V roce 2009 přijal Evropský parlament rezoluci o Evropské divočině (Wilderness in Europe), ve které jsou vyzdviženy ekonomické, kulturní a environmentální přínosy divočiny pro společnost. Co to vlastně ale ta divočina je? No, s tím si Evropský parlament nevěděl tak úplně rady a požádal Evropskou komisi o její jasnou a relevantní definici. Ale definovat divočinu v Evropě není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Jednodušší to měli Američané, kteří při kolonizaci kontinentu viděli docela jasný rozdíl mezi „civilizovanou", to jest osadníky zabranou krajinou a okolním zbytkem, který nazvaly „wilderness" (divočina). Proto také americký zákon o ochraně divočiny (US Wilderness Act) určuje divočinu jako rozsáhlou oblast bez lidského osídlení nebo znatelného lidského vlivu.
(Americká definice: Divočina, na rozdíl od oblastí, ve kterých člověk a jeho činnost dominuje krajině, je území, kde jsou země a její životní společenstva nespoutaná člověkem, ve které je samotný člověk jen návštěvníkem, jenž zde nesetrvává. Oblast divočiny je v rámci tohoto zákona dále definována jako území se zachovalým původním charakterem a vlivy, bez trvalého pozměnění či osídlení člověkem, která je chráněna a spravována tak, aby byl zachován její přirozený stav a která (1) zdá se obecně býti ovlivněna především přírodními silami bez podstatně znatelných stop lidské činnosti, (2) nabízí mimořádné možnosti pro pobyt mimo civilizaci nebo prostou rekreaci bez omezení, (3) má rozlohu přinejmenším pět tisíc akrů půdy, nebo má dostatečnou rozlohu na to, aby bylo možné její zachování a využívání za nenarušených podmínek, (4) a která také může zahrnovat ekologické, geologické či jiné prvky vědecké, vzdělávací, krajinné nebo historické hodnoty.)
Taková území bychom v Evropě našli snad pouze ve Skandinávii nebo na Islandu, a tak je třeba koncept divočiny poněkud upravit. Definice divočiny v Evropě proto vypadá takto: „Divočina je oblast ovládaná přírodními procesy. Sestává z původních biotopů a druhů a je dostatečně velká pro efektivní, ekologické fungování přírodních procesů. Území divočiny je téměř či úplně nedotčeno, není narušováno lidskou činností, není osídleno, je bez infrastruktury a nenese známky očividného narušení. Území divočiny by měla být pod dohledem a chráněna tak, aby se zachoval jejich přirozený stav."(A Working Definition of European Wilderness and Wild Areas 25/10/2012)
{_:FotkaR:2426918:Pořád přemýšlím o tom, proč se neustále na Šumavě mobilizuje proti kůrovci a kdo může mít zájem na tom, aby se provádělo náročné kácení a odvážení dřeva, často za pomoci vrtulníků, když jeho výtěžek často ani nenahradí prostředky do této operace vložené}
Mezinárodně uznávaná Unie pro ochrany přírody a přírodních zdrojů (IUCN) zahrnuje divočinu do chráněných území kategorie I a dává v nich možnost lidských zásahů pouze pro zachování přírodních podmínek. Toho využívají například ve Švýcarském národním parku, kde přemnožená stáda jelenů likvidují alpskou květenu, a je proto dovoleno je střílet. Žádné jiné zásahy nejsou v tomto parku povoleny, takže i požár způsobený bleskem hasili Švýcaři až na hranicích parku. Švýcarský národní park je však ve středoevropském kontextu výjimka, protože je zařazen do kategorie I, zatímco většina ostatních národních parků paří do kategorie II. V těchto územích se projevuje neoddiskutovatelný vliv minulé činnosti člověka, který mnohde přetrvává ve formě nepůvodních druhů. Proto naše národní parky bojují proti zavlečeným dřevinám, jakými jsou akát (Podyjí) nebo vejmutovka (České Švýcarsko). Náš nejstarší národní park Krkonoše zase zápasí s masivní zástavbou a přetlakem návštěvnosti. Největší národní park v ČR – Šumava – byl paradoxně díky železné oponě od cizorodých elementů i drastické rekreace relativně uchráněn. Tvrdilo se, že do šumavského parku byly masově vneseny nepůvodní smrky z Alp, ale tyto informace byly nově vyvráceny genetickými analýzami, které prokázaly méně než pět procent nepůvodních smrků. Potíž je v tom, že značná část území je zamořena smrkem, který je sice ze Šumavy, ale byl vysazen tam, kde být vůbec neměl. Pouze v centrální části Šumavy jsou přirozeného horské smrčiny, které splňují definici divočiny, a měly by být ponechány vlastnímu vývoji, ať se nám ten vývoj líbí nebo ne. Bohužel proti tomu se objevil (dle mého názoru uměle vyvolaný) odpor.
Bývalý ředitel NP Šumava Jan Stráský uvedl (v Právu): „Musíme se zamyslet nad krizovým plánem, který po určitou dobu a na určitých místech nebude vůbec brát vážně zákon o ochraně přírody a bude vycházet z lesního zákona a z obrany proti kůrovci, která je obsažena v lesním zákoně."
Tento ředitel NP byl skutečně obdivuhodný v tom, jak dokonale ignoroval všechny vědecké poznatky, které získalo MŽP, Akademie věd ČR, četné vysoké školy, Národní park Bavorský les nebo i samotný NP Šumava. Ještě úžasnější byl v tom, že jako ředitel vrcholné instituce ochrany přírody velel k porušování zákonů, za jejichž dodržování byl placen. Přestavte si hypotetického ředitele Národního muzea, který řekne: „Musíme se zamyslet nad krizovým plánem, který po určitou dobu a na určitých místech nebude vůbec brát vážně zákon o ochraně sbírek muzejní povahy a bude vycházet ze zákona o ochraně veřejného zdraví a všechny oplesnivělé sbírkové předměty spálíme." Pro takového člověka už by jel Chocholoušek. Stráský však dál poskytoval rozhovory pro novináře. Jak to? Korupce?
V zásadě nevěřím tomu, že by tam byl dosazen těžařskou lobby, aby umožnil kácení. To by se choval asi jinak, skrytěji, rafinovaněji. Jeho frontální útok se podobá přípravě na Armagedon. Buď zvítězí síly dobra (pan Stráský a jeho rytíři v zářivé zbroji), nebo síly temna (kůrovec a jím ovládaní skřeti v podobě nevládních organizací).
Pořád přemýšlím o tom, proč se neustále na Šumavě mobilizuje proti kůrovci a kdo může mít zájem na tom, aby se provádělo náročné kácení a odvážení dřeva, často za pomoci vrtulníků, když jeho výtěžek často ani nenahradí prostředky do této operace vložené. A to není všechno. Následně se musí draze zalesňovat. A jak bylo zjištěno, příroda to dělá rychleji a pochopitelně levněji.
{_:Fotka:2426922:K čemu nám může být dobré pozorovat přírodu, která se nerušeně a bez zásahů člověka vyvíjí? Především se můžeme hodně dozvědět}
Pavla Čížková, pracovnice NP Šumava, k tomu píše: „Množství obnovy v území ponechaném samovolnému vývoji je dostatečné. Průměrný počet jedinců zmlazení se rovná 5 240 ks/ ha... Už v roce 1998 podrobné šetření plzeňského Lesprojektu v oblasti Modravských slatí prokázalo, že pod odumřelými smrky je překvapivé množství semenáčků do výšky 5 cm. (průměrně kolem 5000ks/ha). Pro srovnání ve zralém smrkovém lese roste 250-500 dospělých jedinců na hektar - počet jedinců zmlazení je tedy deseti až dvacetinásobně vyšší než počet stromů v dospělém lese."
(Pavla Čížková: Jak se chová les ponechaný samovolnému vývoji. Veronica 2011/1)
Tak proč se, u všech všudy, neustále draze kácí a draze zalesňuje v národním parku, kde se mají upřednostňovat přírodní procesy? Třeba je to tím, že máme z divočiny podvědomý strach. Strach z toho co nemůžeme ovládat.
Velmi poučná je odpověď amerického vědce Daniela Donata, kterou reaguje na otázku reportérů Respektu: „Proč bychom nemohli lesům (v NP) v jejich obnově pomoci ?" Donato odpovídá: „Já bych tu otázku obrátil: „Proč si myslíte, že národní park potřebuje pomoci? ... Je důležité, abychom se naučili vnímat místa zasažená vichřicí nebo sežraná broukem tak, že nejsou zničená, ale proměňují se."
K čemu nám může být dobré pozorovat přírodu, která se nerušeně a bez zásahů člověka vyvíjí? Především se můžeme hodně dozvědět. Ve střední Evropě, kde má člověk většinu ekosystému pod kontrolou, anebo je alespoň velmi silně ovlivňuje, chybí jakýkoliv etalon člověkem neovlivňované přírody. Ano, můžeme spekulovat o tom, že neovlivňovaná příroda neexistuje, že z krajiny vymizeli pratuři a zubři, a jen pomalu se sem vrací rysi, vlci a medvědí. Ale pořád je tady možnost nechat podstatnou část tohoto území bez zásahu. Druhý důvod ponechání divočiny je její přímý vliv na člověka. Peter Singer ve své publikaci o etice říká: „Divoká příroda je pro mnohé lidi zdrojem těch nejintenzivnější pocitů, které zažíváme při prožívaní něčeho krásného. I lidé, kteří nejsou nábožensky založení, označují podobné zážitky za duchovní." Třetím důvodem je i fakt, že přínosy z turistiky (jak ukázala zahraniční studie přímo na příkladu Šumavy) převyšují příjmy, které by přinesl prodej dřeva vykáceného v národním parku. Tedy: Divočinu potřebujeme a její podpora se nám vyplatí.
Slovní základ výrazu divočina má v češtině dvojí význam. Buď v něm můžeme hledat div (zázrak) anebo divnost, podivínství (bláznovství). Co si vyberete, je na vás.
Mojmír Vlašín
