Dokument Příběh lesa obrací pozornost tam, kde by napínavá dobrodružství mnozí nečekali. Do běžné středoevropské přírody. Pod snímkem, který baví i překvapuje, jsou podepsáni autoři ceněných filmů Mikrokosmos nebo Oceány.
Těžko říct, který název je přiléhavější – jestli původní francouzský Les saisons (Roční období), nebo český Příběh lesa. Oba pojmenovávají různé aspekty filmu. První se zaměřuje na motiv koloběhu a neměnnosti, druhý naopak zdůrazňuje vývoj. Oba prvky ve snímku dokumentaristů Jacquese Perrina a Jacquese Cluzauda úspěšně koexistují.
Perrin a Cluzaud jsou podepsáni pod oblíbenými a ceněnými přírodopisnými filmy Mikrokosmos (pět cen César), Ptačí svět (nominace na Oscara) a Oceány (César za nejlepší dokument). Snímky o hmyzu, ptácích či mořské fauně by nemohly vzniknout bez špičkové kamerové techniky. Při práci na Příběhu lesa, který vznikal v nejméně extrémních podmínkách, se autoři snažili vyhýbat extrémním zoomům, a kdykoli to bylo možné, spoléhali se na trpělivost a fyzickou blízkost zobrazovaných dějů.
Kamera pod kopyty
Výsledné záběry berou dech a vrhají diváky přímo do centra dění, aniž zároveň příliš často vzbuzují rušivý pocit „jak se jim tohle podařilo natočit?!". Ten se do hlavy vkrádá jen při nejvypjatějších sekvencích, jako jsou dlouhá kamerová jízda s kňourem štvaným vlky nebo pohled zpod kopyt divokých koní v trysku. Příběh lesa je určen především mladším divákům a jejich ponor do filmu sekundárně umocňuje i zážitek „dospěláků". Děti, zvyklé vídat na displejích nejrůznější počítačově generované tvory, se pořád nechají dojmout čerstvě narozeným kolouchem, rozesmát kočkováním vlčat nebo uchvátit majestátním medvědem.
Příběh lesa je nejen skvěle natočený, ale také výborně sestříhaný s důrazem na komický efekt. Montáž vytváří minipříběhy: když se pod stromy něco děje, obyvatelé hvozdu jeden po druhém jakoby zvědavě vykukují ze svých děr, nor a hnízd, když prší, všichni svorně zmoknou a v rámci Kulešovova efektu se „tváří" melancholicky... Film se ale nebrání ani vážnějším momentům: ukazuje koloběh života (od narození zmíněného koloucha přes namlouvací rituály spárkaté zvěře či krmení ptáčat až po mrtvou srnku obletovanou mouchami) i potravní řetězec od hmyzu po predátory.
Cyklický motiv se v dokumentu snoubí s vývojovým: film „trvá" od konce poslední doby ledové do současnosti a vypravěčský komentář, v české verzi povedeně namluvený Tomášem Hanákem, změny v ekosystému nenápadně zdůrazňuje. Ke konci se však vývojová linie vymkne z kloubů: po pralidech do lesa najedou rytíři na obrněných koních, přirozené rozmístění kmenů vystřídá geometrická struktura, od chemických zbraní ze zákopů první světové války se rozklene chatrný oslí můstek k insekticidům ve velkosadech, na místě někdejších hvozdů najednou stojí Eiffelovka... Násilně ekologizující poselství dětem zážitek zakalí a dospělým nic nového nepřinese.
Agitovat netřeba
Příběh lesa nakonec loví vícero zajíců (ano, i ti se po plátně proběhnou) najednou – a to se oproti svému českému názvu nevěnuje také flóře, pouze fauně. Vegetace i proměna lesního ekosystému během lidské civilizace by si zasloužily samostatné snímky. Pokud však tento přiměje rodiče s dětmi vyrazit za humna a potěšit se z prchavého pohledu na jelena u krmelce, který je pro dnešní mládež vzácnější než tygr za mřížemi zoo, byl záměr autorů splněn.
