Odvolaný ministr zemědělství Ivan Fuksa nebyl zdaleka tak nevýkonný, jak o něm tvrdí premiér Petr Nečas. Největší uznání si ale vydobyl v Bruselu, kde se pragmaticky snažil pro české zemědělství zajistit co největší podíl z evropských peněz.

Odvolávat ministra zemědělství v Česku je snadné. Ve vysoké politice je zemědělství vnímáno jako okrajový rezort, který se na tvorbě HDP podílí pouhými dvěma

procenty a v němž pracuje zanedbatelných 120 tisíc lidí. Když se vymění ministr, moc lidí to nezasáhne a s vysokou pravděpodobností proti tomu nikdo nebude hlasitě protestovat. Zemědělství média příliš nezajímá. Skuteční zemědělští odborníci nejsou ani v politice, takže neexistuje žádná zasvěcená diskuze o tom, co je špatně, a co ne. V totálně laickém zemědělském politickém prostředí je pak velmi snadné cokoli manipulovat, rušit, prosazovat a třeba i personálně měnit, protože nikdo nedokáže posoudit konečné důsledky.

Nejen na to doplatil dnes již bývalý ministr zemědělství Ivan Fuksa, kterého premiér Petr Nečas odvolal z funkce minulý týden. K jeho nedostatkům mimo jiné patřilo, že se nedokázal oproti většině svých kolegů dostatečně prosadit v médiích. Což je ale logické za situace, kdy se o zemědělství píše stejně jako za starých časů v době sklizně, případně v souvislosti se zdražováním potravin. Především ale Fuksa doplatil na údajnou nedostatečnou loajalitu k premiérovi. V exministrově případě šlo o příslušnost k rebelující části středočeské ODS spolu se stigmatem „Kalouskova muže”, kterému dělal v minulosti na ministerstvu financí náměstka. Poslední kapkou se zřejmě stalo hlasování na výkonné radě ODS, kde se Fuksa postavil proti změně původního stranického usnesení, jejímž cílem bylo prodloužit mandát současného stranického vedení.

Nešťastná Dřevěná kniha

Z politického hlediska se Fuksa ve všech uvedených případech jistě nezachoval strategicky. Je vnímán jako rebel i na půdě Evropské unie svou tvrdošíjnou obhajobou českých potravin, požadavky na označování původu potravinářských výrobků či snahou dosáhnout maximálně možného úspěchu při obhajobě zájmů tuzemského zemědělství a potravinářství. Rozdíl je jediný – zatímco na půdě EU si za takový přístup vysloužil respekt, v Česku byl kvůli němu vyhozen z vlády. To přesně ukazuje na malost tuzemské politiky a politiků, v tomto případě premiéra Petra Nečase.

Skutečným hodnotícím kritériem by neměla být politika a slova, ale činy, viditelné i neviditelné. Fuksova smůla spočívala v tom, že nejviditelnějším výsledkem jeho působení v čele ministerstva zemědělství byla takzvaná Dřevěná kniha, vytvářející rámec pro zakázky státního podniku Lesy České republiky (LČR) ve veřejných soutěžích. Tuto koncepci napadl jeden z koaličních partnerů, Věci veřejné, celá řada ekologických organizací a malá část podnikatelské lesnické veřejnosti. Zatímco kritici měli nebývalý prostor pro své názory, obhájci Fuksova řešení, co do počtu ve výrazné většině, dostali prostoru mnohem méně. Možná i proto, že se zvoleným řešením nesouhlasil sám premiér.

Konkrétní podmínky tendrů, vycházející z koncepce Dřevěné knihy, následně napadli i podnikatelé, kteří samotnou koncepci podporovali, neboť je LČR ekonomicky oproti minulosti výrazně „přiškrtily”, podle všeho nad rámec vyváženého obchodního vztahu. Opticky tak byl tento zásadní ministrův projekt kritizován vlastně všemi. Ve skutečnosti jsou ale nyní poprvé po mnoha letech nastavena ve veřejných soutěžích v lesnictví dlouhodobá pravidla, LČR zmnohonásobily zisk, nové technologie výrazně snížily riziko nekontrolovatelného pohybu dřeva v lesích i mimo ně a nikdo zatím neprokázal, že by partneři LČR obhospodařované lesy plundrovali.

Jestli se v současné době někde v ČR nadměrně těží, pak je to paradoxně v Národním parku Šumava. Veřejnost si ovšem Fuksu v kauze lesnických zakázek pamatuje, pokud vůbec, jenom jako ničitele lesů a zastánce zlých a velkých lesnických firem.

Nevýkonný ministr?

Premiér Nečas zdůvodnil Fuksovo odvolání mimo jiné malou výkonností. Je pravda, že řadu zákonů či novel týkajících se například dokončení restitucí, transformace pozemkového fondu či posílení práv vlastníků půdy Fuksa do legislativního procesu neposlal. V různém stadiu rozpracování ale na ministerstvu jsou. Částečnou zásluhu na jejich zdržení má i sám premiér. Ten po celou dobu působení Fuksy na ministerstvu vysílal ke svému ministrovi signály, kterými spíše nahrával jeho rezortním oponentům a oslaboval jeho pozici v legislativních aktivitách. Změnám se bránil i úřednický aparát na ministerstvu a v jím řízených organizacích.

Nemnoha zasvěceným dalo v tomto smyslu ilustrativní obrázek vystoupení premiéra k důvodům Fuksova odvolání. Kromě údajné pasivity Fuksy na jednání vlády, což mohou posoudit pouze ti, kteří se jednání účastní, neříkal premiér ani v jednom případě celou pravdu. Modelovým příkladem je kritika Fuksova postupu při podpoře bioplynových stanic, která byla původně premiérem odsouhlasena, a následně poradci premiéra zastavena, aby se celý problém hodil právě na zemědělského ministra. Skutečností přitom je, že zemědělské bioplynky rozhodně neohrožovaly ceny energií a že motivace k jejich vzniku nespadala do kompetence ministra zemědělství.

Hypotéza o málo pracovitém ministrovi naráží i na Fuksovy aktivity a činnost jeho vyjednavačů na evropské půdě v diskuzích o připravované reformě Společné zemědělské politiky EU. Fuksovi se jako prvnímu z českých ministrů podařilo například vytvořit několik nadnárodních koalic na obhajobu zájmů českého zemědělství, mimo jiné proti snížení dotací velkým zemědělským podnikům či na podporu sladkovodního rybářství. Obhajoba velkých podniků se může zdát ideově zcestná. V praxi ale nejde o ideologii, ale o snahu získat pro Česko co nejvíce z peněz vyčleněných na zemědělskou politiku. O to samé se snaží všechny země EU. Platí přitom, že o kolik ČR získá méně, o to více získají jiné státy na náš úkor. Za působení Fuksy se také změnil evropský pohled na Česko jako na stát, které neumí transparentně hájit své zájmy. Výměna ministra několik dní před prvním oficiálním představením reformy je proto strategickou chybou. Když už nic jiného, ztratí tím Česko v evropské zemědělské diplomacii alespoň na čas pracně budovanou věrohodnost.

Obhájce českých potravin

Nepříliš viditelnou aktivitou odvolaného ministra na domácí půdě byla snaha o zlepšení stavu krajiny zpřísněním podmínek hospodaření na pozemcích středně ohrožených erozí. Větrná a zejména vodní eroze znamená každoročně odnos mnoha milionů tun půdy z českých polí, čímž klesá hodnota pozemků a zároveň se snižuje úrodnost půdy. Snižování rizika eroze je také nejúčelnější protipovodňovou prevencí, takže opatření ministerstva zemědělství výrazně eliminuje míru poškození a ztrát na soukromém, obecním i státním majetku při povodňových škodách. I proto se změnila dosavadní praxe otrockého dodržování psaných pravidel. Zvyšování rizika eroze kvůli zemědělskému hospodaření bude posuzováno podle výsledků takového hospodaření, a ne jako dosud formálně.

Od zemědělců si Fuksa vysloužil pochvalu za systémovou morální, ale i finanční podporu propagace potravin tuzemského původu. Je zcela zřejmé, že se žádný z polistopadových ministrů zemědělství tak výrazně neangažoval v propagaci tuzemských potravin, přestože část z nich měla k zemědělcům a potravinářům daleko blíž než odvolaný ministr. Fuksa také přispěl k rozvoji výroby a odbytu specifických potravinářských produktů, jako jsou regionální potraviny, či k prosazení myšlenky farmářských trhů, které si získaly velkou oblibu mezi veřejností. Podporoval i prodej zemědělských surovin a potravin „ze dvora”, tedy přímo od zemědělců, a snažil se o postupné omezení byrokracie, která takovému prodeji brání. To vše jsou aktivity podporující rozvoj drobného a středního podnikání na venkově a přispívající k tvorbě či zachování pracovních míst.

Fuksa prostě nebyl tak pasivní, jak se to snaží veřejnosti vsugerovat premiér. Jasné je jen to, že vztah mezi exministrem a premiérem byl od počátku poznamenán jistou nedůvěrou a nabízí se tak otázka, proč vůbec premiér Fuksu do vlády bral. Pokud by tak neučinil, mohl sobě, jemu i samotné straně ušetřit část zbytečného napětí a možná by se za jiných okolností žádoucí změny v zemědělství odehrály rychleji. Nyní hrozí, že minimálně odborné zákony zůstanou nějakou dobu u ledu prostě proto, že se nový ministr musí seznámit s prostředím, do kterého vstupuje.