Správa národního parku Šumava nedávno oznámila, že vodáci splouvající Teplou Vltavu vzácné perlorodce říční příliš neškodí, protože perlorodka je v řece tak ojedinělá, že pádla vodáků prakticky nemají šanci se do ní strefit. Ještě před měsícem tvrdila však opak. Perlorodce, podle posledního vyjádření správy, škodí spíš hospodářská činnost a znečištění v povodí řeky. Tento názorový veletoč vedení šumavského parku ukazuje, že celá ochrana přírody stojí často na domněnkách a náladách těch, kdo se na ní podílejí.
Nedávno přišel s podobným veletočem sám ministr Bursík. Dohodl se 15.9. v Železné Rudě se svým bavorským protějškem Otmarem Bernhardem, že od příštího roku bude otevřen turistický hraniční přechod Modrý Sloup u Modravy, a to neschůdnou obchůzkou přes úpatí hory Špičník. Nebudu teď komentovat, že celou tuto dohodu upekli ministři za zády obcí a šumavských obyvatel, ale připomenu, že ještě před dvěma lety to byla právě správa NP Šumava, kdo bez uzardění tvrdil šumavským lidem do očí, že to je právě ”velice cenná” oblast pod Špičníkem, kde se soustředí populace tetřevů, a že na případné otevření trasy touto lokalitou by muselo proběhnout zevrubné posuzování přírodního prostředí v rámci EIA. A ejhle. Ani to teď neplatí. Najednou to jde bez posuzování, najednou je možné trasu vést ”velice cennou” lokalitou, kde je podle Bursíka nejvíc těch vzácných ptáků! Trasu úbočím Špičníku přitom zcela jasně zamítl hlavní posuzovatel Modrého Sloupu ornitolog Vladimír Bejček z České zemědělské univerzity v Praze. Tehdy park tvrdil, že jeho posudek je pro Správu parku naprosto závazný a nedá se obejít. Je to něco podobného, jako když správa parku v červnu 2008 veřejně oznámí, že lesy na Pramenech Vltavy uschnou a o dva měsíce později vydává Ministerstvo životního prostředí tiskovou zprávu o tom, že kůrovec je v NP Šumava ”plně pod kontrolou”, že není důvod k panice. Odvolává se přitom dokonce na ředitele odboru ochrany lesa České inspekce životního prostředí Vladimíra Dolejského.
Ráda bych se tedy zeptala, jak dlouho ještě bude Správa parku šermovat podobnými ”odbornými posudky”, jejichž platnost pak sama zpochybní. Jak dlouho bude brát nejrůznější rostlinné a živočišné druhy jako rukojmí pro prosazování svých sobeckých zájmů. Jak dlouho bude ještě s veřejností hrát hru na slepou bábu. Nedávno vyšlo také najevo, že správa parku vodí bez nutné vládní výjimky novináře do takových míst na Šumavě, kam obyčejní smrtelníci nesmí. Ukazuje jim tam údajné a zázračné ”přírodní zmlazení” v místech, kde ve skutečnosti v devadesátých letech vysadila téměř milión smrkových i jiných sazenic. Netvrdím, že les se sám od sebe nezmladí. Jsou lokality, kde se les skutečně zmlazuje bez pomoci člověka. Ale jsou i lokality, kde po kalamitách dodnes roste jen kapradí a tráva (například v hraniční oblasti mezi Luzným a Roklanem - tu však český návštěvník nemá možnost z české strany navštívit).
A ráda bych připomněla ještě jeden důležitý názorový veletoč: v září roku 2004 Správa šumavského parku přistoupila k přípravě bezzásahového území, které bylo podle ”vědeckých” podkladů připraveno v horizontu 10, 30 a 50 let. Ale v březnu 2005, tedy jen o půl roku později, správa parku zastavuje projednávání tohoto plánu s obcemi a tyto lhůty krátí na desetinu - jednoduše tak, že jako v případě inflační měny jednoduše škrtá nuly - prý na popud Světové ochranářské organizace IUCN. Z parku se tehdy proslechlo, že nejde ani tak o odborné rozhodnutí na základě stavu ekosystémů, ale o ”rozhodnutí filozofické a emocionální”. Třicetiprocentní bezzásahovost měla být tedy nastolena do roku 2010, nakonec ji ale díky ”diferencovanému managementu” máme na Šumavě už nyní, od roku 2007. A to celé bez schválení Radou parku a bez souhlasu obcí, jak vyžaduje zákon.
Je už nad slunce jasné, že Správa šumavského parku tu místo skutečné ochrany přírody prosazuje neprůhlednou, voluntaristickou ochranářskou politiku a my, obyvatelé Šumavy, tomu musíme nečinně přihlížet. Říkají nám, že tomu nerozumíme. Ale oni tomu při všech jejich obratech a názorových veletočích rozumějí? Všechny tyto veletoče se ovšem lehce zdůvodní ”filozoficky a emocionálně”, případně za asistence několika spřátelených vědců, kteří potřebují v bezzásahových územích provádět své výzkumy. Je smutné, že těmhle názorovým piruetám pasivně přihlíží i ministerstvo životního prostředí, ba dokonce je někdy aktivně podporuje nebo dokonce iniciuje. Ráda bych upozornila, že tu jde o hru úzké elity jedinců, kteří se navzájem znají a vzájemně se podporují. Je to však hra na úkor obyvatel, návštěvníků a milovníků Šumavy, protože při téhle hře se hraje s kartami pod stolem.
Myslím, že bychom tomu neměli nečinně přihlížet, protože národní park je parkem celého národa.
