Ve dnech 9. – 14. 9. 2012 se v Českých Budějovicích uskutečnila důležitá mezinárodní akce – 8. evropská konference o ekologické obnově. Uspořádala ji pracovní skupina pro ekologii obnovy při Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity pod záštitou evropské sekce celosvětově působící Společnosti pro ekologickou obnovu (Society for Ecological Restoration). Konference se zúčastnilo 328 předních odborníků, vědců i praktiků ze 40 zemí celého světa. Ekologická obnova (ecological restoration) se zabývá uváděním narušených, degradovaných nebo úplně zničených ekosystémů do ekologicky přijatelného stavu, a to s pomocí přírodě blízkých metod, např. spontánní nebo řízené sukcese. Odborné podklady pro ekologickou obnovu poskytuje vědecká disciplína zvaná ekologie obnovy (restoration ecology).

Podle direktivy Evropské unie by do r. 2020 mělo být v členských zemích obnoveno minimálně 15 % narušených ekosystémů a v naší zemi je skutečně co obnovovat. Proto je žádoucí ekologické obnově věnovat pozornost. Mimo jiné je to i známka civilizační vyspělosti každé země. Mezi českými účastníky zmíněné konference byli především vědci, studenti a pracovníci ochrany přírody (hlavně z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a nevládních organizací), avšak málo lidí zodpovědných např. za rekultivace narušených území a dalších praktiků. Nulový zájem projevila příslušná rezortní ministerstva (životního prostředí a zemědělství), do jejichž kompetencí ekologická obnova spadá. Je to škoda, protože se jednalo o první mezinárodní akci tohoto zaměření konanou u nás, která se zřejmě mnoho let nebude opakovat. Přitom ekologická obnova napomáhá nejen zlepšovat životní prostředí občanů, ale šetří i značné množství peněz ve srovnání s dosud převládajícími rekultivacemi technického typu.

Jako příklad můžeme uvést převážně zbytečné technické rekultivace mosteckých výsypek. Tam dochází až k absurdním situacím, kdy jsou za velké peníze (až 2 mil. Kč za hektar) zničeny již velmi pěkné a přírodě blízké porosty a místo toho v řádkách vysázeny stromky. Takto bylo „zrekultivováno” cca 1000 ha Radovesické výsypky, takže si čtenář snadno dopočte, kolik to asi stálo. Rekultivace této výsypky byla přitom hrazena ze značné části ze státního rozpočtu, čili penězi z našich daní. Stejně absurdně působí zemědělské rekultivace, kdy se draze vytvoří na výsypce louka, kterou pak ale stejně nikdo nevyužívá a v okolí řada jiných luk leží ladem.

S podobně absurdními situacemi se setkáváme i při rekultivacích kamenolomů nebo pískoven. Zaznamenali jsme i případ, kdy na jedné pískovně před několika lety buldozer shrnul spontánně narostlé borovice, poté byl navezen organický materiál a zasázeny zhruba stejně velké nové borovičky. Výsledný porost se lišil od předchozího v podstatě jen tím, že borovičky byly v řádkách, zato to stálo asi 1,2 mil. Kč za jeden hektar takovéto „rekultivace”. Na druhé straně ale rádi konstatujeme, že např. s těžaři štěrkopísku na Třeboňsku je dnes již velmi dobrá domluva a spolupráce. Rozumnějším přístupům ovšem často brání Lesy České republiky, které většinou trvají právě na oněch řadách boroviček.

Pro ilustraci můžeme obnovu přírody do určité míry srovnat s obnovou historických panátek. Stát dal v uplynulém desetiletí na opravy památek jen asi třetinu částky, kterou vynakládá na různé rekultivace. Příroda si ovšem ve většině případů pomůže sama. Zato mnohé památkové objekty nenávratně mizejí nebo se dostávají do dezolátního stavu. Rekultivace jsou lákavým byznysem pro řadu firem. A neberte, když hloupý stát dává. Nemluvě o tom, že náš státní rozpočet v poslední době skutečně nemá na rozhazování, za které můžeme některé rekultivační projekty směle označit.

Jak se ke všemu stavějí příslušná ministerstva, především rezortně nejbližší Ministerstvo životního prostředí? Přes řadu materiálů a publikací, speciálních seminářů přímo na ministerstvu a dokonce přípravu návrhů legislativních změn, které by podpořily přírodě blízkou obnovu, úředníci a vedení ministerstva nekonají a většinou ani nekomunikují. Několik ministrů životního prostředí nereagovalo na dopisy řady předních odborníků, nevládních organizací a zástupců těžebních firem (neobtěžovali se obvykle ani formálně odpovědět). Dopisy mj. upozorňovaly na zbytečné plýtvání penězi za rekultivace. Naposledy se MŽP neobtěžovalo odpovědět na dopis, který zodpovědnému náměstkovi Tomáši Tesařovi letos v únoru odeslali zástupci nevládních organizací, akademické sféry a Těžební unie. Na žádost o nějakou podporu výše zmíněné konference adresovanou ministrovi rovněž nepřišla žádná reakce (ministr zemědělství alespoň slušně odpověděl). Někteří úředníci MŽP ČR dokonce projekty ekologické obnovy aktivně torpédují a maří tak úsilí svých vstřícnějších kolegů. Podpora přírodě blízkým postupům při rekultivacích je přitom jedním z úkolů platného Státního programu ochrany přírody. Ministerstvo opravdu nezajímá, co se s naší značně narušenou přírodou děje a bude dít?

Ale abychom si jen nestěžovali: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, která je rezortní institucí MŽP, se významně podílela na publikaci Ekologie obnovy v České republice, která vyšla ve volné návaznosti na konání konference a kde jsou představeny rozmanité projekty obnovy narušených nebo i zničených ekosystémů u nás. Velmi dobře se v poslední době rozvíjí spolupráce s již zmíněnou Těžební unií (její zástupci byli přítomni i na konferenci), která sdružuje většinu těžebních firem v rámci ČR. Těžaři již v poslední době v mnoha případech ochotně přistupují na projekty ekologické obnovy, protože se jim to vyplatí ekonomicky a zároveň tak pomohou při ochraně ohrožených druhů, což jim přináší i zlepšení obrazu u veřejnosti. Většímu uplatnění ekologické obnovy v rekultivační praxi tak často paradoxně brání především legislativní překážky a rigidní přístup některých úředníků.

Tristní je naopak přijímání moderních, ekologicky podložených přístupů k obnově přirozenějšího a zdravějšího stavu našich lesů některými lesníky, především státním podnikem Lesy České republiky nebo současným vedením Správy Národního parku Šumava. Lze však doufat, že podobně jako v jiných zemích světa se moderní přístupy k obnově poškozené přírody prosadí i v naší zemi. Odborných podkladů pro to máme u nás dost a dost, v tom se můžeme směle srovnávat i s vědecky a kulturně nejvyspělejšími zeměmi světa. Horší je to s realizací odborných poznatků v praxi.