Kauza NP Šumava po dvaceti letech

V roce 2011 si připomeneme 20. výročí vyhlášení našeho největšího národního parku - NP Šumava. Pro lesníky, ochránce přírody i politiky to bylo dvacet let narůstající názorové rozdílnosti a z ní vyplývající neschopnosti definovat základní parametry způsobu nakládání s lesy zvláštního určení. Vývoj této kauzy ovlivnily nejen nové vědecké poznatky, ale i různé ideologie, politika a propaganda, bohužel někdy jednostranně, až účelově pojednávající o nakládání s krajinou. Ani Ministerstvo životního prostředí ČR se nevyhnulo ne příliš šťastným formulacím či praktickým aplikacím příslušných právních norem.

Žijeme v oblasti střední Evropy, kde v kulturní krajině zejména horské lesy mají jako složky životního prostředí odedávna uznávaný význam. Problematika nakládání s kulturní krajinou zde vyžaduje fundovaný odborný přístup. Její lesopolitickou, environmentálně-politickou a legislativní stránkou, ale i stránkou věcnou, a to konkrétně v Národním parku Šumava (dále NPŠ) se zabývám od počátku 90. let. Po stránce věcné jsou mou specialiazací lesy zejména vyšších poloh z hlediska jejich funkce  jako složky životního prostředí  -  ex lege  nenahraditelné (zákon 289/1995 Sb. v §  1). Z této pozice - a navíc po 20 letech sledování peripetií kolem konkrétního problému - si dovoluji upozornit na několik zásadních nesrovnalostí v oblasti nakládání s lesy zvláštního určení.

Princip předběžné opatrnosti

Velký zádrhel vidím v tom, že představitelé MŽP ČR po roce 1999 takovou funkci uznávají a podle zákonů chrání kupodivu přísně, avšak pouze u lesů hospodářských, nikoli u lesů v jejich správě. Několik kůrovci opuštěných stromů v hospodářském lese bylo podle osobních zkušeností z Rozkladové komise ministra životního prostředí sankčně postihováno jako vážná škoda na  životním prostředí v lesích  a jeho životadárných funkcích - tedy na přírodě samé. Ovšem v národním parku stovky i tisíce hektarů takto postiženého lesa prostředí a funkcím patrně buď nevadí, anebo takové funkce vyhlášením národního parku kamsi mizejí. Náhle tu máme v ČR jakoby dvě různé přírody! Co vně hranic parku je ohrožováním nebo poškozováním přírody samé, kus dál uvnitř jeho hranic tomu tak není. Najdete pro tuto skutečnost dvojí přírody vhodný termín? Mně se to léta nedaří. V obsažném díle o lesních ekosystémech v NPŠ /Vacek, Krejčí 2008/ se v Úvodu otevřeně píše o napětí a rozporech ve společnosti v kauze NPŠ. Vznikla také paradoxní situace, kdy legislativa ochrany přírody a krajiny stojí proti legislativě životního prostředí.

Podle mého rozboru, základním otazníkem od samého počátku NPŠ bylo ”tažení pro divočinu”, které nelze ve střední Evropě provádět pouze z nadšení, bez dostatečných vědeckých podkladů, a tedy bez ohledu na  princip předběžné opatrnosti .

V roce 1999 jsem byl na jednom z jednání na půdě AV ČR poučen nadšeným ekologem, že onen princip platí jen pro ochranu přírody... Jde ovšem o předběžnou opatrnost pro životní prostředí při velkoplošných disturbancích horských lesů, které byly zákonitě očekávány a také se dostavily přes úporné popírání takové možnosti. V tom vidím zásadní chybu, na kterou jsem opakovaně upozorňoval. Vyjádření zainteresovaných osob, závislých na MŽP ČR, znělo:  ”Nemůžerme říci, že to byla chyba, možno však říci - je to příčina dnešního stavu.”  Je to poněkud hořký humor - ovšem co čekat, když důsledky rozhodnutí státního orgánu musí být podávány pod hrozbou neloyality jako ”děje přírodní”...

Tuto předběžnou neopatrnost - mírně řečeno - ovšem podporoval zákon 114/1992 Sb., jenž dal orgánům životního prostředí pravomoc nedbat např. na zákony lesní a vodní bez jakéhokoliv šetření jiných zájmů než přírody samé (§  90, odstavec 4), přestože obě tyto právní normy obsahují nepřímé i přímé příkazy chránit životní prostředí. (Vadilo snad, že šlo o ochranu prostředí i v zájmu lidské společnosti?) Orgán takto rozhodnuvší mnoho let neměl žádnou odpovědnost za následky /Krečmer 2009/. Opatrnost byla však nanejvýš potřebná i proto, že se podle doporučení IUCN mělo k bezzásahovosti, a tedy k rozvoji divočiny dospívat v nejkratším čase, ačkoliv nešlo ani o přírodní krajinu, ani o převážně přírodní nebo přírodě blízké lesní ekosystémy - na velkých plochách to byly monokultury smrku, ”kulticenózy” podle ekologů.

Kůrovec - ”architekt lesních ekosystémů”

Dnes máme v NPŠ obrovskou progresi lýkožrouta smrkového tak, jak odborně kompetentní instituce a znalci bez odezvy odpovědných státních orgánů varovali /viz monografii V. Skuhravého 2002 i závěry obsáhlé analýzy ochrany přírody a péče o lesy NP Šumava. MŽP ČR 2003/.

I ekologové však najednou vidí, že k dosažení jejich cílú v bezzásahové zóně musí přinést oběť lesy zásahové zóny NP /viz Otevřený dopis účastníků 2. evropského kongresu biologie ochrany přírody (ECCB) k situaci v národním parku Šumava. premiérovi vlády ČR J. Fischerovi 2009/.

Po roce 1999 se oficiálně prosadil ideál šokového řešení smrku v NPŠ jako součást environmentální politiky MŽP ČR a závazné doktríny na principech odpovídajících ideologii fundamentálního environmentalismu. Místo úkolu chránit prostředí a ekosystémy (vládní nařízení 163/1991) se váha položila na ochranu přírodních procesů. Kůrovec lýkožrout smrkový, známý jako zhoubce smrkových porostů, se stal u odborníků úžeji přírodovědně zaměřených vlastně základním druhem chráněných organismů lesního ekosystému /MĂĽller J., Bussler H., Gossner M., Rettelbach T., Duelli P., 2008/, a tak došlo k ohromné progresi a k jeho prohlášení ”architektem lesnich ekosystémů”...

Je nepochybně možné, že vědec z určitého hlediska takto uvažuje - skvěle to analyzoval Jan Jeník v úvaze Lesní ekosystém a kauza ”lýkožrout” z hlediska různých věd, 2004/. Je to lidské: neznáme-li jiná hlediska nebo neuznáváme-li kromě toho svěho hlediska nic víc (klasický příklad přírodovědecky bezchybné jednostrannosti brilantně podané viz Šantrůčková H., Vrba J. 2010), je tu kauza s rozpory. Státní orgán životního prostředí by však měl s tím počítat, jedná-li se o park s převážně kulturními lesními ekosystémy a zřízený v krajině dávno zkultivované a obytné: nezbytná jsou hlediska environmentální, environmentálně i sociálně politická. Existují-li v kulturní krajině, nemohou zmizet vyhlášením národního parku v ní.

Upozorňování na možná rizika činnosti onoho ”architekta” lesních ekosystémů naráželo na nevůli biologů i nadšenců v ochraně přírody, obzvlášť když se po roce 1999 prosazoval ideál šokového řešení smrku v NPŠ jako součást environmentální politiky MŽP ČR a závazné doktríny na principech zmíněné ideologie. S nositeli jiných názorů se prostě nejednalo /(viz Otevřený dopis České lesnické společnosti ministru Bursíkovi 2008 a Stanovisko Odboru lesního hospodářství ČAZV 2008) a v některých hlavách nadšenců to byla  verbis expressis  zrada .  Ideologizace věcného problému však velký ohlas nebudila. Varování odborně kompetentních institucí a znalců bylo nejen odmítáno, ale v médiích zesměšňováno a dehonestováno. Záležitost kauzy NPŠ ve světle ohromné gradace kůrovce a těžeb napadeného dříví ve statisísích m3 ročně je k zamyšlení jako jev skoro pitoreskní... Něco takového byl - než k tomu došlo - přece jen výmysl ”nevyléčitelně nemocných fachidiotismem”...

Proč dnešní stav budí čím dál tím hlasitější námitky a obavy? Protože je rozhodnutím odpovědného státního orgánu velkoplošně a na dlouhou dobu např. destruován  generátor  odedávna známých, vědou dostatečně prozkoumaných funkcí lesa jako složky životního prostředí - v kulturní obytné krajině rozuměno i životního prostředí této krajiny včetně lidské společnosti. Tímto generátorem je především stromový inventář lesních ekosystémú -  jejich edifikátory,  které nadlouho mizejí na rozsáhlých plochách. Marně se ptám nad díly kolegů z přírodních věd: Jsou si toho vědomi anebo netuší, o co se jedná? Od roku 2003 je charakteristické pro doktrínu MŽP ČR, že životní prostředí lidí jeho ideologii v duchu fundamentálního environentalismu nezajímá a tudíž se možná rizika pro ně -  během dlouhých let pořád nedefinovaného  a různě měněného managementu lesů NPŠ - neověřovala, neřešila a posléze se obcházejí účelově sestavenými dokumenty, vizemi a instrumentariem promyšlené propagandy a politiky.

Opomenutí vazeb mezi bezzásahovým a zísahovým územím

Dnes situace dospěla do nezvládnutelné kůrovcové disturbance. Z nejvyššího odpovědného místa bylo ovšem hlásáno veřejnosti, že ”vše je pod kontrolou”.(bývalý ministr ŽP Ladislav Miko). Vzpomínáte kauzu známého doktora ”Smrt”, jenž předepsal pacientovi smrtící látku a pak ”monitoroval” jeho umírání? Měl umírajícího takzvaně ”pod kontrolou”. Právě se sklízejí např. velké důsledky opomenutí předem uvážit vazby bezzásahového a zásahového území NPŠ. Úzce specializovaní odborníci mohou např. pokládat kůrovce s jím způsobenou disturbanci tisícovek hektarů horských lesů za klíčový druh organismů třeba pro posílení biodiverzity - a mají zajisté svou pravdu. Za tragické a nezodpovědné pokládám, jestliže by takto úzce uvažoval státní orgán životního prostředí.

V kauze NPŠ vidím jeden z příkladů jednostranně aplikované ideologie, která - opírajíc se účelově o nepříliš zdařilou legislativu a moc politiky v aktuální formě soudobé demokracie - vytvořila velkoplošný pokusný objekt přírodovědcům, jenž po desetiletí metodou pokus-omyl doložil zatím především věci dávno známé, dlouho popírané - třeba že s kůrovcovitými neradno si zahrávat, např. v témže areálu je nechat množit i potlačovat Přizná to někdo z oficiálních míst, když tak učinil v roce 2006 už jejich přední rádce v ekologii /Bláha J., Smysl národních parků. Kůrovcové kalamity byly, jsou a budou. Bude také národní park? EKO 1/2006/?

Kauza ukazuje dál riskantnost takového nakládání s kulturní krajinou na mnoho desítek dalších let při jejím proměňování v divočinu nikoli přírodní, ale z velké části jenom ”emoční”. Bohužel ukázala kromě odmítání odborných diskusí též pomíjení odborné literatury a analýz jinak pojímajících téma, vytěsnění, ba i riskantnost jiných názorů - charakterizovanou obavami o granty či osobní kariéry. Ekologové a ekologisté snad vesměs vidí v kauze NPŠ střet paradigmat přírodovědeckých a lesnických - rozuměno těch klasických jen dřevoprodukčních. Je to buď omyl, nebo propagandistický fígl: jedná se o paradigmata ochrany krajinného životního prostředí ochranou životního prostředí v lesích podle platných zákonů. Možnost vykládat si je, jak se to hodí účelovému právnímu názoru, uznal nedávno už i Ústavní soud ČR (jeho nález k zákonu 114/1992 Sb. z 20.VII.2010). Nechceme-li vzpomínat na zážitky uplynulých historických epoch střední Evropy, připomíná mi kauza NPŠ ve vědě aféru ”Rukopisů” se zarputilými vědci potírajícími oponenty jako nevědce a zrádce svatých věcí národa, v politice aféru Dreyfusovu s udržováním renomé státních orgánů v politické hře za každou cenu.

Vše, co jsem uvedl ke kauze NPŠ, neznamená jen pochyby o smyslu existence národního parku na Šumavě. Jedná se o to, aby nebyl spravován podle zcela jednostranné ideologie, v dogmatickém zaujetí jedinou možnou pravdou.

Závěrem si k tomu dovolím ocitovat moudrá slova z úvodu výše zmíněného díla Lesní ekosystémy v NPŠ:  ”Aby se včas předešlo nedorozuměním, je třeba se na lesy v národních parcích, bez ohledu na profesní zájmy, dívat z komplexního ekologického hlediska a v úzké vazbě na dané stanovištní a porostní poměry a v širších vazbách i s ohledem na okolní krajinu a životní prostředí obyvatel, kteří zde žijí.”

Tomuto pojetí se od roku 2003 co nejdál vzdalovala doktrína MŽP ČR, takže se nedorozuměním nepředcházelo.