Diktatura proletariátu trvala v naší zemi čtyřicet let a vzpamatováváme se z ní dodnes. Přesto se i v dnešní době najdou lidé, kteří jsou neochvějně přesvědčeni o své pravdě a hodlají za ní jít i přes mrtvoly. Říkají si ekologičtí aktivisté. Paralela s minulým režimem je zřejmá - tak jako tehdy existovali tzv. dělničtí ředitelé, kteří rozhodovali o všem a jejichž jedinou kvalifikací byla rudá knížka, tak dnes mezi námi žijí ”odborníci na životní prostředí”, jejichž vzdělání tvoří fanaticky zaujaté brožury, a kteří by rádi rozhodovali prakticky o všem. O tom, že ze svých postojů dokážou být velmi snadno a bezpracně živi, snad ani nemusím hovořit.

Dříve byly strašákem rakety atomových válečných paličů, dnes nás tito ”experti” chtějí strašit koncem světa v roce 2100. Bojí se lidé málo? Nevadí, vymyslí se něco drsnějšího, co lidi zasáhne ještě během jejich života.

Tato ekologická hnutí na sebe upozorňují hlavně v souvislosti s dvěma oblastmi: s Šumavou a s energetickou koncepcí vlády. Značná část veřejnosti kroutí hlavou nad zuřivými výkřiky ekologů z paneláku, kteří tvrdí, že kůrovec je projevem vůle matky přírody, a že Šumava si pomůže sama. Názory odborníků ani místních obyvatel neberou v potaz. Opět je aplikována stejná rovnice: pravdu mají pouze oni - správa národního parku je nepřítel. Že stejná správa již po léta sází v NP smíšený les, to je detail, o kterém je třeba pomlčet. Mohlo by to totiž narušit aureolu těchto zelených mesiášů, kteří nás budou zachraňovat, ať chceme nebo nechceme. Nejsmutnější ovšem je, že tyto organizace jsou štědře dotovány ze státního rozpočtu. Dá se tedy říct, že si z našich daní financujeme narušitele veřejného pořádku.  Individuum přivázené ke stromu to rozhodně nedělá zadarmo.

Ekologové navíc stále opakují, že je všechno špatně, čímž se stávají oblíbenými subjekty dnešních žurnalistů, kteří masírují čtenáře a diváky negativními zprávami. Boj za práva občanů šumavských obcí by měl být prvořadým úkolem našich volených zástupců, tohoto úkolu se však zhostil málokdo - hlavně místní starostové a Tomáš Jirsa, kandidát na hejtmana Jihočeského kraje.

Velmi podobná situace panuje i u energetické koncepce vlády. Pokud si někdo myslel, že s ekologickými aktivisty je možný dialog, tak byl velmi rychle vyveden z omylu. Správný aktivista totiž hájí svou pravdu i ve chvíli, kdy je evidentní, že ji nemá.

Energetická koncepce vlády je podle mého názoru realistický dokument, který nám může zajistit energetickou soběstačnost na mnoho let. Tato koncepce ministra Martina Kuby se ale aktivistům nelíbí - oni mají svou vlastní. Měl jsem možnost si ji prostudovat a připomněla mi novinový článek z roku 1958, který je k vidění na internetu. Jako hotová věc jsou v něm plánována auta na jaderný pohon. Bude stačit vhodit malou plutoniovou kuličku do nádrže pár let se může jezdit bez splodin. Něco podobného teď prezentují zelení fanatici - rozklad vodíku pro energetické účely je u nich stejný snadný, jako dojít na dříví do lesa. Technický pokrok v jiných oblastech, jako je např. intenzivnější využití palivových tyčí v jaderných elektrárnách (ty "vyhořelé" stále obsahují 96 % energie) se jim nehodí do krámu, takže s ním nepočítají.

V rétorice aktivistů samozřejmě nesmí chybět jejich loňský hit - srovnávání Temelína a Fukušimy. Má cenu vysvětlovat, že vlna tsunami jižním Čechám s největší pravděpodobností nehrozí, a že temelínské podloží je to nejstabilnější? Podle mě ne. Docela by mě zajímalo, jak by dopadly rozbory moči u osob, který mezi Temelínem a Fukušimou rozdíl nevidí.

V oblasti ochrany životního prostředí máme tedy dvě možnosti: buď zvítězí zdravý rozum nebo si necháme diktovat od enviromentálních fanatiků. Osobně doufám, že to bude ta první alternativa.