Situace na Šumavě je tak spletitá, že se na jejím řešení nedokážou shodnout ani politici, ani odborníci. Každá lobbistická skupina, která na Šumavě funguje, má k ruce „své” experty, jejichž názory (samy o sobě zajímavé) se mění pod kouzelným proutkem té které skupiny v ideologii. V této situaci hledat na Šumavě „konsenzus” a zdravý rozum bude velmi složité a ministr Tomáš Chalupa bude mít s vyřešením kauzy spoustu práce. Pokud ji ovšem vůbec vyřeší.

Dochází k zajímavému paradoxu: vloni a předloni nastalo plenění horských smrkových lesů Národního parku Šumava s obrovskými holinami a v dosud netušeném rozsahu -pod ekologickým vedením. Nákladní auta naplněná dřevem se ani nestačila na úzkých cestách vyhýbat, a to dokonce v lokalitě, kde informační tabule hlásá: „V národních parcích se příroda může volně rozvíjet podle svých odvěkých zákonů. Je zde uchován věčný koloběh života - zrození, bytí a zánik.”

Na bavorské straně, v jádrové zóně nové části Národního parku Bavorský les, loni i letos pracovala mamutí technika včetně lesních harvestorů a lanovek, těžila a těžila. Výsledek: místo horského smrkového lesa zůstaly jen lány pařezů. Že by to programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký nevěděl, resp. že by mu to někdo neřekl z těch, kdo mají oči na hlavě? Holení šumavských kopců pod zelenými ministry však není kupodivu pro ekology tématem. Tématem se drancování Šumavy stává, jen pokud je ministrem pan Kužvart (ČSSD), Drobil nebo Chalupa (ODS). To, co se těsně před touto zimou dělo kolem jezera Laka, na Ždánidlech a okolí, ta přehlídka nejtěžší lesní techniky, harvestorů, hlubokých erozních rýh v půdě, zákazů vstupů pro turisty kvůli těžbám s odvoláním na „území s omezeným vstupem”, to všechno nechává ekology kupodivu klidné. V době ministrování Miloše Kužvarta holení šumavských kopců Hnutí DUHA ostře kritizovalo a dokonce se přivazovalo ke stromům. Loni a předloni šumavské kopce holili „ekologové”, ale Hnutí DUHA dělá z nedávno odvolaného „ekologického” vedení hrdiny. Proč? Pro mě je to jedna ze zcela nepochopitelných věcí.

Článek Vojtěcha Koteckého Pětiměsíční kovboj (LtN 5/2011) je pro mě ukázkou této názorové absurdity. Kotecký v článku naráží na neúspěšné pětiměsíční angažmá bývalého ministra Pavla Drobila v roli ministra životního prostředí. „Jeho leitmotivem byla pozoruhodná směs politických intervencí, ekonomických zájmů, kovbojské rétoriky a podivné obsese Stranou zelených,” píše. Je to možná tak. Ale on už pan Kotecký pozapomněl, že bývalý „zelený” ministr Martin Bursík dělal totéž, ale ještě mnohem razantněji? Jen jeho politická „obsese” byla jiná. Bursík přijel na Šumavu s Kateřinou Jacques a při uzavřeném jednání, na které měli přístup pouze zastánci jednoho „správného” názoru, řekl, že kůrovec je léčitel lesa, a rozhodl o tzv. diferencovaném managementu. Tedy o vysoce riskantním ponechání vývratů po uragánu Kyrill a rozšíření tzv. bezzásahových zón. Abychom si rozuměli: toto rozšíření bezzásahového území vůbec není od věci. Musí ale být projednáno legálně a v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny se zástupci obcí a krajů, musí projít takříkajíc veřejnou oponenturou. A to se nestalo. Proto mám za to, že kovbojství zelené bylo ještě horší než kovbojství modré, protože to byli zelení ministři a jejich spojenci, kdo Šumavu dovedli do dnešní slepé uličky. A dovedli ji tím, že na jedné straně hlásali ekologii zbavenou ekonomických zájmů, na druhé nechali Šumavu bezprecedentně plenit. Hlásali, jak je pro nás poučný příklad sousedního Národního parku Bavorský les, ale spojení do něj z české strany buď sabotovali, nebo nechali zavřít. Ať Češi zůstanou hezky doma.

To, že Bursíkova koncepce ponechání lesů vlastnímu osudu selhala, jak bývalého ministra Drobila cituje Kotecký, to je pravda. Zatím každý šumavský experiment skončil trapným neúspěchem a lhaním veřejnosti. Ať už to byl experiment dřevorubecký, nebo ekologický. Rád bych řekl ekologický v uvozovkách, protože „ekologické” řešení Národního parku Šumava, za které na ministerstvu životního prostředí lobbovalo Hnutí DUHA, skončilo loni nejvyššími těžbami v historii Národního parku Šumava vůbec (založen r. 1991). Na tento fakt pan Kotecký bohužel zapomněl. Zrovna tak jako na to, že výstavbě lanovky z Nové Pece do rakouského lyžařského areálu Hochficht přes český Hraničník dal zelenou nikoli modrý, nýbrž „zelený” ředitel NP Šumava František Krejčí na jednání s jihočeskou politickou reprezentací 3. 11. 2009. Krejčí tehdy řekl, že lanovka na Hraničník je z hlediska ochrany přírody žádoucí. „Nesmí to ale být lanovka pro turisty v zimě, musí umožnit pozorovat přírodu po celý rok,” řekl tehdy Krejčí. Podle jeho názoru je jihočeská Šumava zanedbaná v množství turistických cílů, takže „varianta s lanovkou by to napravila”. Tím se Krejčí shodl s jihočeským senátorem Tomášem Jirsou. Krejčího ale Kotecký hájí a Jirsu kritizuje. To je další věc, kterou nechápu.

Ekologické vedení na Šumavě fatálně manažersky selhalo. Není hotová nová zonace, Plán péče ani Návštěvní řád, tedy základní právně závazné pilíře parku. Spoustu sil zelené vedení promrhalo na zbytečné semináře, ježdění na kongresy a konference a několikaletá jednání o tzv. vizi a strategii, které nakonec přijaty nebyly. Jedna z těchto konferencí se konala v mexické Meridě a dohodla se tam rezoluce o vzniku tzv. divočiny australského typu na české i bavorské straně Šumavy - na ploše 15 000 hektarů. Tato divočina by znamenala vybagrování všech cest a vytvoření centrální Šumavy bez přístupu turistů a bez dotyku lidské ruky. Smutné na celé věci je, že nikdo, ani tehdejší náměstek ministra životního prostředí František Pelc, který v Mexiku byl, nevystoupil před českou veřejností a neřekl: „Chceme v centrální Šumavě vytvořit divočinu a zamezit přístupu turistů. Důsledky budou poměrně dramatické.”

Pelc mlčel. Jeho bavorský protějšek před veřejnost předstoupil a ta plán na vytvoření divočiny zamítla. Dnes už se o nepřístupné divočině na bavorské straně nemluví. Tohle je podle mého kámen úrazu všech dosavadních přístupů na Šumavě: jednání o nás bez nás. Možná proto má dnes tolik zastánců jeden z kandidátů na ředitele šumavského parku a bývalý náměstek ředitele šumavského parku Jiří Mánek: byl v posledních deseti letech jediný, kdo pravidelně objížděl obce a své plány (tehdy šlo o plán ekologické zonace) důkladně projednával. Radikální ekologové pak jeho plán hodili pod stůl. Byl to právě Mánek , kdo si uvědomil, že přírodní bohatství Šumavy je věcí veřejnou, která se má projednávat buď v regionu, nebo v rámci celé České republiky a ne v kuloárech jedné politické strany. Mánka posléze ze správy parku radikální ekologové vyštípali podobně jako mnoho jiných, kteří se stali nepohodlnými, protože se snažili říkat věci tak, jak jsou. Snad ministr Chalupa bude mít odvahu nazvat šumavské holiny holinami, ať vzniknou motorovými pilami dřevorubců nebo motorovými pilami ekologů.