vlastně vůbec nejvíc - je bez flinty i bez psa!
Ale zrovna v tomhle zdání klame. Jako správný hajný má jak zbraň, tak štěkajícího pomocníka, jen je zkrátka netahá pořád s sebou. Vždyť se pořád říká: „Lesník bez psa je poloviční lesník." To platilo za Husáka, platí to i teď. Akorát ho pán nad 700 východočeskými hektary užije spíš při myslivosti, kdy je ohař kolikrát tím jediným, kdo je schopen postřelené zvíře dosledovat. Při běžné práci se Loudovi hodí spíš to terénní auto, se kterým na mě čeká u vjezdu do svého revíru.
Najezdí toho za den strašně moc. „V tom se moje profese změnila," tvrdí, když nasedáme. „Dřív si hajný celý svůj úsek dvakrát denně obešel, věděl o každém stromu. Měl čas. Dneska pořád někam lítáme. Co dřív dělalo pět hajných, to má dneska na starost jeden. Ubylo i dělníků, dřív jich tu mohlo být sto, dneska patnáct. Navíc v lese hodně dělávali místní. Vyšly babičky, někde něco vydloubly, jinde zasadily. Teď vám firma pošle čtyřicet lidí, ani je neznáte, a po dvou týdnech jsou zase pryč. U nás se naštěstí jako jinde nestřídají Mongolové, Vietnamci a Rumuni, jezdí sem celý rok stejní lidé. Les dobře znají."
To už spolu sedíme v autě, na korbě vezeme dřevěné laťky a pletivo. Loudovi věčně zvoní telefon, lidé si ze skladu objednávají palivové dříví pro domácí krby. Ještě před dvaceti lety se materiál nehodící se na prkna tolik nevyužíval; dneska je po něm poptávka.
„Jako na ústředně," glosuje hajný, jen co položí několikátý hovor v řadě.
Je podzim, každý druhý kout lesa u Malšovic zahanbuje fantazii impresionistických mistrů. Mezi kmeny visí ve vzduchu ranní zima, sem tam chuchvalec mlhy, zvláštní vláčná nostalgie. Louda, jakoby navzdory svému příjmení, na ni nemá čas. Za chvíli brzdí u pobořené oplocenky, právě sem vezeme pletivo s plaňkami.
Kazisvěti a dříči
Zničili ji lidé, samozřejmě. Snad o ni opřeli kolo, snad ten plůtek před mladými stromky probořili jinak, kdo to už dneska pozná. Lidi jsou kazisvěti, to věděl už Vojtěchův děda, taky hajný, stejně jako táta, rovněž lesnicky zaměřený. Je to pořád dokola: Jak to, že vznikl požár? Někdo si dělal ohýnek nebo kouřil u sbírání hub. Jak to, že na cyklistu spadl strom? Někdo nepovolaný kácel, kde neměl. Jak to, že jsou po lese vystresované samice zvěře i s mláďaty? Protože nějaký člověk nechal pobíhat psa na volno. Jak to, že je v háji nepořádek? Někdo si ho plete se skládkou.
I proto má Louda tolik rád podzim - bezohledných lidí se tu toulá míň. „Občas jedu autem něco udělat a na cestě potkám maminku s kočárkem na bruslích, v uších má sluchátka a prostě mi neuhne. S bruslaři to bývá ostré. I na tom je vidět, že vážnost mé práce upadá. Hajný býval na vesnicích vážená osoba, dneska na mě spíš ještě křičí."
Jak zvláštně musí ta lidská povaha působit na němé stoleté svědky, dřevěné starce pamatující mocnářství i Masaryka, dvě světové války, věčnost. Kdyby měli ústa, zaručeně by vyprávěli o všech těch lidských rozmarech.
Jak ještě za časů Vojtěchova dědečka rostlo málo buků, jelikož skláři jejich dřevo potřebovali k výrobě forem. Jak se pak všude tvrdohlavě vysazoval smrk, přestože je mnohem náchylnější ke kalamitám. Jak byly doby, kdy ještě hajní v uniformě salutovali. Jak dorazily nové zvyky z daleké východní říše a staletá pravidla lesního hospodaření byla najednou k smíchu. Jak místo koňského ržání začaly v říši mechu, kapradí a voňavého dřeva kvílet motory.
„Největší rozdíl je oproti dřívějšku pochopitelně právě v technice, lidi se už dneska tolik nenadřou," připouští Louda. „Dříví odvážejí vyvážecí soupravy, škody jsou tak menší, než když se to tenkrát všechno tahalo po zemi, v níž zůstaly rozryté hluboké příkopy. Jenže pokud přijde kalamita, stejně nakonec potřebujete chlapa s pilou."
Jeden takový, byť má zrovna v ruce křovinořez místo pily, se právě činí za oplocenkou. Při ožínání pomáhá pětiletým stromkům od travin, které by jinak ovětvené prcky před zimou zavalily. Sekačka vrčí tak nahlas, že při nasedání do auta Loudu skoro neslyším, jak si při pohledu na kolegu pochvaluje: „Hajný může být sebelepší, ale když nemá k ruce dobré lidi, nic nezmůže."
Lesní pedagogika
V lese směrem na Holice jsme na různých cestičkách zabočili už tolikrát, že jsem ztratil přehled. Naštěstí je patrné, že místní hajný to tady nemusí procházet dvakrát denně po svých, aby se vyznal. Zdatně stříhá zatáčky a mezitím mi ukazuje:
„Vidíte? Tamhle máme až 170 let staré stromy."
„Sem zaběhne srnčí, dančí, černá zvěř - hlavně té je tu dost."
„Tady na té holině taky stál hustý les, až do roku 2012, kdy přišel vichr, který s obrovskými stromy točil ve vzduchu jak se sirkami. První pohled byl hrozný. Celý život se o to staráte, a pak..."
I takové chvíle jeho práce přináší. Někdy ho nebolí jen mozoly, ale i duše. „Přesto bych neměnil. Nemohl bych ve fabrice stát od rána do čtyř u pásu."
Říká to, byť je na nohách taky zhruba od šesti. Jako spousta dalších kolegů už nebydlí v žádné hájovně, normálně dojíždí do práce z domova. Navede své lidi, co mají dělat. Určuje, které stromy se mají porazit, řídí odvoz dřeva, čištění příkopů, hodně les obchází a kontroluje, mívá fůru papírování. Na jaře se po těžbách uklízí klest, jakmile zem rozmrzne, sázejí se stromky, staví oplocenky. V mladších porostech se dělají prořezávky a probírky. Od května do konce října se paseky ožínají od trávy. A na podzim se těží, protože pokud by se to provádělo dřív, dřevo by ztrácelo kvalitu - borovice by modraly, smrky černaly, listnáčům by se tvořily výsušné trhliny.
Mimo to pomáhá při lesní pedagogice, kdy do jeho zeleného chrámu přicházejí školní třídy, aby se přiučily přírodním zákonům. Vypráví dětem, jak se mají v lese chovat, co tady žije. Sám se diví, kolik z nich nepozná ani jelena.
U obůrky s bachyní Pepinou, kňourem Bobkem a šesti selaty dávají pozor i největší zlobilové. Louda jim vykládá: „Ve volné přírodě z nás mají větší strach než my z nich. V 99 procentech utečou. Jen když má bachyně selata a některé z nich vystrašeně zakvičí, půjde ho bránit. Nebo je prase nebezpečné, pokud je postřelené. To pak bývá spousta psů porvaných. I chlapů. To je taková rychlost, že nestačíte vůbec nic."
Les versus lýkožrout
Ssssss! Z Loudovy ruky syčí modrý sprej. Po všech těch zastávkách mezi stromy jsme konečně dorazili na místo, kde věky ošlehaní dřevění bohatýři pláčou pod útoky kůrovců. Není to slyšet, a přece to cítíte. A v každém zmáčknutí spreje je něco jako: „Ještě jsi tu měl být dvacet let..."
Kůrovec leze většinou do smrků, letos si ovšem s gustem pochutnává i na borovici vejmutovce. Lýkožrout (to je jeho oficiální jméno) smrkový napadá spíš starší stromy, lýkožrout lesklý i ty mladší od patnácti dvaceti let. Někde kolem jsou tu pod kůrou stromů oba. Jejich skrytý útok pozná hajný buď podle datlů a strakapoudů klovajících do kmene, nebo podle toho, že smrk pouští zelené jehličí. Tehdy je chudák strom hodně prosmolený, na obranu se snaží brouka zavalit pryskyřicí. A v tom je právě problém letoška.
„Jelikož stromy nemají vodu, nemají dost pryskyřice na boj s lýkožroutem," říká Louda. „Takže usychají, začínají se loupat, hynou. Letos je to fakt šílené. Jediná obrana je to porazit a rychle z lesa odvézt ven, než z toho brouk vyleze a napadne další stromy..."
Jeho vlasatý kolega s pilou na chvíli přestává v práci a přidává se do hovoru: „Záleží, jaká bude zima, ta nám může pomoct. Když bude pořádná, brouk vymrzne. Jenže naposledy byly dvě zimy mírné..."
„... s tímhle nás čeká pořádná lopota i zjara," skáče mu do řeči Louda. „Brouk už je nalítanej i ve stromech okolo. No jo, na jedné straně je to hrozné. Na druhé nám to dává šanci změnit druhovou skladbu lesa, nasázet místo toho listnáče. Jednou z toho tady bude smíšený les." Jednou?
Na to si ještě počkáme.
Než za pár minut z jeho revíru odjedu, Vojtěch Louda se mi to znovu pokusí vysvětlit: „Zemědělci na jaře zasadí, na podzim sklidí. My musíme pracovat s ohledem na další desetiletí. Měli bychom tady zanechat odkaz dalším generacím lesníků. Zasadíme stromek. A až čtvrtá generace po nás ho bude kácet."
