Nedávno se mi dostal do ruky zpěvník z počátku 50. let. Spousty pokrokových písní a častušek. Jednak překlady z ruštiny, jednak tvorba původní. V kostce by se to dalo nazvat Pod vedením Velkého Stalina k lepším zítřkům. S těmito písněmi, za doprovodu garmošky, objížděly mládežnické úderky z měst venkov a přesvědčovaly sedláky, že jenom zakládání JZD a travopolní soustava soudruha Lysenka, spolu s používáním předradličky, zajistí blaho národa.

Vsadím se, že většina z těchto leninských "užitečných pitomců " jednala z nejvnitřnějšího přesvědčení. K tomu posloužili intelektuálové, novináři ošlehaní větry kavárenských ventilátorů. Jedním z nich byl autor většiny textů a překladů tohoto zpěvníku, Pavka Kohout. Ten který se později oděl rouchem žíněným a posypal si hlavu popelem. Bohužel býlí bylo zaseto a ti, kteří na začátku stáli ve stínu, silou přerušili vývoj našeho zemědělství.

Náhle se mi připomněla Šumava. Novodobé mládežnické úderky odjíždějí organozovaně na Šumavu, aby vlastními těly chránily kůrovcem napadené smrky. Nedovedu odhadnout, zda v pozadí stáli přesvědčení diletanti, nebo to byl záměr, jak si nahrabat. Jisté je, že se náhle objevili na slovo vzatí odborníci, kteří znali les od té doby, co s babičkou byli na houbách. Že kůrovec na nějaké hranice parku dlabe, zóna nezóna, je nezajímá.

Zcela náhodou sleduji činnost jednoho z nich. Byl jsem čtenářem Českého týdeníku (deníku?), kde měl pravidelný sloupek Vladimír Just. Ten sloupek se jmenoval Najust a já se na něj vždy těšil. Musím uznat, že pan Just psát umí. V květnu 1996 v tomto sloupku popisoval, jak na si své chalupě láme hlavu nad tím, jak to udělat, aby z voleb vzniklá vláda byla ta jediná, která povede tuto zemi co nejlépe. Zatím co on takto dřel, hloupí vesničánci, k jeho nelibosti, pod jeho okny defilovali s kosama a hráběma a sušili  otavu.  V květnu. Přece nemůže napsat, že sušili seno. Nějak mu uniklo, tomuto chalupářskému znalci venkova, že otava je až druhá seč a je to odborný výraz. A ona ta otava vypadá tak nějak odborněji než obyčejné seno. No, "sarajevským atentátem" v listopadu příštího roku vzala jím vydumaná vláda za své a ti hloupí vesničánci tomu nezabránili. Avšak měli co dát králíkům a kozám. Pak jsem pana Justa nějak nesledoval. Až najednou se objevil jako na slovo vzatý odborník na přeměnu Šumavy v prales za pomoci lýkožrouta. Kdyby mi jako teatrolog vysvětloval rozdíl mezi Škrholou a Šmidrou, věřil bych mu na slovo. Jsem sice již 10 let v důchodu, ale stále o lesnictví něco vím. V tomto oboru jsem totiž pracoval skoro 40 let. Plus čtyři roky odborné školy. Proto jsou pro mne výlevy pana Justa poněkud diletantské. A navrch nenávistné. Tak nevím. Proč jsem si na něho vzpoměl ve spojitosti s Pavkou K.? Že by, možná nevědomky, oprášil stařičké heslo "Po staru se nedá žít"?

Na Šumavě jsem nikdy nesloužil a nebyl jsem tam dobrých 30 let. Když jsem se tam však dostal, byl to pro mne chrám. Nikdy nezapomenu, tehdy ještě na školní exkurzi, jak jsme pozorovali z Pancíře oblaky žlutého pylu z kvetoucích smrků. Moje nohy už na dlouhé tůry nejsou, a tak se na Šumavu už nepodívám. Dívám se na tu spoušť alespoň na internetu. Myslím, že kdyby toto území v takovém stavu opustily Vojenské lesy, nikoho by nenapadlo vyhlásit NPŠ. Lesařina je běh na dlouhou trať. Šumava měla to štěstí, že nebyla zasažena průmyslem jako severní pohoří. To, co ale tito "ochránci" stihli za necelých 20 let...

Pralesem Šumava byla, když naše území obýval zlomek obyvatel ze současných 10 milionů. Smrkové monokultury jsou hříchem našich dědů, ale oni se naučili s tím pracovat a postupně tyto monokultury opět přeměňovali v les smíšený. Jenom zdravý, vzrostlý strom zakryje půdu a zabrání vysychýní pramenů a půdní erozi. Také dovede měnit to svinstvo, které produkujem, na kyslík. Suchý pahýl to neumí. Za nějakou dobu nestíněný prostor zaroste buření a ta zadusí malé stromky, které by se tam nějak dostaly. Kdo neošetřoval v lese mladé stromky vyžínáním, neuvěří.

Každý lesník je hrdý na to, co za ním roste. Těžba dřeva je jenom toho sklizeň. Sází se pro vnuky.

Jen tak mimochodem. Po příchodu z vojny jsem měl to štěstí, že můj přímý nadřízený byl dobrý člověk a výborný lesník. Sloužil jsem pod ním deset let. Krom odborných znalostí mi do života dal i jiné dary. Na příklad moudro, které občas používal:  " Blbost je rodná sestra každého nadšení."

Autor je lesník v.v., přesvědčený nestraník