Mám tu čest být druhým rokem členem poroty Nadace Partnerství, která uděluje Cenu Josefa Vavrouška za konkrétní činy na podporu životního prostředí a udržitelného rozvoje. Letos jsme z jednadvaceti nominovaných vybrali lesníka a profesora Josefa Fantu.
Mám tu čest být druhým rokem členem poroty Nadace Partnerství, která uděluje Cenu Josefa Vavrouška za konkrétní činy na podporu životního prostředí a udržitelného rozvoje. Letos jsme z jednadvaceti nominovaných vybrali lesníka a profesora Josefa Fantu.
Fanta stál v roce 1963 u vzniku Krkonošského národního parku, na počátku 90. let se pak výrazně podílel na obnově imisemi zničených krkonošských lesů. Fanta žil roky v emigraci, pracoval na univerzitě v Amsterodamu jako profesor ekologie krajiny. Po návratu působil i jako člen Vědecké sekce Rady Národního parku Šumava.
Profesora Fantu znám osobně z různých akcí, kde propagoval moderní péči o les s citlivými zásahy člověka. Před čtyřmi lety jsem s ním dokonce jako novinář dělal rozhovor o lesích na Šumavě, ale i v jiných regionech.
Sněmovna přitom bude brzy projednávat novelu zákona o ochraně přírody a krajiny, která upravuje fungování národních parků včetně toho šumavského. Znovu začne rétorická bitva o to, jak chránit šumavské lesy, jestli kácet kůrovcové smrky nebo jak velká by měla být bezzásahová zóna. Pokládám Fantovy názory za stále aktuální, proto jsem si - i vzhledem k aktuálnímu ocenění profesora Fanty - dovolil vybrat několik výňatků z onoho rozhovoru.
O šumavském problému:
"Před sto lety, kdy se na Šumavě vysazovaly stejnověké smrkové monokultury, nám naši předkové zadělali na dva problémy. Prvním je, že kůrovec napadá staré stromy. Stejnověké smrkové monokultury nejsou přirozeným porostem, jsou ale živnou půdou pro kůrovce. Druhým problémem je, že staré smrkové lesy jsou velice náchylné k poškození silnými větry, vichřicemi. A to se na Šumavě také stalo, vzpomeňme si na orkán Kyrill.
Jak proti kůrovci:
"Když jsme jednou vyhlásili bezzásahové pásmo, tak bychom to také měli dodržet. Zásahy proti kůrovci by se měly dělat v okrajových zónách. Neměly by se dělat paušálně, ale výběrovým způsobem."
O kácení v prvních zónách:
"V národních parcích platí zásada, že v územích, která byla zařazena do čistě přírodních zón, se nic takového nedělá. Tam se na přírodu chodíme dívat, učit se. Ne jí manipulovat."
O německé zkušenosti:
"Znám například dobře situaci v německém národním parku Harz na sever od Drážďan. Tam je podobná situace jako na Šumavě. S preventivními a ochrannými opatřeními nepočítají na prvním místě v národním parku, ale v lesních závodech, které s národním parkem hraničí. Oni respektují, že národní park je první kategorie ochrany přírody."
O rumunské zkušenosti:
"Jsem členem malé nizozemské pracovní skupiny, která za finanční pomoci holandské vlády inventarizuje zbývající pralesy v Evropě. Dělali jsme to například v Rumunsku, kde jsme zmonitorovali přes 200 tisíc hektarů. Vzhledem k tomu, že má rumunská vláda smlouvu se Světovou bankou na podporu výstavby lesních cest, byli jsme si vědomi toho, že když se do místa, kde jsou pralesy, postaví cesta, tak se s pralesem můžeme rozloučit. Sešli jsme se proto s rumunským ředitelem toho projektu. Řekl nám: Dejte mi mapy s pralesy, žádná cesta se tam stavět nebude. Dali jsme mu mapy a od rumunských kolegů vím, že drží slovo."
